Culture club
Skončil měsíc říjen. Ten letošní pro mě bude nezapomenutelný nejen díky stému výročí naší republiky, ale zejména díky vskutku rekordnímu počtu absolvovaných divadelních představení a koncertů. Bylo jich osm (!) Pro mnoho lidí nepředstavitelný počet večerů, které divadlu nevěnují za celý život. Chápu, taky bych asi nevydržela sledovat například osm zápasů boxu za jeden měsíc. Asi ani za jeden život. Nechť je každý svého štěstí strůjcem. Ale je třeba si říci, že osm už bylo dost i na mě a to mám kulturu jako takovou hodně ráda. Posuďte sami.
Případ první: Rudolfinum
Od léta jsme věděli, že začátkem října vyrazíme do Rudolfina na špičkový český smyčcový kvartet, v němž působí naši kamarádi. Těšili jsme se hodně, jelikož v Čechách zas tak často nehrají a navíc jsou úžasní. Tento večer však zcela nečekaně odstartoval řetězení dalších událostí.
Koncert byl skvělý. Rudolfinum plné – vesměs bílých hlav. Bíle hlavy vážné hudbě rozumí. Hlavy, které nejsou bílé, jsou buď přátelé a rodina vystupujících (velmi často od fochu, taky rozumí), nebo jsou to nadšenci, avšak stále začátečníci, případně velcí hudební fanatici. V neposlední řadě najdete mezi barevnými hlavami jedince, kteří jsou na koncertě omylem, většinou jako doprovod někoho z předchozích kategorii. Čím se jednotlivé skupiny vyznačují?
Bíle hlavy mají vesměs abonmá a něco už za svůj život naposlouchaly. Vědí, že mezi větami se netleská! Vědí, jak se vhodně obléci. O půlce je snadno předběhnete, když pospícháte pro prosecco.
To co ovšem na bílých hlavách nechápu je jejich potřeba hlasitě kašlat mezi větami (jestli je to substituce potlesku se mi nepodařilo dohledat). Je to až směšné. Připadáte si jako na výletě plicního sanatoria. Barevné hlavy na kašel bílých hlav reagují pousmáním, případně až záchvatem smíchu.
Barevné hlavy jsou nesourodé. Rodina, přátelé a kamarádi vědí, jak se obléci a kdy tleskat. Většinou netrpí černým kašlem, nebo tuberkulozou. Nahodilí příchozí mohou překvapit kostkovanou košilí vhodnou k ohníčku. Ale mají alespoň košili. Fanatičtí návštěvnicí se vyznačují nevkusnými sametovými šaty u dam a divnými vázankami u pánů a mocně se při hudební produkci kývají. Kašel považují také za nežádoucí, tleskat umí správně až na konci skladby. Barevné hlavy často potkáte u divadelního cateringu.
Případ druhý: Zlatá kaplička
No koncertě jsem potkala kamarádku, která mi nabídla, abych jí dělala garde na veřejnou generálku jedinečného baletu Kylián druhý den dopoledne. Shodou okolností volný lístek po jiné, avšak nemocné známé. Neodmítla jsem. Neskutečné představení, které bylo nazkoušeno k výročí ČSR a odehrálo se jen sedm repríz. Byla jsem tak nadšená, že jsem po cestě domu začala hledat volné lístky na některou z repríz. Samozřejmě bylo vyprodáno až na místa na druhé galerii. Chvíle váhání, ale nekupte to, když je to tak pěkné a tančí tam Ondřej Vinklát (velmi spoře oděn). Pánové si v souboru jistě také vyberou, neboť dámy jsou během přestavení i nahoře bez. Balet není nuda!
Z druhé galerie vidíte poměrně dobře, přesto bylo v plánu půjčit si divadelní kukátka. Než jsme s kolegyní vystoupaly schody do nebe nebo těsně pod trigy, kukátka došla. Smůla. Příště s sebou do kabelky lovecký dalekohled. Zhruba osmiletý chlapec pod námi kukátko měl a když přitančily polonahé tanečnice, nevěděl kam koukat dřív. Tuším, že jeho balet chytil :) I tatínek byl nadšen.
Případ třetí: Faust
Vzali jsme do divadla mou maminku. Dodatečný dárek k narozeninám. Volba padla na Fausta – klasický známý příběh. Nechtěli jsme jít do přílišných experimentů. Nevěděli jsme však, že Národní divadlo šlo.
Četla jsem pouze v nějakém rozhovru, že na scéně je kamion, což mi přišlo jako cool nápad. Jsem odkojená na „romantických“ hrách ústeckého činoheráku typu Shopping and Fucking a podobně, ale i přesto jsem u této inscenace Fausta trnula. Přece jen sex Fausta a Markétky na korbě náklaďáku za doprovodu techna, simulované aplikace heroinu a latexové oblečky trochu překvapí. Když jsem se podívala na mámu, bála jsem se, že „to nedá“. Zde ovšem překvapila jak maminka, tak většina bílých hlav. (Maminka – barvená, ale skoro bílá hlava si předem informace vygůůůglila a v šoku zas tolik nebyla). O půlce na venkovní cigaretě chtěla odejít omladina s výrazně barevnými hlavami s tím, že je to už moc...starší a pokročilí drželi až do konce tří hodinového představení. Respekt.
