take life as it comes
I když mi přijde, že je všechno lepší, tak je to chvilkovej pocit, co končí. Nečekaně. Tvrdě a bolavě. Vždycky si během toho říkám: „Je fakt ta chyba ve mně?"
Jasně, že je. Samozřejmě. Moc přemýšlim, moc nevim. Moc jsem, moc nejsem. Moc spim, moc nespim. Moc jim, moc nejim. Moc mlčim. Moc mluvim. Ale hlavně nevim.
Nevim, proč se to děje a i když si to uvědomim, tak to pokračuje. A tím pokračuje, myslim tak daleko, že to je uplný nesmysl.
A hledat v tom všem nějaký smysl vede akorát tak k tomu, že znim jako malý dítě, co fabuluje, jen proto aby se nějak obhájilo.
I přesto, kdo jsem, je ze mě nikdo. Skořápka, prázdnota, automat. To, co se těžko vysvětluje a navenek fabuluje, že i skořápka, prázdnota a automat má za sebou nějakou duši.
Omlouvam se, děkuju. Pardon, nerozumim.
Utíkám před světem, utíkám před sebou, ale konečnej útěk pro mě stejně ztrácí smysl, protože si to stejně všechno nese ta má duše.
A to, co je na tom nejhorší je, že i když mám pocit, že je všechno lepší, tak to za chvíli skončí.
