Imane Khelif a islamofobní hnutí ve Velké Británii
Probudila jsem se a jako jedno z prvních věcí, co vždy dělám, je že sahám po telefonu, swipuju přes upozornění, kontroluji messenger, otevřu instagram a vidím zprávy protkané aesthethic fotkama z dovolených. Vidím videa rasistů z Británie ale v hlavě pořád myslím na Imane Khelif. V tu chvíli jsem měla pocit, kdy něco snad nemůže být jasnější - ano, vše co se momentálně děje ve světě je propojeno. U těchto dvou fenoménů jsem to ale vnímala silněji než u jiných a to mě přimělo si sednout a začít psát. Spíš než jako literární text, je to výlev mé frustrace, komentář, pozastavení se nad širším kontextem a textová forma unaveného obličeje v dlaních.
Dnes, víc než kdy dřív vidíme, že nám fakta nestačí. Přesto jsme svědky toho, čeho jsme. Kulturních válek na internetu, zpochybňování, ale i velmi konkrétního a ztělesněného násilí v podobě rabování, které teď otřásá Velkou Británií.
V dnešní době přicházíme na to, že holá fakta nám nestačí. Imane Khelif je žena.
Vrah třech malých dětí v Anglii nebyl muslim ani migrant. Zveřejnění faktů v obou případech a uvedení věcí na na pravou míru ani tak neutišilo násilné hlasy volající po “odchodu migrantů z Británie” nebo těch požadující prověření genderové identity a hladiny hormonů v těle olympioniků*iček. Namísto oslavování sportovního eventu a jeho výkonů se kvůli evropské a bílé “sebe-nejistotě” snažíme delegitimizovat nejen sportovní úspěch Imane, ale i její vzhled a osobu. Místo toho, abychom truchlili nad dětmi, které a oslavě přišly o život, vytváříme a přenášíme vinu na nevinné nejen jedince, ale celé komunity. Vnímám oba případy jako vzájemně propojené skrze zoufalé lapání po imaginárním eurocentrickém ideálu - ať už ženské krásy nebo stylu života - ať už si pod tím představíme cokoli.
Co je vůbec eurocentrický ideál a existuje v reálném světě? Hateři/pravice/xenofobové by asi řekli, že existoval v minulosti, ale že o něj přicházíme kvůli migraci, kvůli islámu a muslimům, kteří se ženou do Evropy o sto šest a snaží se “to tady ovládnout”. Onen ideál je něco tak vágního a neurčitého, že na praktické úrovni neexistuje ani nikdy neexistoval, zvlášť ve střední a východní Evropě. Protože samotná definice toho, co je evropské, a tudíž správné, se v průběhu desetiletí měnila a mění se stále. Například při tvorbě evropské bílé identity se kladl důraz na rozdíl mezi bílou identitu východní Evropy a té západní, jak popisuje József Böröcz:
"Eurowhiteness [eurobělost]" - výsledek vnitřní strukturace kategorie "bělosti", jejímž účelem je oddělit ještě vznešenější, ještě nadřazenější "kulturní" - "rasové" rozlišení v rámci univerza "bělosti" a "špinavé bělosti" - zachycení epistemické pozice kvantitativně podhodnocených, pozic v rámci morální kvazi-společnosti "bílých" nároků na globální privilegia, zejména v jejich východoevropských variantách.
Eurocentrický ideál existuje pouze jako myšlenka nebo svatý grál, ke kterému se úzkostně upínáme, chceme být jeho součástí, nebo se jím samotným stát - protože by nám snad měl zaručit opodstatnění vlastní existence, naší nadřazenost a tudíž i tzv. bezpečí. Eurocentrický idealista je zosobněním konceptu bílé nadvlády (white supremacy), která považuje tzv. Křesťanskou nevinnost, čistotu bělošství za svůj základní hodnotový pilíř a kdokoli se tomuto obrazu jakkoli vymyká není hoden stejného respektu, práv a života jako právě eurocentrický idealista. Italská boxerka, Angela Carini, která s Imane prohrála hned po 46 vteřinách se rozbrečela nad tím neuvěřitelným faktem, že v boxu až tak nevyniká “dostala nejbolestivější ránu do nosu v jejím životě”. Carini sama snad ani v ten moment netušila, co její chování odstartovalo: zpochybňování genderové identity Imane Khelif, od šíření pomluv, že je muž až po kyberšikanu, kterou jsme viděli v předvečer druhého Imaneina zápasu proti maďarské boxerce, Anny Luca Hamori, která na instagramu zveřejnila (a opět zase stáhla) AI fotku sebe v ringu s monstrem - naznačující, že Imane je oním zvířetem, nikoli ženou, sportovkyní, lidskou bytostí se schopností pociťovat emoce. Lucou Hamori vygenerovaná fotografie příkladem onoho “idealistického” kontrastu mezi eurocentrickou ženskou čistotou, zranitelností a ---čímkoliv jiným, co se tomuto vymyká a tudíž by “to” mělo být předmětem dehumanizace, aby se zdůraznil rozdíl mezi entitou evropskou, bílou, správnou a entitou ne-evropskou, nebílou, nehodnou respektu a života.
