txrxzx

je mi něco přes dvacet a mám deprese. tak nečekejte nic moc pozitivního.

[opryskliwe]

[txrxzx]

ale ty už se mnou nemluvíš

[txrxzx]

neobtěžuj se mi ubližovat, udělám to za tebe.

[txrxzx]

přestane mě bolest srdce, když si ublížím někde jinde?

[txrxzx]

tak nic, krvácí srdce i tělo.

[dekadence-v-srdci]

Zase začínám podvědomě všechny odstrkovat a utíkat. Jakoby pardon, ale prostě jsem v období, kdy na vás nemám náladu a můžu vás mít ráda jak chci. Prostě se to děje.

[txrxzx]

Bojím se každý chvíle strávený bez tebe, protože je to další sbohem do sbírky ran na srdci.

Ale ty se vždycky vrátíš.

[txrxzx]

občas mám pocit, že už nic necítím. slzy nejsou, v sobě mám prázdno.

a pak se to stane. všechno vyleze na povrch. nejlíp v práci nebo tramvaji. slzy o sobě dají vědět a vrací mi to, že jsem si vůbec někdy dovolila myslet, že je to v pohodě.

není. možná nikdy nebude.

[txrxzx]

přestane mě bolest srdce, když si ublížím někde jinde?

[txrxzx]

Z tohohle kolotoče se nejde jen tak dostat. V životě chceš něco dokázat. Ale musíš pro to něco dělat. A to je na tom to těžký.

I když máš určitou motivaci (nechceš bejt hovno), ta motivace není dostatečně silná na to, abys přestala čumět do zdi. Protože proč, když se můžeš stresovat.

[txrxzx]

Být sama se svýma myšlenkama je pěkně na hovno.

Připustíš si spoustu věcí, který ti ublížej a jindy bys nad nima ani neuvažovala.

Ale najednou tu jsou a ty víš, že ta bolest v hrudi je jenom prostá pravda, kterou sis dřív nebo později musela přiznat.

[txrxzx]

"možná jednou," řekl jsi mi. ale já v tom cítila "možná nikdy."

a tahle domněnka se mi potvrzuje každým dnem.

[txrxzx]

láska.

Sedím na balkoně, kouřím a cítím, jak mě objímá zima. Přemýšlím nad životem. Jak všem vysvětlím to zklamání? Že nikdy nedokážu to, co se ode mě čeká. Přemýšlím nad bolestí, která mě uvnitř žere. Přemýšlím na bolestí z lásky. Lásky všech druhů. Mateřský, přátelský a tý, která nám ubližuje. Je to vůbec láska? Ta by přece neměla ubližovat. Měla by nám pomáhat přečkat špatný období, ukazovat na životě to dobrý, dávat nám lásku, kterou tak strašně moc potřebujeme. Ale teď je v srdci jenom velký černo a pusto, kterýho se tak moc chceme zbavit. Každej občas potřebuje obejmout a ukázat city. Cítit to. Dotknout se ruky druhýho, dotknout se jeho vlasů a ze rtů nechat sejmout všechny špatný věci. Nebýt na všechno sám. Bolí to. Když jdeš domů z práce a nikdo na tebe nečeká, nezeptá se, jakej byl den a jestli něco nepotřebuješ. Ani ty se nemáš koho zeptat. Nemáš komu tu lásku dát. Bolí to nemít nikoho, kdo by tě objal, a ty potom utíkáš na ten balkón, kde na tebe čeká aspoň zima, která ti svojí náruč poskytne.