Otevřená zahrada

píše Jan Motal

[claustrumpatens]

Proč je pro radikálnost třeba humanistické velkomyslnosti

Na začátku roku internetem koloval tvít doktorandky historie na Oxfordu Grace Mallon: “Doktorandka, 2020: Zde je omezený argument, jenž jsem vytvořila na základě let specializovaného výzkumu. Snad je to OK. Filozofský týpek, 1770: Tady jsou nějaké myšlenky, které mě napadly ve vaně. Představují univerzální a samozřejmé zákony. PORAŽ MĚ!” Pomineme-li rovinu očividné studentské recese, nesmírně vtipně a koncentrovaně odráží poměry, v nichž se dnes nacházíme. I když si dovolím jej interpretovat asi poněkud jinak, než jak byl zamýšlen. 

V minulosti se u učenců snoubilo dvojí přesvědčení – víra v rozum a v jeho schopnost postihnout běh světa tak, jako by kosmos byla kniha, již lze přečíst. I proto se logická bezrozpornost stala ve vědě arbitrem pravdivosti – především v protikladu k náboženství, jež v moderní době čím dál více získávalo nádech pouhé iracionality. Věřit něčemu se dostalo do opozice k vědění, a to po vzoru řecké antiky – již v evropském dávnověku se výklad světa lámal o to, zda jde o artikulaci podléhající rozumovému vysvětlení (logos) či náboženské “pověře”. Do kategorie “iracionality” se tak v evropské moderně přesouvá mimo křesťanství či různých lidových forem zbožnosti (”pověr”) postupně i umělecké vyjádření, osobní svědectví a prožitek a prakticky jakákoliv subjektivní zkušenost, která nebyla prověřena “reprezentativností”. Poslední zmíněné je pak mocí logu rozbito ve “smrti subjektu”, kterou vyhlásil post-strukturalismus a jež je dnes naštěstí již v akademické sféře zažehnána, přesto ale občas rezonuje v některých vulgárních výkladech diskurzu. 

“Pouhou vírou” se pak stávají i myšlenky těch, kteří byli překonáni buď fakticky (jejich tvrzení se jeví jako nepravdivá, např. ptolemaiovský geocentrický systém, idea ploché Země nebo lamarckistická idea cílené mutace a dědičnosti znaků získaných za života organismu), anebo se staly nedůvěryhodné pro svoji metodu (sem spadá většina filozofických teorií, které jsou pro vědu dnes spíše zajímavým historickým materiálem – navzdory tomu, jak srdnatě se snažíme filozofii udržovat jako vědeckou disciplínu). Mnohé z těchto představ potom zdegenerovaly do konspiračních teorií (plochá země), nebezpečných politických myšlenek (z lamarckismu těží např. lidová eugenika spojující evoluci s individuálními zásluhami) či byly tak dokonale potlačeny, až se staly součástí nevědomého a nereflektovaného základu toho, jak nahlížíme na svět (geocentrismus praktikujeme stále tím, jak je perspektiva našeho pozemského domova základem pro hodnocení užitečnosti kosmu, např. ke kolonizaci jiných světů, nebo v antropocentrické představě jiných civilizací).

Prvním problémem tedy je, že jen málo z těchto myšlenek se stalo skutečně zastaralými. Spíše se transformovaly do nějakých jiných podob a jsou tu stále s námi. Bojovat s nimi specializovaným expertním věděním je bláhové – lépe by bylo (podobně jako v analytické psychologii) jejich existenci uznat, dát jim možnost zaskvět se na světle a vyrovnat se s nimi kritickou integrací do našeho fundusu vědění. Jinak budeme nadále podléhat falešné iluzi, že jsme se s nimi vypořádali jednou navždy. Může nám také uniknout, nakolik mohou být nevědomého substrátu i součástí našeho současného pohledu na svět.

Druhý problém (mnohem závažnější) tkví v iluzi, že současný vědecký provoz se zdá být produktivnější, protože přesnější a metodičtější. Ač se lze shodnout na tom, že globální věda umožňuje především v oblasti technologií a přírodních věd neskutečně rychlé a často i efektivní testování hypotéz a korekci mylných závěrů, zvláště v sociálních vědách neustále podceňujeme problém konformismu a spirály mlčení. Tlak již publikovaných prací, akademického provozu, jenž se svojí globální integrací stal nejen autopolemičtější, ale především se více přiblížil korporátnímu prostředí se všemi tlaky a diskurzivním násilím, ale i prosté komerční či politické zájmy vedou k tomu, že navzdory proklamované multiparadigmatičnosti je naše oborová tůňka až nudně stereotypní. Pro radikální myšlenky je třeba velkomyslnosti, která je systematicky vytlačována z univerzit do soukromí domovů, kde lze meditovat jedině ve vší počestnosti soukromí třeba ve vaně. Lze to doložit na obsahových analýzách médií, které s různými drobnými variacemi stále odhalují ty stejné stereotypy, ale i na rozborech diskurzů, jež končí stále stejnými politickými proklamacemi a floskulemi (s nimiž se odvažuje bojovat jen malá část akademiků, jako např. Andrew Sayer, který volá po reflektování normativních hledisek kritické vědy). Humanitní vědy v globálním měřítku jsou buď neudržitelně eurocentrické, anebo fúzují se společenskými či přírodními vědami a ztrácejí své nejcennější specifikum – že jsou kultivací subjektivit, jež umožňuje interpretovat svět kolem nás jako domov, o jehož charakteru a budoucnosti se rozhodujeme, a konstruovat tak vědomě naši kulturní identitu. 

Humanitní vědy namísto objektivního pohledu na to individuální vstupují samotnou individuální zkušeností do objektivního světa. Jsou tak nezbytně dostředivé, lokální a obracejí se k určité komunitě. Překračují hranice striktní vědy směrem k žurnalismu či literatuře a protože vycházejí z dějinné zkušenosti, nelze je poměřovat kritérii reliability a validity. Stále podceňujeme, jak moc se struktury a mechanismy dnešního akademického světa staly technickou rutinou vylučující z naší diskuze všechny, kteří na toto humanitní dědictví navazují. Možná je načase povolat k návratu humanisty. Ti se v renesanci obrátili proti scholastické rutině a akademičnosti “filopompů” (milovníků poct). Obnovili nejen zájem o jiné žánry, než ty vysloveně akademické (např. epistolární literatura, dialogy apod.), ale usilovali o návrat živosti jazyků, které považovali za zteřelé neustálým scholastickým natahováním na terminologický skřipec. Samozřejmě, že se často dopouštěli i pochybení, neboť se nechávali příliš unést svým kulturním bojem. Jejich význam pro rozkmit nové dějinné doby, v níž rostl hlas lidské kreativity a osobní zodpovědnosti za dílo je ale nezpochybnitelný.

Grace Mallon artikuluje frustraci (nejen) mladých scholárů dneška, kteří musí vyvinout extrémní úsilí, aby získali uznání. Vedlejšími efekty jsou duševní choroby, vyčerpání, odsouvání osobního života někam do důchodu a pragmatický konformismus. Její tvít ale osvětluje i hradbu vystavěnou kolem vysoce rutinizované akademické sféry, která ze své citadely shlíží bohorovně nejen na učence minulosti, ale i na ty, kteří své nápady, myšlenky a reflexe produkují “podomácku” v podhradí. Ti jsou až na naprosté výjimky odsouzeni skončit v rukou konspiračních sekt a politických robinzonů, protože pro “vědce” jsou pouze příkladem bahnitého myšlení za okraji naší expertní tůně. Humanitní vědy, jejichž důstojnost bychom měli obnovit, ale tvoří právě tento přechod – napůl světské, napůl expertní, plní nejen roli živé reflexe současnosti a aktivního promýšlení o našich identitách a rozhodování o světě, jaký bychom chtěli mít, ale jsou i kreativním zdrojem pohledů a teorií pro vědu (např. když se překonaný lamarckismus jeví náhle poněkud jinak perspektivou epigenetiky) a naopak, zřídlem jímž protéká vědecké poznání do veřejné sféry. 

Ruku v ruce s kritikou struktury pozdně moderního vědění a mechanismů jeho konstrukce bychom měli i usilovat o obnovení humanistické akademie (se vší její rozšafností a velkomyslností), která je podvyživená a slouží dnes spíše jako poslední útočiště dříve narozených, pro něž už není v tomto světě místo. Nový humanismus by měl vrátit sílu tvůrčímu slovu a připoutat ho opět k “tady a teď” – aniž by ale ztratil reflexivní sílu dobře vysoustruženého argumentu. Normativní rozhodování o naší identitě a o našem světě je totiž živá aktivita na hranici vědy, literatury a publicistiky, která zapojuje celého člověka s jeho osobní a dějinnou zkušeností. Musí umět promlouvat ke všem a zapojovat všechny – a do “republiky dopisů” zahrnout nejen ty, kteří prošly vysoce rutinizovanou vědeckou přípravou, ale i subjektivitu, jejíž smrt spíše než poststrukturalismus přináší vysoce kompetitivní korporátní prostředí dnešního akademického světa. Jen tak se vědění může opět radikalizovat.

[claustrumpatens]

Kam zmizeli čeští filozofové v čase pandemie?

Soudě podle komentářů (psal o tom v Lidových novinách třeba Jaroslav Veis či Martin Zvěřina), přináší pandemie COVID-19 jisté pozitivum – návrat odborníků do rozhodování o našich vespolných záležitostech. V atmosféře posledních let, poznamenané vzrušenými debatami o očkování či environmentálních změnách, by to mohla být velmi dobrá zpráva (ač jistě přemýšlet nad vědeckými tvrzeními o ekologii dnes chce jen málokdo). A podle vlády pandemii “zvládáme”. V pozadí tohoto optimismu se ale skrývá otázka, nakolik bychom vlastně měli chtít, aby se naše životy řídily experty? A co to znamená “zvládnout pandemii”? V souvislosti s tímto problémem by se měl znovu na pořad dne dostat problém společenské relevance humanitního vědění.

