Včera jsem šla od klienta. S oběma dětmi a rovnou na nákup. Bylo asi pět hodin a cestou jsem potkala několik skupinek rozjařených lidí, evidentně kolegů, kteří se přesouvali na večírek. Najednou jsem se úplně živě vrátila o několik let zpět, kdy jsem do těchto skupin patřila taky. Dvacet devět let, nezadaná, bezdětná, garsonka v podnájmu, skvělá práce, připravena přijít domů až ráno a druhý den prospat. A hrozně jsem litovala své „dětné“ kolegyně, které buď prohrály „kámen nůžky, papír“ se svými muži, kteří v ten samý den měli večírek taky, nebo byly po tom kolotoči „práce, děti, rodina“ tak unavené, že se šly domů raději vyspat.
Když jsem tak s těma taškama šla domů, tlačila kočárek, pohlcena vyprávěním, jak strašně super bude ta besídka zítra ve školce a jak bude Toník tím nejlepším oslíkem v dějinách divadla, uvědomila jsem si, jak strašně málo „mamek“ na ty slavné večírky chodilo a když už, po anglicku se vytratily jako Popelky před půlnocí. A pochopila jsem...! Jasně, je skvělé občas z toho kolotoče vypadnout a jít se bavit. Ale mnohem víc a radši bych si teď tyhle volné večery užila s nohama nahoře, na našem gauči, s dobrým filmem, večeří, kterou bych nemusela vařit, manželem po boku a dětma, které spí 300 km daleko, u prarodičů...
A všem svým 29letým „já“ bych vzkázala, že nejsem chudák, který prohrál v tahání sirek, ani tak vyšťavená, že si musím jít lehnout, jen si prostě tak nějak víc vážím těch klidných večerů, kdy si můžu dát se svým mužem víno, vypnout počítač a probrat všechny nedůležité a o to zajímavější věci. Třeba to, jak strašnou opici budou mít všichni ráno v práci. ;-)
Ale kdo ví? Třeba jenom hrozně závidím a doufám, že do toho bezstarostného stavu zase jednou dospěju!
