Wordtember/Slovopad
Od @casopisobrozenecky
1. Pět lidí na lavičce
Neděle, tři hodiny odpoledne, nádraží na malém městě. Kolem postává plno lidí, a na jediné lavičce jich sedí pět. Je to docela malá lavička, normálně by se na ní pohodlně vešli jen asi tři, ale nikomu z nich se nechce stát, a tak to tu chvíli vydrží.
"Že je tu ale hodně lidí, co?" Promluví jako první stará dáma, která sedí uprostřed. Pod nohama má kostkovanou tašku na kolečkách. "Že by to člověk ani nečekal."
"V neděli odpoledne, když za chvíli pojede vlak na Prahu? Ne, to mě opravdu překvapilo," prohlásí sarkasticky pán důchodového věku, který sedí na kraji lavičky.
"Nemusíte bejt hned ošklivej," ohradí se dáma a pokračuje. "Ale nebejvalo to, víte? To ti dnešní mladí potřebují tolik cestovat."
Otočí se na mladíka, který sedí vedle ní a hraje hru na telefonu. "Co vy, kam jedete?"
Mladík zvedne oči. "Na intr. Proč to chcete vědět?"
Dáma nestihne odpovědět, jelikož ji do řeči skočí další, podobně výřečná paní. "Mě by ale zajímalo, proč takový mladík jako vy sedí na lavičce, zatímco tady stojí spousta dalších lidí, kteří by si potřebovali sednout mnohem víc."
"Ty berle jsou moje," kývne mladík hlavou k nedalekému zábradlí, o které jsou opřené dvě francouzské hole. "A vůbec, co vám do mě je?"
"Jak to se mnou mluvíte?" Paní se tento dotaz očividně hluboce dotkl. Její namalované obočí se zkrabatí, rty se uraženě semknou do úzké linky, a její ramena se výhružně napruží. Chystá se vypálit další salvu slov, které už si v duchu připravuje.
Je přerušena paní, která sedí na úplném konci lavičky, a která dosud nepromluvila. Je to mladá blondýna v pokročilém stádiu těhotenství. "Ale má pravdu, nemusíte se do něj navážet."
Paní se na ní pomalu otočí. "Vy taky nezačínejte." Ta věta zní trochu výhružně, a paní jako by z očí sršely jiskry.
"Ale notak." Pročísne napjatou atmosféru starý pán. "Nemusíme se hádat, ne?" Není jasné, jestli tu situaci právě nezhoršil.
Pět osob obklopuje napjaté ticho. Všichni se snaží dívat jinam. Mladík znovu vytáhl telefon, těhotná blondýna taky
"Štěpáne, jseš na řadě!" Z nedalekého parčíku se ozývají zvuky hry nějakého oddílu. "Já vim, bacha na mě!"
Štěpán vyjekne a jeho kamarádi se rozesmějí. Z lavičky je vidět, jak se několik dětí svalilo na hromadu. Zrzavý kluk se z pod ní vyškrábe a volá na ostatní.
"Teď je na řadě Zoubek. Zoubku, dělej, pojď." Celý výjev se opakuje, děti se válí na hromadě a Zoubkovi z pod níčouhají jen pohorky.
"Nechápete, o co v té hře jde?" Starší dáma vypadá zmateně. "Proč se po sobě válej?"
"Nevím" odpoví blondýna "ale takový hry jsou vždycky super."
"Vy jste byla ve skautech?"
"Ano." Nevypadá, že by se chtěla dál bavit. Všichni pozorují ruch kolem sebe a doufají, že vlak brzy přijede. Vedle dál křičí a hrají si kluci z oddílu. Mladý pár se vášnivě líbá, opřen o nádražní budovu. Páníčci dvou psů se snaží je dostat co nejdál od sebe, aby nedošlo ke rvačce.
"Prosíme pozor. Rychlík společnosti České dráhy, ve směru Praha Hlavní nádraží..." Zbytek hlášení zaniká v šumu nádraží. Lidé se jako o překot zvedají a jdou k nástupišti. Starý pán se opírá o hůlku a odchází, stejně jako ostatní.
Jako poslední na naší lavičce zbyl mladík. Sbírá si věci, staví se na francouzské hole a pomalu se belhá za davem. Kufr na kolečkách se za ním podivně kymácí a rachtá, mladíkovi to ale nevadí. Je rád, že z té lavičky konečně vypadl a doufá, že se s těmi lidmi nedostane do kupé.