Vlivem mnoha různých systémových změn za poslední desetiletí, mezi něž mimo jiné patří i scientometrie (počítání výkonu pracovišť podle publikací), honba za granty, ale i extrémní tlak na mobilitu vedoucí k probíhání akademickými stanovišti jako při „honu na lišku“, se do popředí dostaly především ty akademické zájmy, jež mohou v takové soutěži uspět. To, co po dlouhou dobu dějin bylo synonymem univerzity – čili soustředěné myšlení – jsme obětovali „výzkumu“, přičemž je docela lhostejné, co to vlastně zkoumáme – hlavně, že jsme v tom špičkoví. Akademický svět by se měl lišit od toho prostě výzkumného (v moderním slova smyslu), protože škola má být především prodlevou v utilitárním myšlení, která nám umožní nasvěcovat naše společná rozhodnutí a zkoušet je jako problém. Ostatně slovo „scholé“ znamená podle Aristotela zastavení se a zhodnocování času volna pro reflexi světa a kultivaci ducha. A každá „škola“ by tak měla být po tomto antickém ideálu především klauzurou, jež si může dovolit nedbat na utilitarismus světa a klást si podstatné otázky.

Jistě, toto metodické zastavení a stažení ze světa může mít svoji negativní stránku, jímž jsou pověstné slonovinové věže akademiků šoupajících v papučích po svých katedrách a trousících rozumy, které nikoho nezajímají. Takovému nebezpečí je samozřejmě nezbytné se vyhnout. Ale humanitní vědění v dobrém slova smyslu může znamenat poslední výspu kontemplativního přístupu ke světu, jenž je v moderní době natolik komplexní, že jsme přemýšlení o něm možná definitivně předali do rukou odborníků.

Humanitní vědec by měl být v tomto smyslu spíše intelektuál interpretující svět, v němž žijeme, stimulující veřejnou debatu a vedoucí své posluchače ke kritickému myšlení, než expert přinášející hotová řešení („sociální inženýr“). Humanitní výchova by spíše než předávání znalostí či stimulaci výzkumných dovedností měla dosvědčovat potřebu cézury v turbulenci vezdejších problémů a orientovat se na to, aby člověk pochopil nejen, co se kolem něj děje, ale i dokázal promyslet svoje postoje a postavit se za svoje činy. Takto Martin Buber zdůrazňoval roli pedagoga jako toho, kdo pomáhá studentům zorientovat se nejen ve světě kolem nich, ale i v kořenech a podmínkách jejich vlastních světonázorů. Čili nikoliv jen reflexe světa, ale i vlastní pozice a sebe-poznání.

Pandemie COVID-19 přímo volá po tom, aby ze stínů svých pracoven vystoupili čeští humanitní vědci a zvláště filozofové a zapojili se do diskuze o tom, co se nyní kolem nás děje. Aby pokládali takové otázky, jaké podle filozofa Michaela J. Sandela otevírá nový koronavirus – např.: „Co si dlužíme navzájem jako občané?“ (Položil ji ve svém komentáři pro New York Times) Společnost, zdá se, předala zodpovědnost do rukou politiků, lékařů a ekonomů a v Česku jako by nebylo toho, kdo by jí to připomněl. Snad kromě historiků, kteří se občas objevují v tisku a zdůrazňují, že situace, v níž se nacházíme, je možná nová, ale rozhodně nikoliv dějinně ojedinělá. Tolik diskutovaná Španělská chřipka před sto lety znamenala pro globální společnost srovnatelnou výzvu – a je otázka, zda by vůbec vznikla Československá republika, kdyby lidé tehdy předali moc nad svými životy úředním orgánům a nechali je zcela převzít vládu nad veřejným prostorem.

Filozofie se zdá být jakýmsi archaickým, v moderním době nepotřebným oborem. A když jsem v posledních týdnech marně hledal české filozofy v televizních diskuzích či v komentátorských rubrikách novin a moc jich nenašel, uvědomil jsem si, že možná tomu u nás skutečně tak je. Jaký význam má filozofie, která se uzavírá do svých vnitřních problémů, ale neusiluje být na „náměstích“ (třeba mediálních), když je potřeba?

Filozof Alex Broadbent, jenž působí v jihoafrickém Johannesburgu a problematice zdraví se dlouhodobě věnuje (loni mu vyšla kniha Filozofie lékařství), napsal komentář, v němž provokativně říká: „Tato pandemie není předmět ničí expertízy.“ Nemyslí tím, že by znalosti a schopnosti epidemiologů, lékařů či ekonomů k ničemu nebyly. Ale nedávají nám možnost zahlédnout dějinnou situaci, v níž se nyní nacházíme, jako celek. Expertům jsou přístupné pouze části problému, jenž nyní řešíme. Nemohou tak poskytnout celkovou předpověď toho, jak bude vypadat naše budoucnost, poznamenaná přijatými opatřeními. Ignorujeme tak „vedlejší“ následky intervencí na zdraví – nevidíme, že jsou zde lidé, kteří se bojí jít k lékaři, aby se nenakazili novým koronavirem, a zhoršují svůj současný stav, či že se nedostává dostatečné péče chronicky nemocným, vlivem karantény se mohou zhoršovat jak psychické potíže, tak i fyzické následky např. domácího násilí, anebo že přílišný důraz na ochranu většinové populace před koronavirem může vést k nedostupnosti péče či ochranných prostředků (dezinfekce apod.) pro ty, kteří mají vzácné choroby či oslabenou imunitu. Netušíme (a asi ani nemůžeme), kolik lidí vlivem opatření nyní zemře – ač by jinak přežilo. Stejně jako nevíme, do jaké míry by pacienti skrytí za čísly těch, kteří zemřeli na COVID-19, zemřeli i za jiných okolností (vlivem stáří či jiných svých chorob).

Broadbent ze své pozice filozofa medicíny volá filozofii do práce, již je třeba vykonat v kritické reflexi problému pandemie: „Odbornost filozofů a hodnota filozofie nespočívá v naší znalosti debat, jež spolu vedeme. Spočívá v naší schopnosti přemýšlet plodně o neznámém, znepokojivém, vyzývajícím a dokonce odpudivém.“ Takovou reflexi nemůže poskytnout expertní znalost per se, jako např. když psycholog ví, co může způsobit depresi, anebo molekulární biolog rozumí virovým mutacím. Je potřeba vystoupit z obecného, ze zákonitostí, k individuálnímu, jedinečnému, jímž je dějinná událost, my jako její součást (rozhodujeme se za sebe!). Tak se obnovuje diltheyovský výměr humanitní vědy jako té, která (i na základě „objektivních“ objevů věd přírodních) dokáže myslet individuální v obecném. Humanitní vědy jsou vědy morální, protože se zabývají hodnocením a lidskými činy.

Švédský filozof H. Orri Stefánsson v této souvislosti ve svém odborném článku „Tři chyby v morálním usuzování o pandemii COVID-19“ představuje tři oblasti morálního uvažování, v nichž evropská společnost dnes selhává. Za prvé podléhá iluzi, že se lze vyhnout kompromisům a vyjednávání o lidských životech. S hrůzou čteme o tom, že lékaři musí vážit, komu poskytnou péči a koho nechají zemřít – a přitom zapomínáme, že takto se rozhodujeme jako společnost vždy tím, jak formujeme svoji zdravotní politiku, jak politika a ekonomika distribuuje prostředky k léčbě a jak uvažujeme o tom, co to je nemoc. Vždy někoho obětujeme. Za druhé přenecháváme své rozhodování o naší budoucnosti expertům, ač by mělo vycházet z „veřejného rozumu“ – neboť tím, jaká opatření nyní zavádíme, ovlivňujeme nejen životy naše teď a tady, ale i naše budoucí dny (a přeneseně i budoucnost našich potomků). Co asi způsobí ekonomická krize? Nepodlehneme svodům technologií a nepropadneme se do společnosti „kontroly“? Apod. Třetí chybou potom je, že ignorujeme „paradox preventivních opatření“. To, co má zamezit nějaké katastrofě, může vést k jiné. A rozhodnutí o tom, která z nich je pro nás přijatelná, musí být uvážené a měla by na něm panovat společenská shoda (alespoň pokud věříme v demokracii).

Takové hlasy neslyším znít z české humanitní akademické obce – především od filozofů. Anebo ke mně nedolehly (možná i mojí vinou – nečtu vše, ale snažím se mít přehled). A přitom kdy jindy, než teď, můžeme společnosti doložit, že nás potřebuje? Kdo jiný má zastupovat kritický rozum a např. vznášet otázky k nerovnosti rozhodování v krizi a ukazovat na to, jak opatření dopadají na většinovou společnost, díky jejíž práci, ekonomické produkci a daním jsme mohli do zavedení karantény hrát divadlo, dívat se na filmy a skrývat se před světem na univerzitách? Kdo otevře otázku, nakolik má na dnešní krizi podíl pozdně moderní riziková společnost se svojí zbytnělou mobilitou – ať už jde o neudržitelný nárůst turistiky, anebo i naše akademické cestování, jež pomáhá virus šířit (nezapomeňme, že jeden z prvních diagnostikovaných případů v Česku byl importovaný právě z vědecké konference)? Kdo se zamyslí nad tím, zda skutečně chceme svět, který si necháme rýsovat technologickými experty zaštiťujícími se svojí expertízou? To podstatné nám nemohou říci experti – co to znamená “zvládnout pandemii” a zda ji chceme takto “zvládat”. K tomu musíme dojít ve veřejné debatě sami. A humanitní vědění by mělo tuto diskuzi stimulovat.

Možná je to tak, že čeští filozofové prostě tuto roli nejsou schopni plnit. Že „tradiční“ intelektuálové už společnosti nejsou k ničemu jinému, než k udržování určitých oborů, jejichž existenci podporují zbytky tradice. Otázkou ale je (zůstanu-li u Gramsciho pojmosloví), jací „organičtí“ intelektuálové nastupují? Nakolik v jejich slovech bude rezonovat spíše „protiproud“ plný konspirací či nedomyšlených postojů, než důkladné zamyšlení, na něž má prostor jen „scholar“ – ten, kdo se dokáže zastavit? Kdy jindy bychom měli my, humanitní vědci, doložit prospěšnost našich diskuzí, než dnes – když je na ně vlivem karantény čas a díky moderním technologiím máme i komunikační nástroje!

