#recenze

[goodbuttaken]

always look on the bright side

[koldakovo]

[cardan-palo]

Zdravím všechny,

Ráda bych se tímto podělila o svůj nevšední zážitek z objevování her francouzského klasicismu. Některé tituly už byly práce spíš pro historiky a vyznavače nekromancie, ale jako student dějin divadla (mj) jsem tak trochu obojí, takže vám mohu poskytnout své svědectví.

Předně musím zmínit Molièra.

Toho asi znát budete. Možná jste někdy dokonce viděli či četli nějakou známější legraci jako Lakomec nebo Zdravý nemocný. Já se vydala hlouběji, do útrob sborníků komedií, které vyšly za první republiky a na přelomu režimu, a po asi tak dvaceti různých komediích a komedie-baletech musím říct.... že je to všechno ve směs na jedno brdo. Postavy jsou spíš jen karikatury, někdy to přehnaně natahuje watch time a tolik "jakže?" na jednom místě by mělo být trestné. Každopádně zde chci zmínit dvě díla, která mě v té směsi zaujala:

Předně jsou to "Směšné preciózky". Ty můžu s klidným srdcem doporučit, pokud máte chuť na komický bizár a umíte si vychutnat absurdnost situací jako v dílech od Havla. Jedno varování: ten způsob, jakým preciózky mluví je příšerně nakažlivý. Zvláště jste-li člověk jazykový. Takže, jestli chcete vylepšit kupříkladu návštěvu nějakého zámku mluvou, která působí, jako byste se u ní divoce ovívaly vějířem, pak je tohle hra přímo pro vás.

Druhé dílo, kterému se dostalo dokonce i novějšího vydání, je "Měšťák šlechticem". Ten mě upřímně naštval. Celou dobu je to vcelku solidní příběh, má to, jak na Molièra, dobré postavy i zajímavý děj... a na konci všichni udělají obrat o 180 a zazpívají si spolu jako v disneyovce. Hlasuji pro přepis!

Druhý autor, kterého tu chci zmínit, je

Pierre Carlet De Chamblain de Marivaux

(uf, to je jméno) a jeho hru "Hra lásky a náhody". To je 100% francouzský klasicismus: jednota času i místa ergo jsme na jednom místě v průběhu jediného dne, romantické rozhovory, kdy si hrdinové (především tedy pánská půlka dámám, já se omlouvám, ale je to tak) během pár stránek vyznávají lásku a jsou obklopeni komickými sluhovy ala Harlekýn a Kolombína. I když je to ale unifikované a "poplatné době", postavy se chovají víceméně logicky, o věcech si ŘÍKAJÍ (ono to není tak těžké, Molièr), nepoužívají za každým slovem "jakže?" a celkově se chovají a mluví vcelku normálně. Příběh mě tak dokázal zabavit i přes svoji zjevnou předvídatelnost a chvílemi jsem se vážně bavila. Děl od tohoto autora je samozřejmě víc, právě mám rozečtený "Ostrov otroků" (což zní rasisticky, ale v podstatě je to internát pro pány, kteří se ke svým sluhům nechovají hezky) a všechny mají podobné kvality (a postavu Harlekýna).

Samozřejmě je to jen ochutnávka a děl a autorů je nespočet, ale já zkrátka potřebovala vyjádřit ten rozdíl.

Takže jestli máte chuť, pusťte se do toho.

(Kl)

[myvalzpival]

S radostí oznamuji, že jsem na platformě Substack zveřejnil svou první oficiální hudební recenzi!

Plán je přidat každý týden alespoň jednu recenzi alba, které mě za život nějakým způsobem zasáhlo.

V rámci platformy Substack můžete přihlásit placený či neplacený odběr a získáte přístup ke všem budoucím článkům a k chatu. Placeným členstvím mi prokážete velikou čest, ale všechny články jsou k dispozici i zdarma.

Kultura pro všechny! ✊

Recenze 1 : MATT BERRY - HEARD NOISES (2025)

Jsem velký fanoušek Matta Berryho, jakožto komika a herce.

