Před pár lety jsem to tady už zkoušela, ale teď se snažím zase začít psát, tak to sem hodím znova.
Máte chuť psát, ale nevíte o čem?
Jde vám nebo vás baví formát krátkých povídek?
V tom případě by vás mohl zaujmout Slovopad!
Je to psací výzva, která pravděpodobně už není úplně oficiálně aktivní, ale my (aka já a jeden z mých nejoblíbenějších tvorů jejichž blog najdete tady) se jí pořád tak nějak držíme a pravidelně si děláme seznam témat na každý den v listopadu.
Případně pro ty, kdo radši píšou v angličtině:
Pravidla výzvy jsou jednoduchá - každý den v listopadu napsat povídku, nebo v podstatě asi jakýkoliv text na dané téma. Text by měl mít aspoň 500 slov a obsahovat nebo se nějak vztahovat k tématu na daný den (prostě třeba v povídce na téma Červená nitka se ta červená nitka musí nějak vyskytovat nebo aspoň zmínit). Pokud budete vzniklý díla zveřejňovat, ať už tady nebo jinde, přidejte k nim #Wordvember nebo #Wordvember2024 (nebo #Slovopad, zkoušíme, jestli se to ujme).
Perla spěchala temnými ulicemi k Velrybímu břichu a myšlenky jí běžely jako o závod.
Mohli tam umřít. Strašně snadno tam mohli umřít. A byla by to její vina. Co to do ní vjelo, že se takhle vrhla do nebezpečí? To jí na Eagilovi tak moc záleželo? Jako je to fajn chlap, ne že ne, ale až tak fajn přece není, ne? Ne tak, aby se kvůli němu rvala s nějakou potvorou.
A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.
A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.
Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.
„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.
„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.
„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.
„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“
„Nějaký problémy?“
„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“
„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“
„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“
Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“
„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“
„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“
„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.
„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“
„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“
Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“
Venku Perla vytáhl umolousanou lékořici z kapsy a vsunul si ji do úst. Pak vyrazil zpátky do přístavu, kde nechal zbytek. Krysy, tak je Uldarion nazval. Bylo načase zjistit, jak od něj dostat víc sýra.
Tvoříjen skončil, pro některé více či méně úspěšně. Pokud jste si celou dobu jen říkali, že dělat každý den v měsíci něco v rámci výzvy je skvělé, ale, ach běda, vy neumíte kreslit, jenom psát... přinášíme vám slovopád.
Jedná se o volnočasový projekt jiných lidí, kteří nám ho ukázali. A tak ho sdílíme. Pointou je každý den napsat alespoň 500 slov na dané téma, nějakou krátkou povídku. Výzva pro ty, pro které je NaNoWriMo jako moc, sorry.
Neděle, tři hodiny odpoledne, nádraží na malém městě. Kolem postává plno lidí, a na jediné lavičce jich sedí pět. Je to docela malá lavička, normálně by se na ní pohodlně vešli jen asi tři, ale nikomu z nich se nechce stát, a tak to tu chvíli vydrží.
"Že je tu ale hodně lidí, co?" Promluví jako první stará dáma, která sedí uprostřed. Pod nohama má kostkovanou tašku na kolečkách. "Že by to člověk ani nečekal."
"V neděli odpoledne, když za chvíli pojede vlak na Prahu? Ne, to mě opravdu překvapilo," prohlásí sarkasticky pán důchodového věku, který sedí na kraji lavičky.
"Nemusíte bejt hned ošklivej," ohradí se dáma a pokračuje. "Ale nebejvalo to, víte? To ti dnešní mladí potřebují tolik cestovat."
Otočí se na mladíka, který sedí vedle ní a hraje hru na telefonu. "Co vy, kam jedete?"
Mladík zvedne oči. "Na intr. Proč to chcete vědět?"
Dáma nestihne odpovědět, jelikož ji do řeči skočí další, podobně výřečná paní. "Mě by ale zajímalo, proč takový mladík jako vy sedí na lavičce, zatímco tady stojí spousta dalších lidí, kteří by si potřebovali sednout mnohem víc."
