Čistočistá produkce podvědomí.

Na neurčité popudy píšu určité myšlenky. Když si to stihnu zapsat nebo se obtěžuji si to zapamatovat, vyprdnu to do světa. Nechci obdiv, jen sympatizanty. A taky občas nějaká báseň. Z kocovinky, zlomeného srdíčka a jiných syndromů..

[beastovan]

Tak.

[beastovan]

Líbí se mi, když frajeři v BMW, Audi nebo Mercedesu jezdí za škaredého počasí se stáhlými okny a s hudbou nahlas. Je to skoro jako by křičeli: "Hej! Dívej se na mě jak zoufalý musím být když toto dělám! Mám malý penis a sebevědomí ale schovám to za toto gesto a budu se dál nad vámi povyšovat, i kdyby bylo 20 pod nulou!" Morální úpadek?

[beastovan]

Každá ztráta mě učí víc si vážit. Ať už se jedná o lidi, věci, situace nebo zvířata. Zvláštní, jak mi dneska toho tolik chybí, přičemž pár let zpátky jsem měl pocit, že nic nemám. Úterní requiem.

[beastovan]

Častokrát se mi po tobě stýská tak silně, až tě ze strachu ze své zranitelnosti odháním. Nejednou jsem tě navždy odehnal, ne však proto, že jsem se tě chtěl zbavit. Chtěl jsem tě mít sobecky jen pro sebe, a vím (tuším, myslím si), že to není spravné. Jak plyne čas, tu a tam odeženu platonické lásky, divy nebo mé budoucí ženy abych nebyl sobec. Aby se mi v životě nerozzářil jen jeden jasný bod, o který bych se bál, že každou chvíli zhasne. S ním by zhasla i moje chuť žít a já bych už navždy věděl, že TY pro mě už nikdy svítit nebudeš...

[beastovan]

Čekáš nepochopitelně dlouho až se něco kolem tebe změní. Přitom jediná hybná síla je změnit sebe samého. Okolí se sice nezmění, ale přibudou nové "kulisy". Jednoduché, ale stejně překvapí.

[beastovan]

Moje neexistence.

Každý z mých přátel, známých nebo blízkých mají specifické schopnosti. Umí hrát na hudební nástroje, malovat, hodně a často čtou, zajímají se o určitou etapu historie nebo o technický, přírodovědní nebo jiný směr současnosti. Pak jsem tady já a neumím nic. Nic nečtu, na nic nehraju, o nic a nikoho se nezajímám, mám v hlavě úplně vymeteno. Jsem bezduché nic, balónek helia. Nic tomuto světu nepřináším ani neubírám. Jsem jen další zbytečná existence, která se bude topit v moři nadaných. Asi to má smysl, být neutrální a k ničemu.

[beastovan]

Působivý příběh. Viděno na nástěnce u malého kostela ve vesnici.

[beastovan]

Jediné po čem toužím je vrátit se ke svým starým ideálům. Nosit se s hrdě zdviženou hlavou a myslet na to, že nic není nemožné, že síla mysli je mnohem silnější než okolnosti. Knihu do podpaží a sedět v parku při padajícím listí, v saku ze sekáče, pořád se zdviženou hlavou, koukajíc do nebe. Mám pocit, že můj naivně-romantický, mladický pohled na svět se blíží ke konci. Jako když dohořívá svíčka v tratolišti vosku. Dnes jsem tělo bez duše. Bez přátel. Bez ideálů. Bez cíle. Vím, že se na všem dá najít to dobré, avšak začínám už být trošku skeptický. Ale ten pocit prázdných rukou. Nic není jako dřív.

