„Pane Niketo,“ řekl Baudolino, „nevím, zdali ses někdy rozměry a mírami Chrámu zabýval.“ „Zatím ne.“ „Dobře jsi udělal. Ani se do toho nepouštěj, protože bys přišel o rozum. V Královských knihách se tvrdí, že Chrám je dlouhý šedesát, vysoký třicet a široký dvacet loket a délka předsíně před lodí chrámovou že je dvacet loket podle šířky domu a její šířka před domem že byla deset loket. Jenže v Letopisech je naopak psáno, že předsíň má na výšku sto dvacet loket. Kdyby ale přitom byla dlouhá dvacet a na šířku měla deset loket, byla by jednak čtyřikrát vyšší než celý Chrám, a jednak tak úzká, že by stačilo, aby se do ní opřel vítr, a spadla by. Ale do potíží ještě větších se dostaneš, přečteš-li si vidění Ezechielovo, ani jeden údaj se tu totiž nedá brát vážně. Ostatně řada lidí připustila, že Ezechiel sice vidění opravdu měl, ale jen díky tomu, že si pořádně přihnul a všechno viděl dvakrát. Na tom by ještě nebylo nic zlého, vždyť proč by chudák Ezechiel neměl mít právo na nějaké to potěšení, ale náš Richard od svatého Viktora na to šel úplně jinak. Uvažoval asi takto: má-li každá věc, každé číslo a každé smítko v Bibli duchovní význam, je třeba především vědět, co znamená doslova, protože jedna věc, pokud jde o význam duchovní, je tvrdit, že něco je dlouhé tři, a jiná, že to je dlouhé devět, protože obě tato čísla mají každé svůj vlastní a od ostatních odlišný mystický význam. Vylíčit, co se dělo při Richardově přednášce o Chrámu, není jen tak. S Ezechielovým textem před sebou odměřoval a kreslil plánek stavby, jak ji popsal Ezechiel, a společně se svými žáky a studenty z tyček a prkének z měkkého dřeva, která ve zmenšeném měřítku společně nařezali, stavěl její model. Kde Ezechiel uvedl loket, tam Richard odměřil prst, a nakonec s pomocí klihu a hřebíků Chrám opravdu vyrobili... Jenže snad každou minutu se jim rozpadl a zhroutil a Richard se zlobil na své pomocníky a okřikoval je, že stavbu pustili z rukou dřív, než měli, nebo že příliš šetřili klihem, kdežto pomocníci se bránili tvrzením, že jim udal špatné míry. Nakonec se všechno snažil omluvit prohlášením, že v textu je sice možná slovo vchod, ale mělo by tam být spíš schod, protože takovými dveřmi by nikdo neprošel. Nebo se znova vracel k tomu, čím se už jednou zabýval, a tvrdil, že nejdou-li dva rozměry dohromady, pak jen proto, že Ezechiel měl v prvém případě na mysli celou stavbu, a podruhé jen jednu její část, nebo že loket, který se v textu objevuje, je loket geometrický, který má šest loket obyčejných. Sledovat po několik dopolední toho svatého muže, jak s tím vším zápolí, bylo docela zábavné. Pokaždé, když se mu Chrám rozpadl, jsme nedokázali zadržet smích, a aby si toho nevšiml, předstírali jsme, že nám něco upadlo na zem a že se pro to shýbáme. Jenže kanovník se nakonec přece jen dovtípil, že není dost dobře možné, aby nám něco neustále padalo na zem, a všechny nás vyhnal.“