"Ty berle jsou moje," kývne mladík hlavou k nedalekému zábradlí, o které jsou opřené dvě francouzské hole. "A vůbec, co vám do mě je?"
"Jak to se mnou mluvíte?" Paní se tento dotaz očividně hluboce dotkl. Její namalované obočí se zkrabatí, rty se uraženě semknou do úzké linky, a její ramena se výhružně napruží. Chystá se vypálit další salvu slov, které už si v duchu připravuje.
Je přerušena paní, která sedí na úplném konci lavičky, a která dosud nepromluvila. Je to mladá blondýna v pokročilém stádiu těhotenství. "Ale má pravdu, nemusíte se do něj navážet."
Paní se na ní pomalu otočí. "Vy taky nezačínejte." Ta věta zní trochu výhružně, a paní jako by z očí sršely jiskry.
"Ale notak." Pročísne napjatou atmosféru starý pán. "Nemusíme se hádat, ne?" Není jasné, jestli tu situaci právě nezhoršil.
Pět osob obklopuje napjaté ticho. Všichni se snaží dívat jinam. Mladík znovu vytáhl telefon, těhotná blondýna taky
"Štěpáne, jseš na řadě!" Z nedalekého parčíku se ozývají zvuky hry nějakého oddílu. "Já vim, bacha na mě!"
Štěpán vyjekne a jeho kamarádi se rozesmějí. Z lavičky je vidět, jak se několik dětí svalilo na hromadu. Zrzavý kluk se z pod ní vyškrábe a volá na ostatní.
"Teď je na řadě Zoubek. Zoubku, dělej, pojď." Celý výjev se opakuje, děti se válí na hromadě a Zoubkovi z pod níčouhají jen pohorky.
"Nechápete, o co v té hře jde?" Starší dáma vypadá zmateně. "Proč se po sobě válej?"
"Nevím" odpoví blondýna "ale takový hry jsou vždycky super."
"Vy jste byla ve skautech?"
"Ano." Nevypadá, že by se chtěla dál bavit. Všichni pozorují ruch kolem sebe a doufají, že vlak brzy přijede. Vedle dál křičí a hrají si kluci z oddílu. Mladý pár se vášnivě líbá, opřen o nádražní budovu. Páníčci dvou psů se snaží je dostat co nejdál od sebe, aby nedošlo ke rvačce.
"Prosíme pozor. Rychlík společnosti České dráhy, ve směru Praha Hlavní nádraží..." Zbytek hlášení zaniká v šumu nádraží. Lidé se jako o překot zvedají a jdou k nástupišti. Starý pán se opírá o hůlku a odchází, stejně jako ostatní.
Jako poslední na naší lavičce zbyl mladík. Sbírá si věci, staví se na francouzské hole a pomalu se belhá za davem. Kufr na kolečkách se za ním podivně kymácí a rachtá, mladíkovi to ale nevadí. Je rád, že z té lavičky konečně vypadl a doufá, že se s těmi lidmi nedostane do kupé.
Slíbila jsem @aredhel-erinti pokračování Pavučin a tohle téma pasuje příliš dobře, než abych toho nevyužila.
Do Státub zbýval den cesty.
Šesterstvo bylo toho rána zamlklejší než obvykle, dokonce ani Johanna nevtipkovala jako obvykle. Myrya je naprosto chápala. Čím více času trávila na Stezce, tím více na ni ta prázdnota doléhala. Nedovedla si představit, jak působí na někoho, kdo po ní kráčel poprvé.
Rychle posnídali a seřadili se u vchodu. Myrya se zhluboka nadechla. Sevřela v dlani jeden z mnoha přívěsků na svém náhrdelníku – ohlazený kousek dřeva. Přejížděla po něm prsty, vnímala každou prasklinu, každou nedokonalost. Její mysl nalezla potřebné vlákno. Pavučina, musela se usmát.
Vykročila do prázdnoty.
Mlha se na ně nalepila jako mokrá deka. Dnes se zdála studenější než včera. Mohlo to znamenat, že cokoliv se v mlze ukrývalo, obrátilo svou pozornost jejich směrem. Taky to nemuselo znamenat vůbec nic.