[claustrumpatens]

Zpověď akademického snivce

Pořád se mně převaluje v mysli teze, kterou jsem četl minulý víkend v příloze Lidových novin. V rozhovoru, který v ní vyšel, slovenský filozof Miroslav Marcelli – první překladatel Foucaulta v Československu – prohlásil o Dějinách šílenství: „Ta kniha, když ji Foucault psal, rezonovala více v nefilozofických kruzích než v akademické obci. Ostatně nevznikla ani na půdě univerzity, což bylo myslím v prospěch toho textu.“ V akademickém prostředí se, pokud vynechám studium, pohybuji letos přesně deset let. To je dobrá příležitost k malé, soukromé bilanci. Osobní meditaci, která sice pracuje s paušálními tvrzeními, ale neklade si za cíl zevšeobecňovat. Souzním totiž hned s několika sděleními ukrytými v té Marcelliho poznámce. Za prvé, stále se nejlépe cítím mimo univerzitní prostředí. Mnohé konference a jednání navštěvuji jen s krajním odporem jako výraz akademické povinnosti. S tím, čemu se věnuji, jsem měl vždy problém se zařadit do nějakého jasně vymezeného oboru. A domnívám se, že to nejprospěšnější, co můžeme na univerzitách udělat, je vyjít z nich ven. Pokusím se tyto postoje trochu osvětlit.

Byl jsem vychováván ve vědeckém duchu. V naší širší rodině bylo běžné sledovat novinky z různých oborů, někteří mí příbuzní se vědě v různém významu tohoto slova profesionálně věnovali či věnují. Pamatuji si ještě překvapení učitelky na základní škole, když poskládala jablíčka na tabuli a zeptala se, co obrazec představuje. Prohlásil jsem, že množinu, protože už jsem to kdesi viděl. Živě si pamatuji, jak se na mne pedagožka podívala. Předpokládala, že tuto novinku sdělí třídě ona. Pochybuji, že jsem chápal, co to je množina – spíše jsem byl dobře informovaný. Rozhodně lépe v různých vědeckých anekdotách, než ve sportu. Ještě dlouho potom jsem si pletl fotbalové a hokejové týmy a nebyl schopen držet krok se spolužáky ani v základních osobnostech sportu a populární kultury, zatímco referát o Dopplerově jevu jsem připravil s chutí. Což ostatně platí dodnes. Raději jsem byl sám s knížkou, než abych se snažil socializovat do nějaké party. Mé dospívání znamenalo rozšiřování fondu epizodických znalostí, které jsem toužil nějak uvést v soulad a vyvodit z nich důsledky pro (nejen) svůj život. Zamiloval jsem si filozofii.

Když tedy řeknu, že jsem se na univerzitu skutečně těšil, snad to bude dávat ve světle těchto vzpomínek větší smysl. Rozhodně jsem nebyl šprt ani génius, spíš naopak – pravidelně mi hrozilo propadnutí. (Od čehož mě zachránila jen má naprostá nepřizpůsobivost školnímu životu. Učitelům se mě prostě ve správnou chvíli vždy naštěstí zželelo.) Žil jsem ale v jakési romantické představě o akademickém světě, formované částečně postavami společensky angažovaných myslitelů v bílých pláštích ze starých filmů, částečně těmi ne vždy se úplně propojujícími a spíše útržkovitými vědomostmi, které jsem načerpal. Měl jsem za to, že souvislosti, které mi nebyli často schopni úplně osvětlit moji pedagogové na základní a střední škole, se propojí na univerzitě. Že tam najdu společenství podobně postižených duchů, skrývajících se v komůrce srdce svého, avšak s dveřmi pootevřenými dost na to, aby se mohli účastnit diskuze o životě v lepším světě. To se ale naplnilo jen omezeně, mnohem později a spíše mým vlastním úsilím a zásluhou jen několika výjimečných učitelských osobností, jichž si dodnes vážím. A moje oddanost solitérnímu knihomolství se střetla s vysoce akcelerovanou potřebou deklarovat svoji příslušnost k oborovým klanům (tenhle imperativ je mi obzvláště protivný).

První zjištění, které jsem udělal na své cestě za snem jménem vědění, bylo, že drtivá většina výukového a akademického provozu je postavena na mimo-vědeckých podmínkách. Tu učí někdo proto, že nikdo jiný není k dispozici. Tu jiný proto, že je nemožné ho ze školy dostat. Ten není dostatečně kvalifikován, onen je zase překvalifikován a dává to najevo tím, že učí jen to, co sám zkoumá – ač by nás měl seznámit s celou šíří základu oboru. Vše se točí kolem plnění institucionálních cílů, rámců a požadavků, lidé ustupují potřebě generování grantů. Knihy se zčásti nedají číst, protože z nich vytéká bezradnost autorů a kvapnost jejich tvorby, podmíněné potřebou publikovat. Učebnice jsou zastaralé, protože se nevyplatí je psát. Navázat bližší, osobní vztah k výzkumníkovi je těžké, protože je přehlcen prací a nemá čas. Všichni nadávají na administrativu a po chodbách se šíří defétismus. Studijní programy nedávají úplně smysl, předměty nenavazují. Působí spíše jako rozvrh oborové konference, na níž si každý doktor, docent a profesor řekne své, než promyšlená struktura. Pokud člověk nezapadne brzy do nějakého týmu kolem učitele nebo výzkumu, jen těžko hledá svoji cestu k obživě a uplatnění. A v neposlední řadě – je jen velmi málo osobností, které by kromě informace, již lze v zásadě získat četbou odborné literatury, přinášely něco více. Třeba onen vysněný přesah, kontext, propojení zlomků a fragmentů do celku vztaženému k našemu žitému světu.

Když jsem se později zapojil do práce na univerzitě sám jako pedagog, často jsme na mediálních studiích diskutovali o tzv. produktových bakalářských pracích, tedy takových absolventských textech, které nemají cíl vědecký, ale tvorbu nějakého mediálního produktu s potřebným teoretickým aparátem. Vynechám veškeré zoufalství spojené s nekompatibilitou dvou světů, jež se – dodnes – v takto koncipovaných oborech střetávají. Ale opakovaně se objevoval problém s tím, že tyto práce se někdy nazývají „tvůrčí“ oproti „empirickým“, čili vědeckým ve smyslu výzkumným. Problém je ten, že mnozí kolegové si – oprávněně – stěžovali, že přece i vědecká práce je tvůrčí. Jen po těch deseti letech mám potřebu se trochu ohradit. Těch tvůrčích vědeckých prací je totiž pohříchu málo (to platí i o žurnalistických).

A nemám na mysli diplomové práce. Snažím se pravidelně pročítat humanitní a společenskovědné oborové časopisy, aneb – jak se říká – žurnály. Z velké části jde o rutinní či schematické výzkumy, které sice přinášejí zajímavá data, ale tvůrčí nejsou vůbec. Zhusta neobsahují hlubší kritickou reflexi. Spojení oněch útržků zjištění, které data nezbytně implikují, je většinou velmi konformní, založené na doplňování teoretických mozaik již tisíckrát doplněných. Ač se mnoho výzkumů věnuje aktuálním problémům, jen málokdy přestupuje hranici konstatování a odhaluje nějaký horizont východiska. A pokud, pak velmi vágní – ve smyslu potřeby „překonání hranic“ či „stereotypů“ apod. A tak se i Foucault stal pouhou floskulí, která slouží k tisícerému opakování téhož a k legitimizaci nepromyšlených tezí a hesel. Podobně, jako chybí osobnosti, chybí tvůrčí věda.

Abych nebyl tak přísný – mám mezi svými kolegy hned několik osobností a několik skvělých výzkumníků, které považuji za velmi tvůrčí. Jsem velmi rád, že jsem aspoň v části své práce mohl být zaměstnán v prostředí bohatě zalidněném badateli, jež chovám ve velké úctě. A s mnohými jsem se setkal i v rámci studia. Ale to, co člověka ubíjí, je onen mechanický provoz univerzitní instituce, která přísahá více na zaměstnanecké pozice, kreditové výkony, publikační statistiky a „excelenci“, než aby odpovídala ideji vědy jako nekonečného rozhovoru o světě, v němž dlíme, a o tom, jak jej učinit lépe obyvatelným – řečeno s Brunem Latourem.

Zaříkávadlem současné univerzity se stal „aplikovaný výzkum“. Někdy dokonce zcela zatlačuje ten výzkum „základní“, čili takový, který může často vést do slepé uličky, nemá výsledky prezentovatelné v médiích a spotřebovává finance jako černá díra. Sázíme na jistotu, přičemž našimi klienty mají být úřady a firmy. Řídíme se podle toho, do čeho je stát nebo soukromý sektor ochoten vložit peníze, hodnotíme se na základě kritérií určených nikoliv naší vespolnou rozpravou, ale na základě rozhodnutí politických komisí. Sami se ale považujeme za nepolitické, kritizujeme tyto naše chlebodárce a lžeme si do kapsy, že děláme čistou vědu.

Minimálně od doby, kdy vznikla sociologie vědy, je jasné, že takový stav není trvale udržitelný. Žádná čistá věda neexistuje, vždy je politická, ať už v podmínkách, nebo v účincích. Nelze ji odtrhnout od ekonomické a technické základny. Artikuluje hodnoty doby. Ale abychom toto mohli reflektovat, musíme vyjít do světa, překročit práh našich fakult a slevit z rutin, které slouží jako hráz a obranný val proti všem těm, kteří by si chtěli osobovat právo promlouvat k věcem, jimž podle nás nerozumí. A stejně tak musíme přiznat, že naší rolí není jenom konstatovat fakta, ale že vědění je i performativní a svět utváří. A my za to musíme nést zodpovědnost a podílet se na společenské diskuzi.