[beastovan]

Zastavit a rozmyslet velké přání, Nové stavení, S obrovskou strání, Kde bych se bosý, Procházel po prosluněných kapkách ranní rosy, S kávou a snídaní, Z dáli bych se koukal do domu. Na NÍ. Kudrnaté vlasy, Pod zadek košile, Koukám na tebe jako blázen, Z lásky opilec. Za velkým sklem, Tvoje tiché zátiší, skrýše, Směješ se, Piješ čaj, Idylické ráno, Každodenní klišé. Třeba jednou, Za dekádu let, Posadím tě na parapet, A v našem domě, Budeš se mnou.

[beastovan]

Jsem nezvratně starej.

Chybí mi ty časy, když jsme se jako malí kluci radovali, že venku je teplo a navíc světlo do půl 11. Že musím být venku protože i oni jsou, dovolili jim to rodiče. A postupné objevování okolí, v partě kluků se nám rozšiřoval rádius jen v jedné části města a nám se zdálo, že objevujeme svět který nám v tu chvíli leží u nohou. Radostné dva měsíce prázdnin, neznali jsme odpočinek - plní energie a elánu připraveni na další dobrodružství. "V 8 za barákem. A v 9 půjdeme na nanuka do večerky. Vezmi si 10 Kč. A nezapomeň kopačák!" Jednoduché a zřejmé pokyny, a to byla naše náplň, důležité bylo, že jsme čas trávili spolu a že jsme mohli dělat klukoviny. Mám na co vzpomínat. Dnes je mi už hojně přes 20 a nejraději bych spal do poledne. Ale až toho dalšího dne. Dnes se na narozeniny netěším, nýbrž se mi chce zvracet, protože rychlost jakou po dvacítce stárnu je téměř jako trojitá jízda na centrifuze. Pořádně jsem nepostřehl, kdy byl nejdelší den, protože jsem častokrát v půl 11 už byl v posteli. Ani jsem nepostřehl léto. Jen těch pár výletů na kole a toť vše. Dnes nerozumím, proč mi 15 let zpět říkali, že dospělost je skvělá. Mám pocit, že jsem volnomyšlenkářské dětství vyměnil za svázanou mysl dospělého člověka. Co z nezávislosti a plnoletosti, když jen řešíš záležitosti týkající se tvojí existence a večer, než jdeš spát, se cítíš jako 2x použitý toaletní papír? Je však jen otázkou času, kdy se s tímto hnusem ztotožním, proto je docela možné, že se nad tímto příspěvkem za pár měsíců nebo let s chutí zasměju. Možná se někteří z vás již smějí.

[beastovan]

Stejně to ráno bude zase jinak.

Ke štěstí stačí tak málo věcí. Svět je nádherné místo a nabízí neomezeně možností. Kolikrát by jeden řekl, že snad víc toho už nejde vymyslet, dál se nedá zajít - kecy, vždy to jde. Buď to bude průlom nebo jen další ptákovina do série zbytečností neboli lapačů prachu. Nejhezčí je fakt, že jsme svobodní. V rámci možností pochopitelně. Můžeš jít kam chceš, s kým chceš, můžeš tam dělat co chceš, jak chceš.. mohl bych pokračovat do nekonečna. A co teprve místní přírodní krásy - samozřejmě, tropické lesy zde nejsou ale vždy je tráva zelenější "za plotem". Odpočinout si mimo realitu, poslouchat šum rozburácené řeky nebo listů, když v nich vítr víská. Tolik krásných míst - všechny jsou z určitého pohledu krásná. Tolik krásných lidí - každý je nějakým způsobem krásný. Tolik velkých příležitostí - stačí je jen správně uchopit. A pak jsem tady já. I přes tyto všeobecně známé fakty jsem věčně nespokojený. Co hůř, nerozhodný a věčně nespokojený. Ženu se za něčím, co nevím co doopravdy je nebo existuje a chci toho dosáhnout prostředky nebo zdroji, které mi spíš nepomůžou. Logické, že ano? Nespokojenost - můj úděl, moje břemeno a můj mysli kal, který mě snad nebude pronásledovat věčně. Nejhorší na tom všem je, že zrovna teď je to období, kdy bych měl být maximálně spokojen. Smutné.

