Seděli jsme na šlapadlech uprostřed Vltavy a pálili jednoho špeka za druhým. Byli jsme opřený o lokty a slunce nám pálilo do obličeje. Pod zavřenými víčky mi na černým pozadí tančily barevný obrazce a z dálky k nám dolíhala hudba. Všechno kolem mě vyplo, byla jsem jen tehdy a tam, a přesto v úplně jiným světě.
“Co víc můžeš chtít?” … “Co nám teď povíš pěknýho?” “Lucka má teď těžkej chill. K tomu nemusíš nic říkat.”
“Přesně.”