Nicméně mám obavu, že podobně, jako se ve svém jádru správná myšlenka univerzální vzdělanosti společnosti proměnila do radikálního snížení nároků na studenty, dobrá snaha o eliminaci blábolů a výmyslů se zvrhla do scientometrie a honby publikací a citací a nezbytný apel na mezinárodní spolupráci dal vzniknout šílenství zvanému „mobilita“, tak se i potřeba zapojení se do politické a společenské diskuze degraduje na plnění jakýchsi nejasných cílů „třetí role univerzity“. Akademické prostředí je vysoce kompetitivní, bohužel jen málo sebe-reflexivní a stále se vzdalující ideálu z mého dětství, jenž mne na univerzitu zavedl: že věda znamená pomalé, spolupracující a reflektující zkoumání toho, co je člověk, svět, v němž žije, a jak z něj udělat lepší místo pro žití nás i našich přírodních bratrů a sester. Ten ideál se neuskutečňuje a možná ani nemůže. Možná je prostě problém, že kladu na akademické prostředí nároky, jimž není z principu schopno dostát. Která instituce ale je?

Když se vrátím k výchozí tezi z rozhovoru s Marcellim: jsem čím dál tím více přesvědčen, že to nejzajímavější se děje na okrajích vědeckého provozu, kde se nerezignuje na přísnost práce s informacemi, daty a metodickým přístupem k vědění, ale ani na tvůrčí, reflexivní a hlubší interpretaci světa, ve kterém žijeme. Na ostrůvcích tvůrčí svobody, kde stojí za to pronášet slovo a ne jen hromadit pojmy. Přiznám se, že mi trvalo velmi dlouho, než jsem pochopil, že jsem osobnostně nastavený spíše k reflexi, než výzkumu. (Možná je to jen snaha omluvit si moji přetrvávající nepřizpůsobivost!) A snad i proto mám opakovaně chuť vrátit klíče od své kanceláře a věnovat se něčemu úplně jinému. Ale vždycky mě nakonec udrží na mém místě jediné – víra v to, že v posledku to nějaký smysl má. Není to humorné, že nakonec podmínkou pro to, dělat v pozdně moderní době vědu, je náboženský cit, jehož se výzkumníci snažili po tři staletí zbavit? 

[claustrumpatens]

Nemožný svět akcelerované mobility

Sedím ve vlaku jen kousek za Libní. Měl by jet, ale stojí – jinému vlaku před ním ruplo srdce a kolej je zablokovaná. Podle průvodčí se bude couvat zpátky na hlavní nádraží a odtud po vedlejší koleji k našemu cíli. Pozoruji z okna, u něhož sedím, morseovku vozů, které jedou do Prahy. Nedokážu si představit, jak se dá vůbec „zacouvat zpátky“. Intervaly mezi spoji jsou tak krátké, že nepříliš flexibilní kolos rychlovlaku se mezi ně snad nemůže vejít. Spolucestující upadají buď do apatie, anebo obvyklého hysterického komentování nastalé situace. Na rozdíl od nich nemám ani nejmenší chuť nadávat na České dráhy nebo Česko. Protože zpoždění, jež nabíráme, je spíše důsledkem našeho moderního fetišismu mobility, než čehokoliv jiného.

Na koleje, silnice, nebe i na naše vlastní životy klademe jako pozdně-moderní lidé čím dál větší nároky. Je potřeba být tu a zároveň někde jinde. Dojíždění za prací, které je pro mnohé nutností, je jen jednou složkou této těkavosti. Mnohem podstatnější je expanzivní turistika, která nejen že vybydluje centra měst a přispívá ke šroubování nákladů na bydlení, ale taky zahlcuje komunikace davy lidí. Jen pro představu, minulý rok se Evropou přesouvalo více jak sedm set milionů mezinárodních návštěvníků. Což je mimochodem nejvíc na světě – dvakrát víc než v Pacifiku a pětkrát více než v Severní Americe. Košilatý a ne příliš duchaplný normalizační vtip o tom, že je třeba pozvat Číňany do Evropy, protože když projde miliardový národ tam a zpět Sovětským svazem, „udělá to své“, jako by se stal realitou. Jen namísto širých ruských stepí se téměř miliarda lidí za chvíli bude procházet po mnohem menší Evropě. Podobně zhoubný je stále houstnoucí tok zboží a materiálů.

Meziročně narůstající čísla v turismu a objemu zboží, které jezdí, létá, nebo se plaví po Evropě jsou dokladem akcelerace hospodářství a životního stylu. Přes všechny nostalgické řeči o „dobrých časech“, kdy se věci a přístroje nekazily, ale opravovaly (údajně stejně jako mezilidské vztahy – o čemž lze úspěšně pochybovat), přes všechny protesty, mítinky a besedy o ekologii a potřebě udržitelnosti si naše civilizace stále zachovává charakter akcelerátoru. Tlačíme na cestování a dostupnost zboží jako na plynový pedál, aniž bychom si uvědomovali, že se tento tlak vrací zpětným rázem. Slovo „růst“ v kvantitativním významu slova se nám natolik zažralo pod kůži, že jsme v zaměstnáních i u různých osobních koučů nuceni z kávové sedliny věštit výhledové plány a klást závazky, jež nemůžeme nikdy naplnit. A to často právě z „objektivních“ důvodů – tím, že někdo jiný než my a něco jiného než my selže. Jako třeba doprava do zaměstnání, nebo přeprava nějakého zboží či informace.

Jasně patrné to je v mém oboru. Akademické prostředí, které se rádo tváří jako pupek světové sebereflexe, je zcela intoxikováno fetišem akcelerace pohybu lidí, zboží a informací. Z konferencí se stává turistika, a to nejen proto, že se na symposia často jezdí spíše podle místa, kde se konají, než podle jejich obsahu a smyslu, ale i pro jejich těkavost. Jsou tak nabušené účastníky, že již jen sotva lze strávit celý čas v nějaké sevřenější debatě zahrnující větší část těch, kteří se dostavili. Jede se v paralelních skupinách, panelech, někdy i stovky lidí (u celosvětových setkání) se spíše fragmentují podle svých zájmů, sociálních bublin, akademických paradigmat, než aby byli nuceni se soustředěně věnovat poznávání jiného a důslednějšímu promýšlení odlišných přístupů. Nakonec jedinou příležitostí k diskuzi je oněch pět či deset minut po dvacetiminutové prezentaci, kdy lze jen sotva dojít k hlubšímu objasnění stanovisek a konference se mění spíše na parlamentní interpelace, v nichž je přednášející ostřelován, nebo naopak nekriticky chválen bez možnosti hlubší reflexe.

Podobně by se dalo hovořit o dalších aspektech „rychlé vědy“ – překotném vydávání lecčehos, důrazu na zvyšování mobility zaměstnanců, kdy pro neustálé výjezdy jako by nezůstával čas na soustředěnou práci doma, se studenty, anebo naopak na hlubší poznání zahraničního kontextu, v jehož rámci někdy strávíme jen pár dní. Studentské erasmovské stáže se stávají podobným koloritem univerzitního světa, jehož význam je spíše individuální, než převažující.

Samozřejmě, že tento akceleracionismus přináší i zisky. Nejen ve smyslu finančním. Pokud se cestuje a konferuje smysluplně, lze skutečně zvyšovat kvalitu vědy. Podobně vyšší dostupnost zboží může vést i ke snížení prahu pro vyloučené a marginalizované, kteří mohou žít vyšší životní standard. A turistika přináší nejen gentrifikaci, ale posiluje i tradiční řemesla nebo domácí výrobky, pokud jsou tyto dostatečně zajímavé pro návštěvníka zcela neznalého místní kultury.

Jenže je otázka, zda tyto zisky dokážou v plném vyvážit nejen náklady, ale i ztráty. Zůstanu-li ve svém oboru: problémem je především obroušení schopnosti vědy být reflexivní a zapojenou do řešení společenských problémů (Protože jakou společnost můžeme jako akademici řešit, jsme-li neustále „na cestách“? S kterými „místními“ můžeme navázat kontakt? Do jakého prostředí můžeme působit, jestliže se nacházíme chvíli tu a chvíli onde?). Dále je tu vysoká míra stresu způsobená zvyšujícími se nároky a zátěží, již přináší tlak na produkci kvantitativně hodnotitelných výkonů, mezi něž mimo jiné patří právě mobilita nebo cirkulace informací (publikace, citace). Nejde o banality, v akademickém prostředí se už delší dobu mluví o zdravotní krizi. Sebevraždy Willa H. Moora, profesora politologie z Arizonské státní univerzity, a Alana Kruegera, slavného amerického ekonoma z Princetonské univerzity, vedly v poslední době mezi vědci k diskuzím, jestli není akademické prostředí už přespříliš toxické. „Jen málokdy jsem cítil, že jsem úspěšný ve vysvětlování svých myšlenek, vjemů, v rozumění druhým,“ napsal ve svém textu na rozloučenou Moore. „Už před delším časem jsem zjistil, že produkovat něco, co považuji za užitečné/hodnotné neznamená, že to ostatní budou považovat za užitečné/hodnotné.“ Ač v jeho případě šlo o následky dlouhodobých zdravotních problémů, tato poslední slova jako by byla mementem akademickému akceleracionismu: jak můžeme být úspěšní ve vysvětlování a rozumění, když nemáme pevný bod, na němž stát?

Vlakem jezdím pravidelně, protože dojíždím do práce. Zažil jsem všechno možné – cestující ze tří mezinárodních spojů narvané do jediného vlaku i to, že jsem někdy nedojel vůbec. Jen málokdy ale lze vinu přičíst přímo Českým drahám, jak se to většinou dělá v příspěvcích na Twitteru nebo Facebooku. Většinou šlo o problémy na trati. Jediný kolaps nákladního vlaku, jediná strhlá trolej může vést k zašpuntování dopravní tepny a někdy i k docela vážným osobním či pracovním problémům těch, kteří zůstali uvězněni na cestě. Ano, mám za to, že česká doprava je tragická, že náš stát nedokáže budovat a rekonstruovat komunikace tak, aby odpovídaly našemu století. Ale v pozadí je tím hlavním viníkem náš fetišismus mobility, kterému vzdáváme hold vždy, když si v práci ukazujeme fotografie z dovolených a předháníme se, kde všude už jsme byli, anebo když na konferenci na coffee breaku nad kávou pohazujeme nicotnostmi, protože smysluplné slovo se v nabušeném programu ztratí.

