Žiju v Praze. Můj muž překvapivě také. Ale pocházím ze severní Moravy a on ze Šumavy. Co z toho vyplývá? Že naše děti si velmi užívají a váží svých prarodičů, neb je vidí velmi zřídka. O to intenzivnější však setkání bývají! :-) Je to přesně jako z filmů Marie Poledňákové, kde děti lítají celý den po polích a zahradách sousedů, večer přiběhnou domů ve stavu, kdy byste je nejraději i s věcma hodili do vany, ale ještě před tím se jdou opéct buřty nebo na ohni uvařit kotlíkový guláš s dědou. Idyla. Nejednou mě tedy napadlo, jestli by nebylo třeba lepší přestěhovat se zpět, vždyť by to bylo super! Baráky se tehdy stavěly dvougenerační, takže my bychom bydleli nahoře, naši dole, paráda...
Ale bylo by to tak opravdu? Byť máme s rodiči skvělé vztahy, tak i má 80letá babička vždycky říkala: „Mladí mají bydlet sami a staří taky!“ Ona vidina volných večerů, kdy babička s dědečkem pohlídají a vy budete obrážet kina a restaurace v okolí asi není úplně přesná a všechno je něčím vykoupeno. V tomto případě byste museli počítat například s tím, že vaše výchovné metody občas narazí na ty prarodičovské, že když se u vás doma bude řešit jakýkoli (soukromý) problém, budete ho chtě nechtě muset vyklopit i „tam vedle“ a tak dále.
Na druhou stranu má takovéhle soužití dvou, vlastně tří generací určitě pozitivní vliv na sociální vývoj dětí. Kde jinde by se měly naučit pomáhat starším, učit se od nich, dozvědět se, jaké to bylo, když ještě oni sami byli malí...? Já osobně dodnes vzpomínám na to, jak jsem místo pohádek chtěla poslouchat, jak babička za války chodila do továrny na směny a jak hned druhý den po porodu musela na pole, protože byly přece žně. Například moje 17letá sestřenice má pokoj vedle babiččiny ložnice, i když rodiče obývají vrchní patro a i pro ni by se tam pokoj našel. Ale nechce, mají mezi sebou neuvěřitelné pouto. Ale nemějte iluze, i tady občas proběhnout puberťácké nálady a mezigenerační rozdíly se ukážou v celé své kráse. :-) Nicméně je to ta nejzodpovědnější „sedmnáctka“, kterou znám a myslím si, že babička v tom má prsty docela zásadně!
Samozřejmě chápu, že někdy prostě není jiná možnost a „mladí“ musí zůstat u rodičů. V tom případě ale radím nastavit si jasná pravidla, kdo je za co (a koho) zodpovědný, co je v kompetenci rodičů a prarodičů a dodržovat je. A nebo kompromis – co třeba baráček hned ve vedlejší vesnici...?