Když se poprvé učila na Stezce orientovat, Lirg jí radil, ať zavře oči. Že jí to zbystří ostatní smysly. Popravdě neviděla rozdíl, zda má kolem sebe tmu, nebo bílou prázdnotu. V prstech stále žmoulala svůj přívěsek. Věděla, že je to jenom kousek dřeva bez špetky magie, ale na tom nezáleželo. Pomáhal jí.
Stezka dnes byla klikatější. Od ústí jeskyně je vedla podél skalní stěny, pak zahnula ostře vlevo. Mrzelo ji, když se od ní museli vzdálit. Jako by se propadali ještě hlouběji do prázdna. Chvíli měla pocit, že se vlákno stáčí do kruhu. Nezáviděla zbytku Šesterstva, kteří necítili jeho pnutí a museli se spolehnout na její vedení. Nesmí je zklamat.
„Hej! Je tam někdo? Kdokoliv?“ zakřičel kdosi – cosi? – z mlhy před nimi. Zastavila se v půli kroku.
„Co to bylo? Slyšeli jste to taky, ne? Je to bezpečný? Myryo?“ zaševelila skupinka za ní.
Neodpověděla hned. Stezka je vedla směrem ke zdroji zvuku. Zněl lidsky, ale to nemuselo nic znamenat. Měli dvě možnosti: uhnout ze správného směru a pokusit se zachytit vlákno o kousek dál, nebo pokračovat po Stezce a doufat v nejlepší.
Ať před nimi číhalo cokoliv, opustit Stezku si nemohli dovolit. Slyšela stovky příběhů, co se stalo těm, kteří zabloudili v mlze, a žádný z nich nekončil dobře. Museli pokračovat.
„Nevím, co to je,“ otočila se k ostatním, „ale musíme tím směrem. Zatím jsme měli štěstí, snad nám vydrží. Držte se v řadě, buďte potichu a nepanikařte. Budeme v pořádku.“ Přes mlhu viděla do tváře jen Elentaye, ale zpoza ní se ozval souhlasný šepot.
Promnula v dlani další z přívěsků, liščí zub. Zvládnou to. Ona to zvládne.
Z mlhy před nimi se vynořil tmavý tvar. Čím více se k němu blížili, tím více připomínal lidskou postavu. Nakonec se proměnil v zarostlého špinavého muže s vlasy v napůl rozpleteném copu.
„Konečně někdo,“ vytryskly mu slzy, „už jsem tady celou věčnost!“
„Nevíš, že na Stezce se nemá hulákat?“ napomenula ho, „co jsi vůbec zač?“
„Pardon… už je to tak dlouho… jsem Harald, hraničář z Bílé pevnosti,“ odpověděl jí šeptem. Až teď si všimla, že mu pod plnovousem visí náhrdelník podobný tomu jejímu. „Vracel jsem se z Vertu a chtěl jsem si zkrátit cestu… ale pak jsem se tu tak nějak… zamotal.“ Zase začal vzlykat. „Vemte mě odtud! Prosím!“
„My jdeme do Státub… asi se můžeš přidat.“ Jestli to byl klam, tak na něj právě skočila. Ale nemohla ho tu nechat.
Harald se připojil hned za ni. Je lépe, když ho bude mít poblíž.
„Děkuju! Děkuju… Jsem tak rád, že jste mě našli… už jsem myslel, že se tady zblázním… ta prázdnota… a pak jsem zahlíd‘ vás a napřed jsem myslel, že si se mnou jenom hraje mlha… ale vy jste přišli a jste skutečný!“ šeptal nadšeně. Myrya jen mlčky přikyvovala a soustředila se na Stezku. Neměla to srdce sdělit mu, že Vert před sedmdesáti lety zničil sesuv půdy a dnes z něj zbylo jen pár ruin. Nemohla mu říci, že jméno hraničáře Haralda zná jenom z odstrašujících příběhů a že valná většina těch, které znal, je dnes po smrti. Na to bude dost času. Teď se musí dostat ven.
