Empiricky neobjektivní já
Je zvláštní, jak nás dokáží ovlivnit lidi, kteří nám zkříží cestu. Od určité doby mě píchne u srdce, když slyším jméno Marie, tím spíš když je vysloveno s důrazem na “m”. Nesnáším Mozambique. Ať kladete důraz kamkoliv. Při pohledu na lentilky myslím na sex. Zvuk saxofonu mě přenese do San Francisca a když piju Legendario, jsem trochu melancholická a někde v koutku duše vím, že líp už bylo a mám problém. MS Excel ve mně vyvolává vztek, Versace Eau Fraiche mi bouří hormony, poslech Bon Iver a jejich Calgary mě dostavá do stavu smíření sama se sebou a St. Patrick’s day pro mě vždycky bude trochu míň zelenej a víc v barvě pure evil egoismu.
Celý můj svět je stvořený z malých momentů. A občas člověk žasne, které mu nakonec zůstanou hluboko v paměti. Nechávám se ovlivnit. Vím to. Ale třeba se nad to někdy povznesu a budu objektivně objektivní… a Mosambiku dám šanci, Versace mi bude připadat přeslazený, Bon Iver uječený a St. Patricka uvidím zas zeleně.
