3 způsoby, díky kterým překonávám lenost
Je 5:40 ráno. Venku tma, zima jak v ruském filmu, vítr fučí a pravidelně se opírá do oken. Ulice jsou liduprázdné, občas rychle přeběhne někdo, kdo pracuje od brzkých ranních hodin. To se mě naštěstí netýká a tak spokojeně spím ve vyhřáté posteli. Ne na dlouho - přesně v 5:45 mi na ruce zavibrují hodinky a neúprosně mě budí.
Vůbec se mi nechce vstávat. Nechce se mi do zimy. Do tmy. Nechce. Bojuji sám se sebou, ale po chvíli vstávám z vyhřáté postele, přesunuji se do pokoje, oblékám si věci na běhání, nasazuji čelovku a vybíhám ven. Je zima...
Já tak moc chci, ale...
Taky se vám do některých věcí nechce? Asi každý si umí najít své "já moc chci, ale...". Nemusíme se přitom bavit jen běhání.
Někdo chce pravidelně cvičit, ale je na to moc unavený.
Jiný chce něčeho dosáhnout v práci, ale nemá na to kvůli jiným úkolům čas.
Spousta lidí chce zhubnout, ale ta zelenina nemá žádnou chuť.
Každý má něco. Jak to ale dělají ti, kterým se to povedlo? Ti, kterým se povedlo začít pravidelně cvičit, dosáhli svého cíle v práci, zhubli? Mají prostě silnou vůli? Možná. Já ale takové štěstí bohužel nemám a kamarádi by mě asi jako člověka se silnou vůlí nepopsali:)
Z nevýhody se ale dá udělat i výhoda, a tak jsem si pěkně agilně (sic:) začal sledovat, kdy se mi povedlo cíl splnit, a kdy jsem narazil a neuspěl. Takové osobní retrospektivy, zhodnocení dne, nazývejte to jakkoliv. Díky tomu jsem postupně došel k jednoduchému postupu, který mně pomáhá.
3 věci, díky kterým dělám i to, do čeho se mi zrovna nechce
1. Musím mít jasno, proč to dělám.
Tohle je naprosto kritické a ne nadarmo je to uvedené jako bod číslo 1. Než s čímkoliv začnu, vždy si ujasním, proč to dělám. A dokud nemám jasno, nedělám to, protože vím, že to nedopadne. Sám sebe se ptám (takový self koučink:) na otázky jako třeba:
Co mi přinese pravidelné běhání?
Chci zhubnout?
Chci uběhnout nějaký závod?
V jakém čase?
Chci pravidelný pohyb v lese?
Cokoliv co vás dalšího napadne...
U mě to není ani jeden z těchto důvodů, můj cíl je mít dostatečnou fyzičku na to, abych si mohl na neznámém místě zaběhnout třeba na nejbližší kopec, horu, x kilometrů lesem... Někdo na výlety chodí, mě na ně baví běhat. Jenže to jde těžko bez tréninku.
Mým cílem není "jít běhat". To je totiž přesně druh cíle, který vždy opustím. Něco jako “chci jíst zdravě”. To jsem taky nikdy nevydržel déle, než do nálezu dalšího kousku čokolády.
2. Musím znát své časové možnosti.
Když jsem byl na VŠ, měl jsem mraky času. Paradoxně to vedlo k tomu, že jsem skoro všechno nechával na zítra, protože jsem věděl, že to půjde udělat i zítra. A pozítří také. A kdykoliv jindy. Dost často to dopadlo tak, že jsem nakonec neudělal nic.
Nyní je to s časem horší. Času je pořád stejně, ale povinností mám víc a je potřeba pečlivěji plánovat. Následují tedy další otázky jako:
Jak a kdy to udělám?
Chci běhat 3 krát týdně? 5 krát?
Chci si platit trenéra?
Kdy mám čas?
Co na to potřebuji?
Já běhám cca 5x týdně a na to nemám čas jindy než ráno, nebo večer. Lépe řečeno, žádnou z věcí, kterou dělám, nechci v prioritách vyměnit za běhání. Zbývá tak skutečně jen ráno a večer. Večer je dost velká pravděpodobnost, že do toho něco vleze, takže nejjistější varianta je brzy ráno. A to rozhodně nejsem ranní ptáče.
3. Myslím na to co bude teď
Vyzkoušel jsem si na sobě (a psal jsem to tom i dříve), že stačí začít a už to jde. Nemyslím tak při vstávání na to, že mě čeká dlouhý trénink. Nemyslím na to, kolik tréninků mě ještě čeká. Myslím jen na první krok vstát z postele, protože jak vstanu, už si nelehnu. Obleču se. Vyběhnu.
Tyhle tři věci mi stačí, abych při příštím ranním boji vyrazil.
Ráno se mi pořád nechce vstávat, pořád se mi nechce do zimy - to se nezměnilo. Ale já nemyslím na to, že je venku zima, že mi budou bolet nohy a možná mi vítr shodí na hlavu klacek.
Já si vzpomenu na to, proč to dělám. A že to nedělám proto, že chci běhat. Nedělám to proto, že to mám v kalendáři. Že jsem si nachystal oblečení. Dělám to proto, že si na další dovolené v Tatrách zase vyběhnu na sousední kopec se západem slunce. Že se díky lepší kondičce projedu v noci po Jizerských hřebenech a budu se u toho cítit dobře. Protože na květnové čarodějnice poběžím hlubokými lesy, vezmu kus přes Německo a podívám se i na oba vysílače u Chebu. Les bude nádherně vonět a já nebudu ani moc unavený, protože budu mít natrénováno.
Zároveň vím, že jestli nepůjdu běhat teď, tak po zbytek dne už čas nemám a nepůjdu vůbec. A navíc vím, že se stačí přemluvit teď. Na pět minut. A pak už to půjde.
Nechce se mi do zimy. Do tmy. Nechce. Ale jdu. Je zima, tma, ale postupně je mi líp a líp. Je to pecka!
Jak přemáháte svou lenost a nechuť vy? Co funguje vám?