Když se jí pod nohama objevila skála, vydechla úlevou. „Já už se tak strašně těším ven… už ani nevím, kdy naposledy jsem viděl slunce. A stromy!“ švitořil za ní Harald. Z mlhy se dále vynořily skalní stěny, z průrvy po straně přitekl potůček, ozvali se první ptáci. Vraceli se do obyčejného světa.
Stezka končila v místech, kde se jejich průrva otevírala do širokého údolí. Kousek za východem se Myrya zastavila a spokojeně se usmála ve slunečních paprscích. Dokázali to.
Její radost přerušil výkřik. Vyděšeně se otočila. Elentaya klečela nad hromádkou ztrouchnivělých kostí.
„Bylo to tak rychlé…“ mumlala, „zrovna otevíral ústa, že něco řekne, ale místo toho se prostě rozpadl…“
„Možná v té mlze čas funguje jinak,“ zamyslel se Karlimdor, „a když ji teď Harald opustil, náš čas ho dohnal. Kdo ví, jak dlouho tam bloudil.“
„Co teď s ním?“ zeptala se Mei, „Nemůžeme ho tady takhle nechat.“
Všichni se s očekáváním otočili na Myryu.
„Měl by dostat pohřeb,“ řekla a začala si pomalu sundávat plášť, „ty kosti by se měly spálit a popel rozsypat do větru. Ale ne tady. Moc stromů… pomůžete mi ho odnést?“
Tak jo, jdeme na to, mám tady první povídku letošního Slovopadu! Budu se snažit psát na pokračování, držte mi palce.
Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. „Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. „Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“ „Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“ „Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. „Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho. „Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. „Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“ Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne?
Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie?
Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí.
Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.
„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“
„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“
Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal.
„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“
„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“
„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“
„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.
„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“
Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.
Aaaand we're back! Dneska se vracím k fantasy univerzitě z prvního dne, dozvíme se trošku lore a tak!
Podzim v lesích na severu byl to nejkrásnější, co Gerda znala. Smíšený les, ve kterém vyrůstala, se najednou z velké části zbarvil do ruda, žluta a oranžova a zemi pokrylo listí. Pravidelně každý rok vznikla pod okny srubu, ve kterém Gerdina rodina bydlela, ohromná hromada listí, pohrabaného po celé vesnici. V polovině podzimu už byla tak veliká, že se Gerda a její sourozenci nenamáhali slézat z podkrovního pokojíku po příkrých schodech a skákali z okna rovnou na hromadu. Když se teď rozhlížela po univerzitním kampusu, docela jí to chybělo.
Trávníky kolem budov univerzity byly barevným listím téměř nedotčeny. Na vině byli patrně univerzitní zaměstnanci, kteří jakýkoliv list, který dopadl na trávu, okamžitě přemisťovali do pytlů a odnášeli někam pryč. A i když se snažila sebevíc, nikdy neměla dost času na to, aby se jí podařilo zjistit, kam listy kolem univerzity mizí.
“Nejspíš je někde pálí,” usoudil Wid, když se ho na to v jídelně zeptala s nadějí, že mu o tom jeho starší sestra třeba něco řekla.
“Nebo je vozí na kompost?” navrhla Brenda, která se znenadání objevila u jejich stolu. Wid vyjekl a Gerda jen sledovala, jak mu rudnou uši. “Nejspíš prostě chtějí, aby tady byl pořádek,” dodala Brenda smutně. “Kdybychom byli v lese, bylo by to jiné…”
“Taky ti chybí listy?” vyhrkla Gerda. Brenda přikývla.
“Vyrůstala jsem na kraji lesa, strávila jsem tam prakticky celé dětství. Jestli budu mít příležitost, až tady skončím, tak odejdu do lesů a pokud možno je už neopoustím.”
“Takhle mluvil můj bratranec Pelje o horách,” vzpomněla si Gerda.
“Jak to s ním dopadlo?”
“Žije vysoko v horách a stará se tam o svatyni. Když jsem ho viděla naposledy, měřil přes dva metry.”
“To je u trollů normální výška?” ozval se Wid.