Imane, jak jsem později zjistila, je ještě mladší než já. Myslím, že i kvůli tomu mě tahle celá eskapáda rozčílila ještě víc. Protože vím, jak moc by mě toto zranilo osobně, představa, že si tímto musí procházet holčina mladší než já je o to víc zraňující.
Tento samý eurocentrický ideál je obhajován a “fyzicky bráněn” současnými útoky na nebílé přistěhovalecké a muslimské komunity po téměř celé Velké Británii. Slibovaná nadřazenost a bezpečí z koloniálních dob už přestává být na dosah, což je pro některé příliš velkým soustem. Násilníci rabují obchody, ničí místa komunitního setkávání, ubytování pro žadatele o azyl i mešity. Mezi černě oděnými násilníky jsou i děti nikoli jako přihlížející, ale jako aktivními účastníky nenávistných rasistických útoků. “Bezpečím” myslím jak fyzické, tak i materiální zabezpečení, které přestalo být nenaplněným slibem pro pracující třídu, protože vždy byla přítomna skupina lidí, “kterou bychom opravdu být nechtěli”. “Nechtěné” skupiny byly definovány uměle stavěny proti sobě se záměrem rozděluj a panuj. Pokud bude bílá pracující třída chudá, alespoň si pořád uchovávají bílou či eurobělošskou identitu a tedy i určitý pocit nadřazenosti, s možným slibem do budoucna se časem přiblížit vládnoucí bíle třídě - jakožto nejvyššímu eurocetrickému ideálu. Když vládnoucí třída zajistí, aby muslimskou nebílou menšinou opovrhovala i bílá pracující třída, mnohem hůř se buduje potřebná solidarita v otázkách, které by trápily obě dvě skupiny, například finančně dostupné bydlení; tato solidarita by pak dala možnost vzniku silnějšího a odolnějšího odboje. Tento fenomén poštvávání pracující třídy vůči komunitám jiné barvy pleti popisuje ve svém instagramovém příspěvku Burnt Roti Magazine.
Vnímám oba příklady jako manifestaci téhož - zvolání, nebo touha po něčem, co tu nikdy nebylo, ale bylo to nám všem v Evropě slibováno jako zářná budoucnost. Touha zachovat evropský ideál, který nikdy nebyl realitou.
Místo snahy udržovat současné a zastaralé struktury, bychom měli vynakládat energii na boření samotného mýtu eurocentrického ideálu či idealismu a nahradit jej alternativním a více nadějeplným příbehem, který by nám mohl posloužit jako kompas do současného turbulentního dění, které se zdá být stále temnější a násilnější - i za hranicemi pařížské olympiády nebo Británie, včetně stále probíhající genocidy Palestinců.
V době, kdy jsem tento text začala psát, jsem si nedokázala představit, co by mohlo současné islamofobní násilí zastavit, (kromě začátku nové fotbalové sezony pro britské kluby) do té doby, než jsem shlédla video Adama Kelwicka, muslimského kaplana z Liverpoolu, který se protestující rasisty rozhodl přijmout s otevřenou pozvánkou k dialogu: doslova s otevřenou náručí a teplým jidlem. “Tato mešita již v minulosti otevírala své dveře útočníkům, kteří se na ni snažili zaútočit, a to od doby, kdy ji ve viktoriánských dobách založil liverpoolský imám”, popisuje Kelwick, který se snaží najít s krajní pravicí společnou řeč už nějakou dobu. Kelwick, a mnozí jiní ve svých vlastních kruzích už praktikují tzv. Přemostění v jeho nejelementárnější a nejlidštější podobě, která je dostupná a až hmatatelná nám všem. Mnohem hmatatelnější než jakýsi příslib nadřazenosti podmíněný imaginací eurocentrického ideálu.