V Tichu Stránek

🇨🇿 Archivář vlastního světa. 📜 Hledám pravdu skrytou v pismu a klid mimo chaos. „Knihy jsou lékem na lidskou hloupost.“

[v-tichu-stranek]

Sherlock Holmes Vítězný… — A. C. Doyle a kol.

---

Antologie je žánr, který si žádá zvláštní druh čtenářské trpělivosti. Není to trpělivost, kterou vyžaduje obtížný text — ta má svou odměnu zakódovanou ve struktuře. Je to trpělivost vůči nerovnoměrnosti, která je u sborníku více autorů nikoli nedostatkem, nýbrž definičním rysem. Tuto skutečnost je užitečné přijmout před prvním otevřením obálky.

Sherlock Holmes je jako literární postava zajímavý problém. Doyle ho zkonstruoval s takovou přesností, že každý pokus o napodobení okamžitě odhalí, co v originálu fungovalo implicitně. Holmesova dedukce není metoda — je to způsob vidění. Autoři, kteří chápou pouze metodu, produkují texty, v nichž Holmes říká správné věci nesprávným způsobem. Autoři, kteří pochopili způsob vidění, jsou v této sbírce přítomni také. Jsou v menšině. To je statisticky předvídatelné.

Česká holmesovská tradice, kterou tato antologie reprezentuje, má svou vlastní logiku. Jde méně o věrnost originálu a více o to, co postava umožňuje — totiž příběh, v němž inteligence jako taková je hodnotou, nikoli nástrojem. To je na českém literárním kontextu pozoruhodné a místy upřímně osvěžující.

Kvalita příspěvků kolísá. To jsem již řekl jinak v prvním odstavci. Opakuji to, protože někteří čtenáři tento fakt podceňují a jsou pak zklamáni způsobem, který byl zbytečný.

Obálka je funkční. Silueta je správná volba.

---

Vhodné pro čtenáře, kteří Holmese již znají a jsou zvědaví, co s ním dokáží udělat jiní. Pro ostatní doporučuji začít u Doyla.

[v-tichu-stranek]

Arthur Rimbaud — Má bohéma

Rimbaud zemřel ve třiceti sedmi letech. Psal poezii do devatenácti. Tato skutečnost je relevantní nikoli jako kuriozita, nýbrž jako datový bod: veškeré jeho dílo vzniklo v rozmezí, které většina autorů považuje za přípravu.

To stojí za zapamatování při čtení.

Rimbaud nepracuje se smysly způsobem, který by byl analyticky pohodlný. Jeho obrazy nejsou metafory v tom pedagogickém smyslu, kdy A zastupuje B a výsledek lze zapsat do tabulky. Jsou spíše — a zde sahám po formulaci, které se obvykle vyhýbám, protože je nepřesná, ale v tomto případě je nejméně nepřesná ze všech dostupných — přímým přenosem vnímání. Čtenář nedostává popis zážitku. Dostává strukturu, do níž si zážitek musí přinést sám.

To je buď nedostatek, nebo nejvyšší forma přesnosti. Závisí na čtenáři, což je jediná správná závislost.

*Má bohéma* jako sbírka je vstupním bodem i souhrnem zároveň. Rané básně ukazují, odkud přišel — z francouzského parnasismu, z Verlaina, ze školy, kterou brzy přestane potřebovat. Pozdější ukazují, kam šel, aniž by někdo věděl, kde to přesně je. Já to nevím také. Považuji to za přijatelný stav.

Obálka nakladatelství Garamond je klidná a mírně nepřípadná. Les a řeka jsou správné motivy, ale Rimbaud není malíř krajin. Je spíše někdo, kdo krajinou prochází tak rychle, že z ní zůstane jen pohyb.

---

Doporučuji. S výhradou, že „doporučení" je slabší pojem, než tato kniha zasluhuje.

[v-tichu-stranek]

Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství — Charles Bukowski

Přistupuji k této sbírce s vědomím, že recenzovat Bukowského je cvičení ve vědomé marnosti. On sám by recenzi pohrdal. To je první věc, kterou je třeba říci, a zároveň jediná, která ho týká.

Zbývající prostor patří čtenáři.

Bukowski nepíše literaturu v tom smyslu, v jakém tento pojem užívají lidé, kteří se o literaturu starají příliš mnoho. Nepíše ani ve smyslu, v jakém ji odmítají ti, kteří se o ni nestará vůbec. Píše způsobem, který většina autorů není schopna napodobit ani tehdy, když se o to pokoušejí záměrně — totiž přesně. Každá věta je tam, kde má být. Každá je přesně tak dlouhá, jak musí být. Většina z nich je nepříjemná.

To považuji za přednost.

Příběhy v této sbírce se opakují v tématu, nikoli ve výsledku. Opilství, selhání, tělo jako komplikace, ženy jako tajemství, které si nikdo nedá práci rozluštit — to jsou konstanty. Proměnnou je vždy přesnost úhlu pohledu. Bukowski pozoruje sám sebe s odstupem, který si většina autobiografických autorů nedokáže dovolit, protože jim sebelítost brání ve výhledu. Jeho sebelítost, pokud existuje, je vždy funkční — slouží větě, ne autorovi.

Četl jsem tuto knihu vícekrát. Zjišťuji, že při každém dalším čtení mě překvapuje méně a zasahuje přesněji. To je vlastnost, kterou sdílí s dobrými důkazy: při prvním setkání člověk vidí závěr, při dalších vidí strukturu.

Obálka je obnošená. To je správně.

---

Hodnocení ve smyslu číselné škály odmítám jako epistemicky nečestné. Kniha buď stojí za váš čas, nebo nestojí. V tomto případě stojí.