Můj vlak nakonec nemusel couvat zpět do Prahy, ale po asi půl hodině se rozjel směr moje zaměstnání. A já si uvědomil, že to půlhodinové zastavení mělo blahodárný účinek – zastavilo zautomatizovanou mysl a vedlo nejen k této meditaci, ale především ve mně posílilo přesvědčení, že za všechna ta zpoždění, ucpané dálnice a tratě jsme zodpovědní i my, kteří tak rádi nadáváme na dráhy, ministerstvo dopravy nebo kohokoliv jiného. Jako uctívači fetiše mobility totiž sníme o nemožném světě, v němž se jako lidé osvobodíme od času a prostoru a budeme moci být podobni kvantovým částicím tak trochu tu i tam. Nakonec si ale budeme muset vybrat. Protože jinak to nepřežijeme ani my, ani životní prostředí, které na oltář našeho fetiše pokládáme. Signály, které vysílá naše zdraví, jsou varováním, jež je záhodno vyslyšet. Nikoliv pouze na úrovni individuální zodpovědnosti, ale tím, že jako civilizace rozbijeme naše modly růstu a zkusíme to jinak.

[claustrumpatens]

Pryč s politikou – sem s přírodou!

Umělecký kolektiv Club Real od loňského roku uskutečňuje projekt „parlamentu organismů“ (Jenseits der Natur – Volksherrschaft im Garten), založený na tak zvané „Všeobecné deklaraci práv organismů“, přijaté v Berlíně 2017 kolektivem Organisms Club. Úsilí umělců a umělkyň se nese v duchu environmentální kritiky antropocentrismu, čili zpochybnění výhradního nároku člověka na panství nad Zemí. V zahradě, v níž se divadlo hraje, zastupují ženy a muži stovky druhů rostlin, hmyzu a jiných organismů v jejich nárocích a vyjednávají za ně. Upozorňují tak na bytosti, které v našem běžném rozhodování opomíjíme a zůstávají bezhlasé. Heslo „Pryč s přírodou – sem s politikou!“ (Weg mit der Natur – Her mit der Politik) odkazuje k latourovskému poznatku, že lze v dnešní době již těžko obhájit předěl mezi kulturou a přírodou, mezi lidským a ne-lidským a je třeba za touto hranicí nalézt východisko společné organizace světa, v němž žijeme. Pokud tento projekt má přispět k zvýraznění otázky, nakolik bereme při lidském rozhodování v potaz mimo-lidské zájmy, mám k němu jisté sympatie. Nicméně v jeho myšlenkovém jádru dlí nebezpečný a nereflektovaný předpoklad, jenž toto úsilí převrací ve svůj opak.

Tento nepřiznaný předpoklad lze formulovat takto: příroda funguje špatně a je třeba ji vylepšit. Že umělci říkají opak? Proč by tedy bylo potřeba do vztahů mezi člověkem, bramborami, chrobáky a žížalami vnášet nepřírodní koncepty „práva“, „svobody“ či dokonce „vůle“? V deklaraci se praví: „Právo na život každého organismu musí být chráněno“ a „Všechny živé bytosti, včetně geneticky identických bakterií, rostlin, zvířat atd. jsou individua“ – nejsou to náhodou hodnoty individualizované euroatlantické společnosti, které se sice v globálním světě staly ústředními a zpřítomňují je mezinárodní instituce jako OSN, ale přesto vycházejí především z naší vlastní kulturní a druhové zkušenosti? Jak lze tvrdit, že se lentivirus hlásí k individualismu nebo dokonce k právu na život těch, které napadá? 

Každá deklarace musí vycházet především z dobrovolného a plně informovaného souhlasu, který zakládá smlouvu mezi těmi, kteří se k ní připojili. Pochybuji, že se podařilo autorskému kolektivu navázat oboustrannou pojmovou komunikaci s chvostoskoky, roztoči či svinulemi, vysvětlit jim antropocentrický koncept „svobody“, „individuality“ a „práva“ a dosáhnout konsensu na předloženém textu.

Představa, že lze řešit organizaci společenství bytostí lidských i ne-lidských na ploše liberální demokracie, vychází z osvícenského postoje, že rozum je výhradním organizačním principem společnosti a politika je na něm založená. Tak lze svolat shromáždění na fórum a nechat diskutovat o problému. Habermasovská iluze, že veřejná sféra je nezbytně jazyková, rozumová a logická se tak přenáší na přírodu, čímž dochází k finálnímu vítězství lidské kultury nad přírodou. Ať už se chtějí organismy organizovat jakkoliv, je jim vnucena kulturně a dějinně determinovaná představa o řízení společného života.

Club Real tak prezentuje především snahu o polidštění přírody. „Pryč s přírodou – sem s politikou!“ je velmi přesné vyjádření toho, že politika jakožto projev lidské kultury vítězí nad vším ne-lidským. Zvířata, rostliny, houby i viry a bakterie jsou tak nuceny řídit se principy, které dnes i v lidské společnosti vzbuzují konflikty. Pro úplnost by autoři do svojí vize měli zapracovat retrovirový terorismus či kvasinkový fundamentalismus, útok živočišné či rostlinné říše na její samozvané zástupce, jenž by podobně jako islámský fundamentalismus byl zpřítomněním krize sebeurčení a nechuti pokračovat v evropském projektu.

Deklarace zároveň není konzistentní ani ve své argumentaci. Jestliže dle článku tři mají všechny živé bytosti právo na reprodukci a vývoj, jak chtějí parlamentáři zajistit volné působení evoluce, když jí kladou omezení v článku jedna (zákaz usmrcování)? Jak je možné tvrdit, že Candida auris má vůli (dle článku čtyři je třeba vždy organismům dávat možnost volby), když u samotného člověka si tím nemůžeme být jisti (doporučuji k tomuto tématu knihu Daniela Wegnera Iluze vědomé vůle)?

Tito umělci navrhují řešit environmentální krizi tím, že donutí ne-lidské bytosti chovat se jako lidé. Myslím, že je třeba nastoupit cestu přesně opačnou. Rozšířit perspektivu člověka a učit se od přírody. Uvažovat nad tím, zda lidský projekt organizace neselhává – a v čem. Obrátit se do nitra, hledat v člověku to, co jej spojuje s krajinou a předky a otevřít se i nevědomému, ne-racionálnímu. Integrovat člověka zpět do přírody při zachování jeho identity spíše, než vynášet přírodu na lidské fórum a nechat ji ztratit její jedinečné podoby samoregulace. A s tím porozumět i temným stínům, které obývání tohoto světa nese. Club Real podle mého soudu neodhodil antropocentrismus, ale dotáhl jej k definitivnímu vítězství nad vším, co rozum doposud neosvěcuje.

Všechny fotografie jsou z webu Club Real – http://www.clubreal.de/

[claustrumpatens]

Chronické neduhy akademie je třeba léčit

Petr Kamberský se ve svém Chlívku v sobotních Lidových novinách (2. 3. 2019) zastává plagiátora Martina Kováře (připomeňme, že o jeho plagiátorství panuje v akademickém prostředí shoda a byl uznán viným i institucionálně v řádném jednání). Prý dost na tom, že musel skončit jako prorektor a odejít z historického oboru na přední české univerzitě. “Jakobíni” údajně lační po krvi a chtějí mu upřít i právo na výuku na méně významném postu. Kamberský nejspíše vůbec nerozumí univerzitnímu prostředí. Jinak si jeho zavádějící argumentaci nedokážu vysvětlit.

Za prvé u Martina Kováře se prokázalo systematické a dlouhodobé vydávání cizích myšlenek za jeho vlastní. To se netýká jen přímého opisování. Ve vědecké oblasti je za takový přečin považováno i převzetí struktury myšlenky, argumentu nebo vysvětlení daného jevu. A to proto, že právě tyhle “teorie” jsou jádrem vědy, jsou tím nejcennějším, k čemu práce vědce směřuje: k vyslovení nějakého vysvětlení světa, v němž se nacházíme. Z nedbalosti nebo opominutí se to může stát každému, obvzláště těm, kteří jsou teoretiky. Ale u Kováře nešlo o výjimečnou nepozornost. Analýzy konstatovaly systematické a dlouhodobé porušování. Nešlo tedy o jediný přečin, ale o styl práce. Takový člověk nemůže v akademickém prostředí působit vůbec. Srovnejme si v hlavě, jak by za podobný přečin byl diskvalifikován policista, soudce nebo lékař. Že srovnání kulhá? Nezapomeňme, že akademik má rovněž moc – je jedním z rozhodčích při udělování vysokoškolských kvalifikací (zkoušek, diplomů, zápočtů).

Kamberského argument stojí takto: proč by člověk, jenž se znemnožnil jako vědec, nemohl učit? Navíc “mimo svůj obor”? Vždyt skončil ve svých funkcích a odešel z prestižní univerzity! Správně by tento argument měl znít: proč by nemohl Kovář zůstat na univerzitě jako neakademik, mimo výzkum, jako přednášející na nehistorickém pracovišti, kde bude učit dějiny? Odpověď je bohužel jednoduchá. Kovář je profesor, není tedy neakademický pracovník (lektor). A jako profesor má právo a do jisté míry i povinost zasedat v oborových radách, vést disertační práce, být ve státnicových komisích, účastnit se svými posudky obhajob na jiných pracovištích. Jmenováním docentem či profesorem se z člověka stává v akademickém prostředí pracovník s velkou mocí, již může a bude uplatňovat. 

Kovář působí na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Na tomto pracovišti lze studovat obor Hospodářské a politické dějiny 20. století, a to i jako doktorské studium. Jde tedy o historické pracoviště, a to výzkumné – vychovává budoucí doktory, má příslušnou publikační činnost, pořádá konference a kolokvia. Kovář je zástupcem vedoucího této katedry, má tedy ke všemu významnou funkci. Vede doktorský seminář, učí doktorandy, budoucí vědce v oboru. Není “řadový učitel”, ani jím jako profesor dost dobře být nemůže. Působí na pracovišti, které kvalifikuje budoucí vědce v oboru, účastní se vědecké práce. Kamberského argument neplatí ani v jediné své dimenzi.