Případ čtvrtý: Obecní dům
Zde bych ráda upozornila na to, že koncerty vážné hudby mohou být velice překvapivé, a proto si můžete vyzkošet malý hudební kvíz.
Vydali jsme se na kombinovaný večer, jenž obsahoval klavírní koncert Rachmaninova a druhým kusem byla symfonie č 8. od Šostakoviče. Klavírní koncert č. 2 c C moll, op.18 je nádherný. Ale u druhé věty jsem měla obrovské pnutí, že tu skladbu znám ještě odjinud. Hodně jsem dumala, a když se ústřední motiv ozval podruhé, došlo mi odkud. Máte-li 10 minut, pusťte si toto video a zkuste si potrápit mozkové závity sami. Pokud nemáte celých deset minut, stačí vydržet od začátku do 2:15.
Víte?
Já tam zcela zřetelně slyším popovou hitovku, jeden z nejvetších oplodňováků devadesátých let, který v podstatě “udělal” kanadskou divu Celine Dion "Obama's elf"
Ona už to taky přezpívala...originál zde
Autorská práva trvají 70 let po smrti autora, takže pan Rachmaninov už je volně k použití...kdybyste náhodou chtěli napsat další pecku, dá se určitě najít nosné téma.
V Obecním domě jsme se ještě měli tu čest zúčastnit svátečního koncertu a poslechnout si v den 100. výročí republiky Mou vlast v prostorách, kde byla republika před sto lety slavnostně vyhlášena, tedy ve Smetanově síni. Zde si uděláme malé okénko věnující se vhodnému oděvu. Všechna předchozí představení byla vesměs pro náročnější publikum, a tak nebylo třeba významně zvedat obočí a kroutit hlavou.
Tento koncert byl zcela odlišný. Ano – je to masovka, možná trochu popík - Smetana, Má vlast, výročí republiky. Ale společenský úzus je stále stejný a džíny a fleecová mikina nejsou to pravé ořechové. Mé překvapení nad množstvím lidí v džínách – velmi často špinavých – bylo nezměrné. Marně jsem doufala, že ten pán v džínech a zablácených pohorkách La Sportiva je údržbář. Nebyl. Každopádně měl alespoň jednou v životě 7.000,- na pořádný pohorky, tak je teď asi nosí všude, protože byly hodně drahý. Nechyběla ani oblíbená variace crocsy a ponožky. Snad bylo vyprodáno na muzikály Michala Davida do Hybernie naproti, tak se šlo do obecňáku.
Koncert krásný, silný moment. My jsme se vyštafírovali.
Případ pátý: Kryj si záda
Nejsme jenom posh páreček, který chodí na symfonie, balety a do Národního. Jsme i pražská kavárna, co pravidelně chodí na lehce nekorektní humor dvojice Čermák a Staněk a jejich stand-up show.
Vyražíme zhruba jednou za dva měsíce, a proto již víme, že v prvních řadách dostaneme možná trochu sodu od vystupujicích, ale za odměnu i panáka bourbonu a to se vyplatí. Na jednom říjnovém vystoupení byl však i mladík, který také potřeboval sodu, ale jedlou na uklidnění žaludku. Po cca 3 minutách představení, kdy Luděk Staněk uváděl nové působiště na Malé Straně, se velice blízko nás ozval zvuk připomínající upuštěný kelímek s kávou...podobně jako když si koupíte zbytečně velký a drahý kafe v Costě a spadne vám na zem. Po několika vteřinách zjistíte, že to nebyl obsah kelímku, ale obsah žaludku chlapce za vámi. Přesněji za mnou. Efektně a efektivně se poblil. Bez varování, bez dávení. Prostě čus a plesk. Ohodil slečnu a chlapa přímo před sebou, mě už lízly záda jen kapénky. Holka šla rovnou vyhodit mikinu. Dle zápachu chlapec evidentně přestřelil s pálenkama. Ty mladý dneska prostě vůbec neuměj pít…
Ps. na bourbon pro diváky nedošlo, partně chápu proč :)
Několik rad závěrem...
To, že doběhnete na představení 5 minut předem neznamená, že ho stihnete. Nepříjemnou komplikací může být paní šatnářka s pokročilou artrózou, která obhospodařuje poslední volný úsek šatny a zablokuje vás a dalších 50 lidí ve frontě, zatímco v sále už nastupuje orchestr. Choďte včas! Má to smysl!
Mezi jednotlivými větami se netleská. Ani když jste rádi, že jste z té Mé vlasti poznali aspoň Vltavu. „Jé táto, tohle znám“ Prostě NETLESKÁ!!!
Ve většině klasických divadel a sálů je zvykem dát si před představením sklenku vína nebo sektu. Buďte chytří a předem si objednejte a zaplaťte druhou sklenku i na přestávku. Pozor neplatí v Obecňáku!!! Tam je třeba prchat napřed před bílý hlavy.
Jak je možné, že filharmonici po každém představení nepadnou z poloviny na marodku, když to v sále vypadá jako na koncertě pro plicní sanatorium? Nebojte se očkování! Zachránite gáži umělci!
Běžte na Jatka - ADHD stojí za to!!!
Kultuře zdar! :)