[beastovan]

Věřím, že čas od času se ovladač od televize, sluchátka nebo nabíječka zatoulají do alternativní reality a těší se z toho, že je nemůžu najít.

[beastovan]

Úděl pana R.

Vhodná chvíle, Teď a tady, Zamyslím se, Jaké pak máš vnady, Přednosti, Skryté šelesti plné lsti, Kousajíc do krku, Na kusy trhajíc, Tříštění, Fragmentů nad tisíc. Všechny žena světa, Šťastné svou identitou, Bavíte se, Mužskou naivitou, Chlípnou rozkoší, Která racionální zásady ruší, Tahá mě blíže, Neodolám Ty to víš, Jaké klišé, Rameno, klíční kost, Odhaluje padající negližé, Cítím tvůj vzdech, Touhu nevěstek, Padám, Na sebe mám vztek, Mimo realitu, Nořit se do tebe, Celou nocí, Pleteš na mě bič, Jsi rodeo, Já troufalý rebel, A já tuším, Že k tobě nepatřím, Probudím se, Jsi pryč. Ukaž úsměv, Obratem zášť, V šuplíku bolestí, Si kapitola zvlášť, O sobě, Tvé strany, Ostré hrany, O mě, Se opírají, Nevím a necítím, Už víc od tebe rány.

[beastovan]

Otevři své oči.

[beastovan]

Slepý náboj.

Přesně, jako moje pocity a mé žití. Střílím se svými vrstevníky do vzduchu prázdnými, nenabitými penězi nebo touhou získat víc. Přebíjím svojí devíti milimetrovou karabínkou na terče, které neexistují a i kdyby existovaly, střelím je snad slepými? Jsem zvíře, hnusná lovná zvěř, která utíká před lovcem, přitom však plýtvá svůj čas. Konzume a touhy jednadvacátého století mě s úsměvem sestřelí do spánku jako upilovaná brokovnice. Bez citů, bez pardonu ani varování. Veškeré mé zásady se rozprsknou přes bílou zeď v krásném dynamickém pohybu a má osobnost zůstane ležet ve svém zbytku na zemi. Pochopitelně, bavím se tady o zbraních v přeneseném slova smyslu. Nechci věřit těm zk*rveným žvástům, že člověk dnes hledá své štěstí jen v penězích, pěkném autě a výletech do ciziny. Přesto však jsem ještě hodně mladý na to, abych pochopil své poslání. Přesvědčujte mě gesty, že s balíkem peněz budu šťastnější. Nemám nic. Šel jsem od nuly bez protekce, od střední školy až po zaměstnání, a teď, v tomto zlomovém bodě se mám lámat? Budete mě natahovat na skřipec? Onen mučící nástroj 21. století, který fyzicky neublížuje? Mám k*rva rýžovat na vás, obyčejní lidé? Mám do prdele přestat dělat dobro kvůli penězům? Válet si šunky na Bali s dobrým pocitem, že společnost potřebuje reinkarnaci? Vy možná konkrétně ne, ale pohybují se mezi vámi takoví, na které se díváte přes prsty a kterých se štítíte. Přesně takovým lidem podávám ruku a vytahuji je zpět, mezi nás, pokryteckou společnost, která je zahleděná na katalogovou a seriálovou dokonalost a která si nepřipouští, že někteří z nás mohou být jiní, přesto lidé. Tak zvedněte ty hlavy z Facebooků, Tumblr a jiných sociálních sítí a udělejte něco pro dobro druhého. Budeme egoistická společnost?! V pořádku. Okej. Chápu. Tvoje volba. I tvoje. Vaše. Já tady budu pořád stát a nabíjet svoji karabínku se slepými náboji, přesto však budu dělat větší rachot než vy. Neleskne se mi Passat před barákem, nemám kolo za 30 tisíc ani nebudu na dovolené v tropech. A nejspíš ani nikdy tyto položky nebudu vlastnit. Přesto budu mezi vámi stát a rvát se. Rvát se za potřebné, rvát se za lidi, kterým budu podávat ruku a tahat je na výsluní, i když budete proti. Konzume, produkte posttotalitního režimu, čerstvě prezidenta Zemana a celkově xenofobní České republiky, pseudo Evropské unie a rádoby ochrany v podobné NATO, jsem tvojí součástí, ale vysmívám se ti. Ve svém věku budu pořád plout proti proudu, budu překonávat hráze nebo si budu vyšlapávat cesty, které ještě nikdo nevyšlapal. Koukejte se skrze prsty. Zacpávejte uši nebo ignorujte. A dál střílejte. Ostrými. Bang Bang 30 tisíc čistého, Bang Bang dovolená v Asii, Bang Bang plné konto. Zraňuješ mě. Krvácím. Přesto však dál kráčím, a krvácím. Ale dojdu až k cíli. Přesto se budu bránit těmi slepými... Páskuji si zásobník do svoji karabínky... Slepými... Ale jednou pochopíš... Že střílet slepými má svoji výhodu... Protože tě je slyšet a vidět... Přesto však nikomu neublížíš... Možná jen pomůžeš. Potřebuji infuzi normálních, morálně správných smrtelníků.