Národohospodářská fakulta má navíc v českém akademickém prostředí v posledních letech pozoruhodnou pozici. Proděkan Miroslav Ševčík si zve do poslucháren i bizarní osoby typu Jiřího Ovčáčka, aby studentům přednášely – třeba o “fake news”. A nikoliv s potřebným kritickým odstupem: Ovčáčka Ševčík označil za “nejvzdělanějšího tiskového mluvčího, jakého kdy prezident měl.” Hovořil tak o člověku, který ani nemá vysokoškolské vzdělání. Sám Ševčík je za svoje chování dlouhou dobu kritizován lidmi z akademické obce i mimo ni a fakt, že na fakultě zůstává ve vysoké funkci, dobré jméno školy zrovna nepodporuje. Rozhodně nejde o odborně zdravé prostředí.

Kovář neprojevil za celou dobu kauzy lítost, ani se neomluvil. Vše spíše nasvědčuje tomu, že na svém jednání neshledává nic špatného. Lze tak předpokládat, že svůj “styl práce” bude studentům prezentovat jako zcela správný a zlehčovat či zpochybňovat standardy akademické práce. Prezentace cizích myšlenek jako vlastních je hříchem v každém oboru, v technologickém by za to byl soud za narušení patentu. Pokud “někdo napsal něco co chcete napsat i vy, a napsal to lépe,” (Kamberský), pak máte jedinou možnost – na jeho myšlenku navázat a rozšířit ji, ale ne ji vydávat za svoji. A pokud chcete být pouze “řadovým učitelem”, pak můžete napsat učebnici nebo knihu přeložit. Oboje jsou záslužné činy, které – pokud se dělají dobře – mají svoji cenu a nejsou plagiováním. 

Kamberský považuje za jakobíny všechny vědce, kteří tráví dny a noci tím, že poctivě a dopodrobna analyzují, srovnávají a vyhledávají data, argumenty, kriticky čtou a často i vyhodí značný kus svojí práce, protože zjistí, že cesta nebyla produktivní. Věda není novinařina. A Kamberský by měl vědět, že ani v novinařině není možné vydávat cizí myšlenku za svoji a je třeba napsat alespoň “jak uvedly Lidové noviny”. Je to v třetí části, písmeně “j” Kodexu syndikátu novinářů ČR. Jestliže sám zlehčuje porušování tohoto pravidla, podílí se na reprodukci bídy obcí akademické a novinářské u nás, které si po dlouhou dobu s původností myšlenek nedělaly starosti. Je dobře, že i díky Kovářově případu ledy praskají a dávají se do pohybu. A my se máme možnost v úrovni univerzit posunout zase o něco blíže světovým standardům. A léčit tak některé dlouhodobě přehlížené chronické neduhy české akademie.

[claustrumpatens]

Jak obnovit důvěru ve vědu

Používání slova “postfaktická doba” (z tohoto slovního spojení mi naskakuje kopřivka – ale to je na jinou úvahu) často obsahuje obvinění, že svět sešel z přímé stezky osvětlené lucernami expertů. Vědci jako by byli strženi z piedestalu garantů pravdy a stávají se cíli útoků. Příkladem kuriozním může být hnutí vyznavačů teorie ploché Země, jehož stoupence nalezneme všude kolem Zeměkoule, jak praví známý vtip. Už méně úsměvný je pak boj o smysl očkování, odmítání konvenčních léčebných prostředků nebo popírání globálních změn klimatu. V devadesátých letech by snad nikoho nenapadlo zpochybňovat názory expertů v těchto otázkách. Mám v živé paměti, jak jsme měli u maturity v jedné z otázek z anglického jazyka téma globálního oteplování. V hodinách biologie byly první vakcinace rovny hrdinskému činu. V každé druhé knížce, již si pamatuji z dětství, se zdůrazňoval pokrok vědy (a medicíny zvláště) jako základ moderní společnosti. Co se stalo?

Pravděpodobně nic jiného, než že mýty moderních lidí přestaly znít uvěřitelně. Vynechejme nyní hypotézu, že ti, kteří popírají lidský podíl na globálních změnách klimatu, mohou ve skutečnosti vědeckou evidenci uznávat, ale ve jméně osobního prospěchu se tváří, jako by nic. Tuto teorii razí ve své nové knize Kde přistát? Bruno Latour. Je hodná zamyšlení, ale pro mne nyní neužitečná – nechci totiž hovořit o elitách. Že průmyslníci či akcionáři zpochybňují tvrzení, která by měla vést k zaškrcení jejich podnikání, zní logicky. Ale jak je možné, že se paranoia o vědeckém spiknutí šíří mezi těmi, kteří žijí spíše na okraji společnosti, cítí se z ní vydělení a netyjí z plodů globální hospodářské žně?

Za prvé mohou být tím zásadním problémem právě zmíněné učebnice. Nechci křivdit současnému školství, ale pokud budu vycházet z toho, co si pamatuji ze školních lavic sám, věda se u tabule podávala studentům na vyleštěném podnose jako soubor autoritativních fakt. Ber a nezpochybňuj. A nejen ve škole. Sám jsem jako akademik byl součástí nespočtu rozhovorů, ve kterém se na mne někdo obrátil jako na autoritu (jíž jsem se necítil být) s otázkou: “Jak to tedy je?” Stejný dotaz kladou rádi novináři, když potřebují “pouhé” názory lidí  osvětlit slovem odborníka. Z vědění se stává encyklopedie, vždy při ruce, hotova podat vysvětlení. Takhle ale věda nefunguje.

Obrázek: Původ člověka podle E. Haeckela (1876) – Zdroj.

Mám právě rozečtenou knížku, kterou napsal jeden z nejvýznamnějších paleoantropologů Chris Stringer. Jmenuje se Osamělí přeživší a pojednává o evoluci člověka. Mimo jiné o tom, proč tento blog píše příslušník druhu Homo sapiens, a nikoliv neandtrálec. Stringer patří mezi ty vědce, kteří mají přímý podíl na prosazení teorie, že člověk pochází z Afriky. Samozřejmě, že mu v tom pomohly nálezy a rozvoj technologií. Ale hned první kapitola knihy je živým vyprávěním o soubojích různých teorií, jejich návratech, dokonce i o podvržených nálezech. Máloco nám středoškolští učitelé prezentují s takovou jistotou, jako je vznik člověka. A přitom tahanice mezi zastánci různých způsobů spojování fosilních nálezů do pochopitelného vyprávění o vzniku člověka zdaleka neskončily. Nakonec jiný paleoantropolog (ze slavné vědecké rodiny) Richard Leaky ve své už starší knize Lidé od jezera bez skrupulí přiznává, jak velký podíl na skládání obrazu evoluce člověka má a vždy bude mít spekulace. Nálezy k nám promlouvají velmi útržkovitě a nechávají velký prostor pro různé modely toho, k čemu mohlo dojít, abychom dnes mohli evoluční teorii vyučovat, nebo popírat.

Věda tedy neprodukuje fakta, ale spíše pracuje s fakty a skládá je do (lepších či horších) teorií o světě, v němž se člověk nachází. A to je nekonečný proces, který spíše než hromadění již navždy platných poznatků vyžaduje neustálé tázání se a kritické hodnocení. Gaston Bachelard to příhodně nazývá autopolemický rozum – způsob myšlení, který problematizuje sám sebe. “Je toto tvrzení důvěryhodné? Jak jsem k němu přišel? Je tato cesta opakovatelná a spolehlivá?” Věda je zvláštní druh tázání, které má svoji hodnotu proto, že je naprosto zpochybňující. Jak pervertovaná je učebnicová podoba vědy, v níž se výzkum mění v soubor katechetických pouček! (Nemluvě o tom, že dnes už ani katolický katechismus není žádný slovník k naučení nazpaměť)

Druhým zdrojem nedůvěry k expertům může být jejich nadřazenost. Naučili jsme se za poslední desetiletí sice, že není jen jeden správný způsob života, ale že různé skupiny lidí (a dokonce různí lidé v téže skupině) vyznávají rozdílná božstva, chodí jinak oblékaní, věnují se odlišnému pohlavnímu životu a investují čas do různých zvyků. I věda přispěla této proměně náhledu na svět. Ale kulturní barevnost podložila jednotným obrazem přírody. Číňan, Britka nebo dítě z Peru jsou pro neurologii či interní medicínu ti stejní lidé, nezávisle na kulturních rozdílnostech. Pod všemi zvláštní příběhy jsou z pohledu moderního člověka uloženy zákonitosti, před nimiž jsme si všichni rovni. Věda tedy jako by vystoupila ze zmatení jazyků globálního světa a prohlásila se za garanta pravdy platné vždy a všude. Kultury se liší, jako se liší jazyky a kuchyně. Ale bazální ganglia a štítnou žlázu mají lidi stejnou. 

Tím došlo k oddělení kultury od přírody, jak píše ve svých textech Bruno Latour. Kultura ztratila přesvědčivost, protože se stala jen volitelnou složkou našich životů, přírodní teorie potom získaly punc jakýchsi od lidského rozhodování odtržených faktů, a to za cenu zastření svého původu. Neboť laboratoře jsou plné kultury a politiky, jak dokládají nejenom vzpomínky zmíněných paleantropologů, ale třeba i eseje Stephena J. Goulda. Jeho kniha Jak neměřit člověka je výmluvným dokladem, jak se vědecké koncepty a nástroje propojují s politickými zájmy.

Když se potom objeví nějaká skutečnost, která narušuje tento krystalicky čistý obraz výzkumu, narušuje to důvěryhodnost vědy jako celku. K hlubokému zklamání pak vede zjištění, že laboratoř financuje ten či onen průmyslník nebo bývalý politik, že některá hypotéza nebyla prozkoumána, protože se nejevila dostatečně rentabilní nebo v souladu s hodnotami společnosti (velmi pěkně to zobrazil Petr Zelenka v Dejvickém divadle v inscenaci Elegance molekuly), anebo že se vědci angažují v politickém boji. “Ti kněží pokroku nejsou žádné neutrální bytosti mimo naše každodenní pinožení, ale jsou zapleteni do smlouvání a vyjednávání docela jako my!”

Obrázek: Satira J. Gillraye karikuje očkování (1802) – Zdroj.

