Bylo léto, bylo jaro. Šla jsem bosky po trávě, po chodníčku z betonu. Voněly lilie, moje jmenovkyně, na které moje máma nemyslela, když zapisovala poprvé mé jméno. Ale já na mě myslím. Ukradla jsem trošku rybízu a trošku malin. Na konci zahrady byla zahrada. Moje, malá, soukromá. Všechno co jsem já a na co jsem tak dlouho zapomínala. Šeřík i fialky už ztratily svoji barvu. Zbyly fialové zvonky vedle poskládaných cihel.
Nevidím odsud na dům. Nikdy mi to nevadilo. Teď vím, že jsem se měla víc dívat. A děkuju.
Že jsem mohla trávit tyhle dny přesně na tom místě. A nebyly tak krásný, jak si je pamatuju. Ale všechno krásný trochu bolí. A je to v pořádku. I já musím být v pořádku, pro všechny co nejsou.
A je to v pořádku.
A doufám, že jsi šťastnější.
Tati