„Je mi líto, pane komisaři, ale za to může náš velitel — von rapluje, páč je to Maďar jako řepa. Dal nám rozkazem to tady rozehnat, že prej se tady páchá nepovolený shromáždění.“ Komisař se rozhlédl a okamžitě velitele poznal podle troglodytích uherských knírů, několikrát zatočených jako prasečí ocásky. Vzpomněl si také, co mu kdysi radil Dedera: „Němec poslouchá toho, kdo nejvíc řve. Maďar toho, kdo nejsprostěji kleje.“ Postavil se mu tedy před koně, a když se na něj velitel rozpřáhl bičem, vytáhl pistoli a těsně nad rukou mu přestřelil bičiště. Celá ulice jako na povel ztichla a čekala, co bude dál. Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou: „Ty plesnivý vřede na svém žaludu! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu — nejdřív raněné a pak mrtvé!“ Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskusí odklusal splnit rozkazy.