[opily-zajic]

DRUUNA: Kvalitní dystopie zabalená v nesnesitelném male gaze

Druuna -  Morbus Gravis

Scénář a kresba: Paolo Eleuteri Serpieri

V českém překladu vydalo nakladatelství CREW v roce 2015

V italském originálu vydalo nakladatelství Delta v roce 1985

Postapokalyptické město oplývající všudypřítomným nebezpečím je ohrožováno smrtelnou nákazou, která mění obyvatele v nelidské mutanty toužící po lidském mase a veškerých jeho tělesných rozkoších. V tomto městě, kde čeká smrt za každým rohem, bojuje o svůj život krásná Druuna, jejímž cílem není pouze zachránit život vlastní, ale také život svého drahého milence Shastara, který nákaze každým dnem více a více propadá a jehož kompletní proměna v mutanta se každou hodinou nemilosrdně přibližuje. Udělala by pro něj všechno – a tak za účelem získání vzácného séra, které jej může aspoň na okamžik zbavit jeho bolestného mutantského já, nabízí své tělo komukoliv, kdo je schopen toto sérum dodat. Nejde tady však o pouhé tyto dva životy. Ač o tom Druuna ještě neví, tak je vyvolená; oplývá tedy nejenom krásou a sexappealem, ale také schopností zachránit celé město před touto smrtící nákazou.

Druuna je plná napětí, smrti, násilí, sexu a příběhových zvratů. Autor svým pojetím narativu a pojetím samotné hlavní hrdinky předem definuje fanouškovské spektrum, na které útočí. Druuna je stvořena mužem pro muže: Neustálá přítomnost male gaze v ilustracích orientující své kompozice primárně na nahé tělo této konvenčně atraktivní protagonistky (a ze všeho nejvíce na její zadek) je toho názorným příkladem. Druuna je totiž primárně erotickým komiksem určeným pro heterosexuální muže. Protagonistka je neustále nahá a stačí jí k tomu sebeabsurdnější důvod. Je tady prostě proto, abychom se na ni koukali.

Je však důležité od zadku soustředit svůj pohled na celé prostředí komiksu: Paolo Serpieri navozuje uspokojení nejenom erotické, ale také řemeslné. Vizuální stránce Druuny totiž snad nelze nic vytknout – kresba je perfektně anatomicky a řemeslně zvládnutá. Grafický způsob budování prostoru pomocí šrafury je velice efektní, častokrát však na větších a komplikovanějších kompozicích navozuje zmatek a zahlcenost. Důraz je kladen primárně na lineární řešení a barvy jsou využívány náznakem, často v teplých tónech akvarelu. Postavy jsou expresivní a mnoho scének svou realisticky zobrazenou brutálností navozují surově nepříjemnou atmosféru. A monstra, která jsou hlavními „antagonisty“ celé Druuny, jsou mistrně zvládnutá: Svou nechutností a monstrozitou vytvářejí perfektní kontrast ke krásné, na první pohled nevinně působící hlavní hrdince.

Tím se však opět vracíme k již zmíněnému problému: Druuna je tady jenom proto, abychom se na ni koukali. Je hloupou, ovlivnitelnou dívenkou, která poslouchá každého chlapa na slovo, svléká se při každé příležitosti, a která je tady spíše než k tomu, aby příběh ovlivňovala, k tomu, aby se po něm sama vezla (a aby se mohla sama vézt… no, na jiných věcech.). Místo toho, aby příběh ovlivňovala, tak se stává jeho nástrojem. A jsou to právě shody náhod a existence mužských postav, které tuto protagonistku posouvají dále. Druuna je totiž hloupým a snadně ovlivnitelným stvořením; a to i přesto, že se nás autor sem-tam snaží přesvědčit o opaku. Druuna je epitomem male power fantasy a její povolná osobnost, kterou lze ovládnout, ovládat a převládnout, je představou tohoto mužského chtíče. Druuna je automaticky objektivizovaná a právě tato objektivizace je její primární rolí v příběhu.