“Podle možností. Většina z nás co žije v domech a vesnicích, není o nic větší než lidé. Občas i trochu menší. Ale ti, co tráví celé roky na rovinách nebo v horách pod širým nebem… Našinci to obvykle berou jako hotovou věc, nikdo moc nepřemýšlí nad tím, jak to přesně funguje, ale ti co žijí v takhle velkém prostoru bez střechy nad hlavou, většinou ve větším souladu s přírodou, většinou prostě rostou dál. Nestává se to často, jenom u těch opravdových samotářů. Vypráví se historky o trollech, kteří byli velcí jako hory, ale největší, jakého jsem viděla já, měl tak čtyři metry? O moc víc určitě ne. Myslím, že v dnešní době už by žádný troll nenarostl o tolik víc.”
Brenda se zájmem poslouchala. Wid zíral někam na strop, ale Gerda by se vsadila, že se snaží odhadnout, jak vysoko jsou čtyři metry a co by pro strop a dveře v jídelně znamenala tak vysoká osoba.
“Myslím, že tvého bratrance si asi na čaj nepozvu,” usoudila Brenda s lehkým úsměvem.
“Jemu by to asi ani nevadilo,” přiznala Gerda. “Řekla bych, že je spokojený tam, kde je.”
Brenda přikývla a ohlédla se na Aldaru, která seděla u stejného stolu o pár míst dál.
“Co ty, Aldaro, tys taky vyrůstala v lese, že? Nechybí ti listí?”
Elfka překvapeně vzhlédla od večeře.
“Já- nevím,” zamumlala a znovu sklopila hlavu. “Možná. Nepřemýšlela jsem nad tím.”
“Jednou na podzim vás vezmu k nám,” rozhodla Gerda. “Ať si můžete taky zaskákat do listí.”
***
Slunce bylo ještě za obzorem, když Gerdě několik dní po debatě v jídelně začal někdo jemně třást ramenem.
“...seděje?” zamumlala rozespale.
“Pššššt,” ozval se tichý hlas její spolubydlící. “Pojď se mnou.”
Aldara počkala, až si Gerda obuje boty a přehodí přes ramena vlněný plášť. Potom ji vyvedla z kolejní budovy.
“Teď ti musím zavázat oči,” oznámila vážně. “Ale nemusíš se bát, nemám v úmyslu nic zlého!” dodala spěšně.
“Kam jdeme?”
“Uvidíš,” zamumlala Aldara rozpačitě. “Je to překvapení.”
“Dobře,” kývla Gerda. “Tak do toho.”
Aldara jí opatrně zavázala oči a pak ji vzala za ruku. Její ruka byla překvapivě teplá a, jak se dalo čekat, měla pět prstů, ne čtyři jako ta Gerdina. Gerdu napadlo, že to je něco, co by v budoucnu ráda prostudovala. Pro teď se ale nechala vést přes kampus někam za skleníky.
Jak pokračovaly dál, přinesl noční vánek ke Gerdiným uším něco povědomého. Stovky šustivých, šumivých zvuků, jako když listím v jejím rodném lese prolétl vítr a ono se rozšumělo spoustou jemných hlásků. Pak jí listí zašustilo kolem nohou a Aldara se zastavila.
“Jsme tu,” oznámila tiše a pustila Gerdinu ruku. Bylo slyšet zamumlané zaklínadlo a Gerda přes šátek, který měla přes oči, zaznamenala jemné světlo. Pak jí Aldara šátek sundala.
Obě dívky stály na palouku, uprostřed kterého byla navršená hromada listí. Zdaleka nedosahovala takových rozměrů jako ta z Gerdiny vesnice, ale i tak šlo o obdivuhodné množství listí. Nad ní se vznášelo několik magických světel.
“To je jediné kouzlo, které zatím zvládám,” přiznala Aldara skromně.
“Tahle hromada je taky kouzelná,” prohlásila Gerda. “To ty?”
“Mluvila jsi poslední dobou hodně o listí. A zmínila jsi hromadu, do které jste skákali? Znělo to hezky. Přemýšlela jsem, že něco takového zkusím, ale myslím, že nevím, jak na to…”
“Nevíš si rady se skákáním do hromady listí?”
Aldara byla úplně rudá, ale přikývla. Gerda se usmála.
“Tak v tom případě tě tomuto starobylému umění budu muset naučit.”