[veronikakettu]

Na výletech za prarodiči je nejhorší to, že si tam člověk připadá jako na výkrmu před transportem do koncentráku.

[beastovan]

Týjo vůbec nechápu jak si v jedné větě mohla použít "výlet za prarodiči" a "transport do koncentráku" - jinak to je právě to nejlepší, péče, starost a dobré jídlo.. Babičky vaří legendárně.<3

[beastovan]

Přemýšlejme občas nad smrtí.

Ne z důvodu, co nás může potkat, postihnout, jaká náhoda se může udát nebo co za neštěstí vidíme v jednotlivých situacích a všech činitelích v ní figurujících. Taky nebylo myšleno z pohledu ukončení svého vlastního života. Beru na vědomí, že občasné těžké životní chvilky a psychické pohnutky mohou člověka dohnat až na samotný pokraj sil a pomyslného útesu, ale sebevražda je dle mého názoru zbabělost. Je to jako vsadit všechno v ruletě na jedno pole a okamžitě po jejím roztočení opustit stůl. Holý nesmysl, občas zbabělost čelit vlastním problémům nebo dokonce bezvýchodisková situace? Slepá ulička, která nikam nevede? Jak ses tam teda do té pomyslné slepé uličky dostal? Ses tam objevil? Bez pomyslné příjezdové cesty? Otoč se a hledej. Jen nevzdávej. Umřeš. Ty, ty i ty. Jednou určitě. Nejsme nastaveni, abychom mysleli na svoji neexistenci. Vyzkoušej si představit, jaké by to bylo kdybych nebyl nebo nebyla, co by se dělo dál nebo co by se dělo teď, co by dělali kamarádi a co by dělali a jak by se měli ti dva lidé, kterým říkáme rodiče... Počítej s tím. Může to být dnes, zítra, nebo o 100 let. Tvojí vinou, čistě náhodou, nebo vinou někoho jiného. Tolik možností a kombinací, každý den vycházíme do džungle konzumu a rychlého života. Žij tak, abys byl sám se sebou spokojen nebo spokojena. Ať už děláš cokoliv. Sám nebo sama se sebou trávíš nejvíce času, proto je pro mě osobně hloupost dělat věci, které tě neoslovují nebo nebaví, aby ses zavděčil druhému. Neokrádej se a neodkládej. Pomyslná ruleta se může zastavit dnes, nebo za 100 let. Nejsem sice člověk nejbohatší finančně, i přesto jsem spokojený a vyrovnaný. To jsou základy, na kterých doufám jednou postavím životní štěstí.