„Krásně formovaný zadeček považuji za skutečně nádhernou věc; jako život sám, jako úsměv. Tento druh krásy na ženách upřímně obdivuji. A podle mých zkušeností jsou navíc takové ženy i laskavější, něžnější, veselejší a láskyplnější.“ – Paolo Eleuteri Serpieri: DRUUNA X1

Ano, jedná se o erotický román – všichni tedy víme, že hloubka postav je tou poslední hloubkou, na kterou byl při tvorbě tohoto komiksu kladen důraz – ale já se zastávám názoru, že i erotický komiks může obsahovat komplexní a vyvíjející se postavy. Sex se automaticky nerovná s plytkostí a dobrý příběh lze vystavit i s explicitně sexuálními scénkami. Paolo Eluteri Serpieri nám totiž ukazuje, že tu schopnost tvořit kvalitní příběhy opravdu má. Druuna totiž obsahuje zajímavé dějinné zvraty, které čtenáře zvládnou opravdu překvapit a nadchnout. Tvorba dystopického prostředí rozpadajícího se města pod vlivem nákazy je velice přesvědčivá a později přicházející sci-fi prvky zábavné a zajímavé.

Důvod stvoření Druuny byl jasný a svůj cíl také splnil – komiks je divokou sci-fi cestou plnou monster, násilí, sexu a hezké dívky s ještě hezčím zadkem. Autor se plytkostí a povolností Druuny netají a nesnaží se tento erotický komiks prodat jako „něco víc“. Rozhodně se dá na co koukat a pokud má čtenář (ne)dostatečnou emoční kapacitu na to, aby se oprostil od všeho moralizování a feministických teorií o male gaze, tak si komiks rozhodně užije. Za vrstvou male gaze se totiž skrývá příběh, který by možná stál za přečtení.

Tak je tady zajíc s další recenzí. Tuhle dostal chudák profesor o půlnoci na Štědrý den, protože je zajíc na svátky u rodičů a není schopen se ve svém dětském pokojíčku dostatečně soustředit. Druuna byla na přednáškách celý semestr horkým tématem, takže to nešlo jinak, než aby se stala obětí mé další recenze. Jednoduše a stručně? Druuna je naprosto sexistický komiks a hloupost s objektivizací hlavní hrdinky mi nechává rozum stát, ale naprosto chápu, proč může při čtení jiným čtenářům stát něco jiného. Dlouze a složitě? Vizte výše. 

Zbývá mi poslední recenze, a to komiksu, který si sama vyberu. Jsem sama zvědavá, jaký titul si vyberu, ale jedno je jasné: Buď to bude nějaký můj favorit, aby se mi o něm dobře psalo, nebo to bude naopak neuvěřitelná hloupost, o které se mi bude psát ještě líp. 

[kadet-pise]

Už jste četli O dracích a Sedmi? Nový komentář na Databázi knih vás k tomu třeba přesvědčí. 

[zpohledudivaka]

Poslední závod

Teď provedeme poněkud velký skok v čase a v české kinematografii vpřed a podíváme se na film z tohoto roku (byla jsem na něm v kině se školou, proto).

Rok: 2022

Režie: Tomáš Hodan

Hrají: Kryštof Hádek (Bohumil Hanč), Marek Adamczyk (Emerich Rath), Oldřich Kaiser (Emerich Rath roku 1959), Judit Bárdos (Slavěna Hančová), Vladimír Pokorný (Václav Vrbata) a další

Píše se rok 1913 a v Krkonoších se má konat další závod na lyžích na padesát kilometrů - a poprvé mají spolu změřit síly lyžařský klub český a německý. Hlavním favoritem českého klubu je Bohumil Hanč, který už ale chce se závoděním skončit a tento závod má být jeho poslední...

Jak na csfd občas slyším někoho nadávat, že české filmy upadají, tak tento mezi ně rozhodně nepatří. Záběry zasněžených Krkonoší jsou úchvatné, mlha i atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Filmaři se nebáli rýpnout do minulosti a vykreslit jak napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, tak křivdy z pozdějších dob. Na rozdíl od filmu Synové hor z roku 1956 dostává prostor Emerich Rath, aby vyprávěl tragický příběh svých kamarádů Hanče a Vrbaty, a vlastně i svůj příběh, který není o nic veselejší.

Závěr: Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.

[jerabina]

Poslední duel

Karanténa je dlouhá, dochází i na filmy, které bychom možná přešli bez povšimnutí. I když, kdo ví… Režie pod taktovkou Ridleyho Scotta dokázala upoutat Muže natolik, že dál nezjišťoval a film pustil. Možná kdyby zjišťoval, nadšení by zase opadlo. Moje nadšení v prvních několika minutách filmů bylo hodně studené, i když “historické drama” slibovalo, že by mě to mohlo oslovit. Chvilku to trvalo,…

View On WordPress