Ani jedno z výše uvedených zjištění nevede nezbytně k závěru, že vědecké tvrzení je souměřitelné s výrokem televizní věštkyně Jolandy nebo názoru neznámého diskutéra na internetovém fóru. Rozdíl tkví v tom, jak důvěryhodná je cesta, která k určitému poznání vede. Věda má navrch v tom, že umožňuje opakování experimentů, odkrývá karty a přiznává, kterými stezkami se badatelé vypravili. Umožňuje se zahryznout do svých vlastních východisek a radikálně je zpochybnit (a sem tam to i dělá). Vědci jsou ale stejně součástí lidské společnosti jako Jolanda nebo anonymní diskutér – mají své osobní životy, jsou součástí institucionálního zázemí, hospodářského a politického systému, svými teoriemi si vydobývají místo na slunci a účastní se nekonečného boje o přístup ke zdrojům. Ti druzí zmínění ovšem na rozdíl od vědců nemohou odhalit konstrukci svých pravd. Není to možné, protože za ně ručí jinak – magickou silou, životní zkušeností, anebo si třeba i jednoduše vymýšlí (což ovšem vědci dokážou také).

Nepotřebujeme nyní přesvědčovat odpůrce vědeckých teorií, že jsou tupí a měli by se vrátit na střední školu. Spíše než otcovská domluva pomůže diplomatické jednání. To musí doložit, v čem se liší konstrukce vědeckých pravd od konstrukce tvrzení jiného druhu. Tak lze ukázat, že i když je důvěryhodnost teorií dočasná, jsou pořád z toho, co máme k dispozici, nejlepší. A že přehodnocovat můžeme a máme, ale že je třeba myslet pomalu a důsledně. Rovněž ale pojďme připustit, že věda není odtržená od politiky, ekonomiky a kultury. Její hodnota nespočívá v tom, že se dokáže povznést nad náš svět vezdejší, ale že používání jejích teorií činí náš svět lépe obyvatelným, řečeno opět s Latourem. Hovoří-li tedy tento francouzský filozof o tom, že se musíme stát diplomaty, je to úkol především pro nás, akademiky či novináře. Musíme být schopni diplomatického jednání, v němž ukážeme druhým, v čem je v tom konkrétním případě výhodnější postupovat metodou vědy. A musíme být také připraveni přistoupit na to, že jsou oblasti, v nichž budeme muset uznat, že naše nástroje tak cenné nejsou. Tuším, že to bude třeba v umění, náboženství nebo právu.

Je těžké strhnout si z akademických uniforem všechny ty frčky, metály a ocenění a zkusit hovořit ne jako ten, kdo má pravdu, ale kdo hledá partnery do aliance. Myslím si ale, že jenom taková společenství, založená na vyjednávání, mají váhu a mohou řešit problémy. V jiném případě nezbývá, než násilí.

[claustrumpatens]

Slušnost demokracii nedělá

Plná náměstí poslední týdny v Česku volají po slušnosti. A někdy taky hrozí srolovanými papíry. Čtenáři liberálních časopisů nemohou než mít dojem, že se nacházejí v podobně vzrušující době, jako byla Sametová revoluce. Více snad Slováci, ale i na českých náměstích bublá revoluční polévka. A ti, kteří rádi počítají úspěch podobných setkání na kusy přítomných, jsou nebezpečně blízko iluzi, že světodějný okamžik nastal.

V roce 2012 zaplnilo Václavské náměstí sto tisíc odborářů proti vládě. Byl to čas, kdy se sepisovaly různé výzvy, jako třeba byla ta Holešovická. Požadavek společenských a politických změn za Nečasovy vlády zůstal symbolicky uložen v obrazu Miroslava Kalouska jako ztělesnění zla. A mimochodem, tehdy demonstranti pochodovali před Českou televizi, aby vyjádřili rozhořčení nad jejím zpravodajstvím.

Od té doby se plnily ulice proti migrantům i za jejich práva. Byla to sice často menší, ale zase velmi častá setkání. Mnohdy velmi bouřlivá. Při jednom z nich byla zadržena a poté souzena Kateřina Krejčová, která bránila svého tehdejšího přítele před neadekvátním zásahem policie. Kauza se stala metaforou společenského a politického klimatu, v němž se aktivizovala represe a strukturální násilí ve jménu strachu z neziskovek, dobrovolníků a ochránců lidských práv.

Z ulic tato zloba přešla do poslanecké sněmovny. Mnoho hesel, která se za Nečasovy vlády provolávala v ulicích, se stalo součástí agendy populistických politických stran. Ty v posledních volbách vzaly poslaneckou sněmovnu ztečí. Počítaje v to i Piráty. „Za všechno může Kalousek“ není jen úsměvné klišé Andreje Babiše, ale zkratka vyjadřující dlouhodobé nálady, jež před šesti lety zaktivizovaly i oněch sto tisíc odborářů.

I proto jsou trestně stíhaný předseda vlády a bývalý spolupracovník StB v jedné osobě nebo Zdeněk Ondráček řečený „mlátička“, proti nimž se dnes demonstruje, spíše symboly než příčinami. Mýtus o návratu bolševiků, který dnes opět slyšíme z úst dojatých řečníků a komentátorů, je plytký a o realitě nic podstatného nevypovídá. Podobá se Babišovým řečem o Kalouskovi. Je třeba se vrátit do ulic roku 2012 a pokusit se přidat, alespoň v rámci myšlenkového experimentu, k tehdejšímu demonstrantům. Proč se cítili v naší společnosti odstrčení? Proč začali nenávidět Českou televizi? Odkud pramenila jejich zloba?

Ti, kteří se dojímají nad dnešními demonstracemi a vzpomínají na devětaosmdesátý, porovnávají nesrovnatelné. U dodýchávajícího režimu jedné strany stačilo vytáhnout jediný podstatný kamínek ze skládačky a systém se zhroutil. V roce 2018 ale jsme spíše svědky další fáze artikulace zloby a deprivací podstatné části společnosti. Bude-li Babiš premiérem a zůstane-li Ondráček bez funkce je v zásadě jedno. Stejně se prezidentská kancelář, poslanecká sněmovna ani část voličů nezbaví svého ostrého kurzu proti elitám.

Demonstrace mohou plnit důležitou roli pro budování sebevědomí liberálních demokratů. Ti by ale neměli podlehnout lacinému revolučnímu kýči. Chtějí-li něco změnit, musejí se oprostit od nesmyslné představy, že politika bez bolševiků vrátí demokratický étos do české politiky. Nevrátí. Ten můžeme přinést zpět jen tehdy, pokud se pokusíme pochopit a odstranit podmínky, z nichž se před již několika lety začala rodit zlost, artikulovaná populisty tu více xenofobními, tu odhodlanými řídit stát jako firmu (a je jedno, zda s bitcoiny nebo bez nich). Volání po slušnosti není politický požadavek a demokracie není pouze slušnost. Toto heslo je spíše výrazem neschopnosti elit přijmout svoji část zodpovědnosti za propad důvěry k demokracii.

[claustrumpatens]

Příliš lidské slzy

Sledoval jsem dnes dvě videa, na kterých pláčou (nebo se o pláč pokoušejí) zástupci americké ultrapravice. Nikdo nevidí do hlav druhých lidí, i při nejlepší empatii jen sotva můžu vědět, co skutečně cítí. Pominu tedy teď metodicky otázku, zda jen hrají, protože zjistil, že jim teče do bot, nebo jestli jde o “autentické” emoce. (Slovo autentické píši v uvozovkách, protože příliš se používá pro snižování významu pocitů druhého, když se nám to nehodí. Hodnověrné, pravé emoce jsou dostupné jen těm, kteří je cítí – a je otázka, zda si vůbec člověk může být vždy jist, že to, co právě cítí, je “skutečné”.) 

Čili – viděl jsem Melissu Francis, americkou herečku a novinářku Fox News. Natahovalo ji k pláči, když v televizní debatě nevěděla, jak dál. Viděl jsem ultrapravicového youtubera Christophera Cantwella. Smrkal před objektivem svého smartphone, protože měl strach. Připusťme, že nejde o vypočítavou faleš. A pomiňme na chvíli smích, který se nám dere do tváře, když pozorujeme ještě před pár dny hrdého zástupce bílé nadřazenosti, jenž sliboval “komunistům” (rozuměj všem, kdo nesdílejí jeho postoje ke světu) boj až do úmoru.

Chtělo by se říci, že není možné, aby tito tvrďáci –zastánci Donalda Trumpa, ostré kritičky multukulturalismu etc. – náhle zjihli a ukazovali svoji křehkou tvář. Soudíme tak pro to, že z vnějšku vidíme jejich chování, postoje a názory v kontextu událostí posledních dní a máme pocit, že slzy a řeči o “mírumilovném pochodu” nebo o tom, že Melissa opravdu věří v rovnost všech, jsou jen prázdné kecy. Že ideologie, již tito lidé vyznávají a kterou v nich identifikujeme, se s tím vylučuje. Že přece pochod v Charlottesville byl násilný, že přece politika Donalda Trumpa je rasistická a paternalistická. Co když to ale tito lidé skutečně nevidí?

Ve svém životě se orientujeme podle vlastních schémat, předsudků, teorií a metod, kterých jsme nabyli v průběhu našeho života. Někdy máme ale tendence zapomínat, že ostatní jsou na tom stejně. Jejich životní příběhy jsou ovšem odlišné. Naše chování a postoje nejsou bezrozporné, protože nejsou určovány pouze našim vědomím a dlouhodobě konzistentní racionální analýzou, ale i nevědomím, neustále se proměňující pamětí a transformující se osobností. V žádnou chvíli nejsme totožní s tím, čím jsme byli před tím. I když určité jádro, jež z nás činí Melissy, Christophery a Donaldy, zůstává (jinak bychom pro sebe i ostatní nebyli rozpoznatelní jako subjekty), naše vědomí spíše teče, neustále se přizpůsobujíc podmínkám a zkušenosti.

Myslím si, že tyto příliš lidské slzy, slzy absurdní a směšné (protože odhalují slabost, nevědomost nebo možná faleš a velmi drsnou vypočítavost), nás upozorňují, že ti, o kterých v posledních dnech hovoříme jako o fašistech, neonacistech nebo zastáncích bílé nadřazenosti, jsou především lidé a lidské bytosti, jako my. Což znamená, že stejně jako my nějak, po svém, vidí a vnímají svět. Naše výtky vůči nim, naše postoje a kritika jsou jimi samotnými viděny a zažívány (možná i radikálně) jinak. Z jejich pohledu může být skutečně pochod mírumilovný, i když jsou ozbrojení, křičí antisemitská hesla, nesou pochodně a nacistické vlajky a nakonec se pustí do bitky. Z jejich pohledu může být skutečně projev Donalda Trumpa odsuzující, protože slyší a vidí něco jiného než my.

Myslím, že je důležité pro nás, abychom pochopili, že není jeden sdílený objektivní výklad světa – ale že stojíme vedle sebe s rozdílnými životními zkušenostmi. Ty se mají přibližovat. Člověk nesmí jen nebýt rasistou, musí pochopit, co rasismus znamená a snažit se překonat svoje tendence rozdělovat lidi do kategorií. To není možné na čisté racionální, přesvědčovací úrovni. Argumentace je potřebná, mnohem důležitější pro dialog s těmi, s kým se dialog dá vést (jichž je v každé společnosti většina), je ale schopnost a ochota empatie, sdílení životů. Tedy porozumění “příběhům”, které vedou lidské bytosti, aby nenáviděly ty druhé. Tím můžeme navíc identifikovat struktury ve společnosti, které vháněji lidi do osidel nenávisti. 

Vedle ostrého odsouzení fašistických tendencí ve společnosti a tvrdého NE! všem projevům rasismu je potřeba i usilovat o přibližování se a porozumění lidské zkušenosti těch, kteří by za jiných okolností možná stáli na druhé straně protestů. Co o nich víme? O jejich životech, touhách, cílech, o tom, co zažili a zažívají? Co děláme pro to, abychom poznali lidské v protilidském?

Antifašismus se od fašismu musí lišit nejen v tom, že přisuzuje lidskou důstojnost lidem všech ras a vyznání, ale že tuto lidskou důstojnost hledá v každém člověku a vychází jí naproti. To se samozřejmě nevylučuje s pevným postojem. Protože dialog může vést jen ten, kdo pevně stojí na svých vlastních nohách. Jen tehdy, když je nejistý a nedrží sama sebe, pláče před kamerou, protože neví, co říci, nebo zjistí, že jeho víkendové halekání po ulicích Charlottesville je trestným činem. 

[claustrumpatens]

Hamburk jako spektákl na kraji svobody slova

Pokrývání demonstrací je pro jakákoliv média velký problém. U nás i v zahraničí jako lepidlo pro kamery a fotoaparáty působí vizuálně silné obrazy kouře, hořících automobilů nebo rabujících skupinek. Není nic dramatičtějšího, než zahalený radikál házející molotov, potyčka s policisty apod. Bohužel, tyto v zásadě většinou vždy jen okrajové obrazy pouličních bojů spíše zahalují než odkrývají podstatu toho, co se na místě děje. Jde o otázku prostého novinářského řemesla, jehož cílem má být adekvátní interpretace reality. Ta, pohříchu, při protestech v Hamburku, opět spíše chybí.

Tomuto tématu se věnoval ve svém facebookovém komentáři již Jiří Hlavenka, já bych za sebe chtěl doplnit lehkou rešerši problematizující obraz protestů v Hamburku především v českých on-line médiích.

Faktem pro česká (on-line) média prozatím spíše utajeným je, že násilné střety a spektakulární boje v ulicích se týkaly jen relativně malé skupiny protestujících. Všimla si toho třeba BBC, která zároveň připomíná, že protesty vůbec neznamenaly jenom kamerami oblíbené “peklo”, ale například i alternativní summit neziskových organizací různých politických hnutí – Global Solidraity Summit.  V The Guardianu tak čtenáři mohli např. zaslechnout i hlas přímo obyvatelky Hamburku (ze Schanzenviertelu), která si posteskla, že díky tvrdému jádru nebyla vůbec vidět ta spousta konstruktivních alternativních aktivit kolem. Reportér Philip Oltermann věnoval v článku poměrně významný prostor i tomu, nakolik přispěla k násilnostem sama policie svojí tvrdou eskalativní taktikou. 

K pochopení toho, co se v Hamburku dělo, by jistě v českých médiích prospělo i dát prostor kritikům G20, kteří jinde vysvětlovali, proč by bylo možná nejlepší G20 zrušit. Anebo odkrýt kontext, historii a pozadí G20 a protestů, případně diskutovat samotné umístění a organizaci G20, která neblahému výsledku spíše přispěla, než aby mu zabránila.

Deník Die Tageszeitung se ve svém komentáři už před vypuknutím hlavních akcí summitu věnoval nepřiměřenému útoku policie na poklidné shromáždění, který vedl i ke zraněním. Policejní zásah označil za “profesionální eskalaci”. Aby bylo jasno: komentátoři tohoto deníku destrukci neschvalují. “Násilí není prostředkem politické diskuze,” napsala jasně Anja Maier, parlamentní korespondentka. Zároveň ale označila samotný nápad uskutečnit summit v rezidenčním a zalidněném Hamburgu za “nápad na hovno”, protože násilí na podobných akcích vždy bylo a je očekávané. Podíl na zničeném majetku tedy nesou i organizátoři a policie sama, kteří i přes naprosto jasnou zkušenost, že se na takových akcích vždy objevují poměrně silné destruktivní skupinky, umístila setkání často kontroverzních osobností (Trump, Erdogan, zástupci Saúdské Arábie) diskutujících nad kontroverzními tématy (volný trh, globální klima) do podobného prostředí. Paranoidní duch by se mohl ptát: nemohla organizátory ve skrytu duše napadnout i možná diskreditace všech kritiků summitu? Co spektakulárnějšího se dá nabídnout médiím než hořící smutek nádherného města? 

The Guardian připomenul bohatou historii kontra-kulturních protestů ve městě. Hamburk má s prvomájovými průvody velkou zkušenost, a to jak s těmi mírumilovnými (např. v roce 2016), tak i násilnými (o rok dříve nebo v roce 2008, kdy se dokonce podařilo neonacistům získat kontrolu nad dvěma vagony příměstského vlaku u Hamburgu a svoje xenofobní řeči vysílat vlakovým rozhlasem). Namísto toho, aby se česká média zabývala prostě pouze faktem, že hoří automobily nebo jsou vyrabovány samoobsluhy, měla by zprostředkovat i tento kontext, silně problematizující celý rámec summitu. Uspořádat mezinárodní setkání tam, kde je zvykem velmi hlučně projevovat protinázor, je minimálně pozoruhodné.

Lze se ptát: co ztrácí mediální prostor, jestliže předkládá jen představu, že Hamburk obsadily hordy poloprimitivních teroristů? Především rozpravu o podstatě věci, tedy o tom, co je G20, jaký má smysl, o bodech, o nichž jedná. Mnohem nebezpečnější ale je, že se utvrzuje a stabilizuje představa, že demonstrace, veřejný prostest v ulicích a zvláště ekologická a levicová hnutí jsou nesmyslnou násilnou bojůvkou “znuděné dobře živené bílé mládeže s mobilními telefony”. To je skutečně již jako vystřižené z normalizační propagandy – zdá se mně, že pokud média jsou realizací základního lidského práva na svobodu projevu a práva na informace, potom mají tuto svobodu projevu rovněž bránit. Základní demokratickou hodnotou je možnost ozvat se proti tomu, s čím nesouhlasíme, dát najevo svůj názor, a to i veřejným shromážděním. Vždy v historii i současnosti takováto shromáždění mohou být násilná, mohou se potkat se škodami. To ale nedelegitimizuje jejich podstatu a drtivou většinu těch, kteří na demonstrace přicházejí s jiným cílem, než vyrabovat samoobsluhu. Mluvím i z vlastní zkušenosti – demonstrace, jichž jsem byl ve svém životě účasten (a bylo jich hodně), jsou ve skutečnosti mnohem poklidnější a mnohem diverzifikovanější, než jak to vypadá “z první linie”. 

Na závěr by tak stálo za to přemýšlet, zda právě celý setting akcí G20 v Hamburku a mlčení kolem metody “eskalace násilím” policejních složek ve městě nepřispívá legitimizaci kroků politické reprezentace, které ve skutečnosti mohou být i nebezpečné pro demokracii. Je to podobný princip jako s terorem. Bojovníci RAF v Německu kdysi vycházeli z teze, že když vyprovokují režim násilnými akcemi, aby utáhl společnosti šrouby, tato společnost se nakonec k revolučním složkám přidá a establišment sesadí. Zdá se, jako by podobnou strategii měli dlouhodobě organizátoři G20 v souladu s místními bezpečnostními složkami. Tedy, že pokud dostatečně budou posilovat násilí, provokovat i poklidná shromáždění, deprivovat účastníky tím, že jim berou stany, ruší kempy apod., potom vypuknou boje, díky nimž se společnost přikloní spíše na stranu establišmentu než jeho kritiků. Zdá se, že na rozdíl od RAF tento druh terorismu (ve smyslu “vzbuzování hrůzy”) funguje. Alespoň v našich médiích.

Poznámka po napsání blogu: až poté, co jsem zveřejnil blog, vyšel na iDnes rozhovor s Arnoštem Novákem, který představuje podstatné obohacení domácího mediálního diskurzu.

[claustrumpatens]

V útrobách TV Prima zmizela nezávislost novináře

K diskuzi o porušení novinářské etiky TV Prima: prozatím v debatě o tom, která pravidla novinářské práce byla vedením TV překročena, když svoje zaměstnance zavázalo sledovat určitou interpretační linii, postrádám rovinu nezávislosti (autonomie) novináře. Jistě, otázka vyváženosti, ucelenosti a pravdivosti zprávy je důležitá, ale – pro českou debatu dlouhodobě autonomii novináře pomíjející spíše symptomatické – pominutí toho, že novinář nesmí přijímat nátlak proti jeho svědomí a profesnímu přesvědčení třeba i od zaměstnavatele, mne rmoutí skoro ještě víc.

Např. Etický kodex SN ČR hovoří takto: „Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti.” Tj. nikoliv k zaměstnavateli či publiku/cílové skupině, ale celé veřejnosti. Novinář vykonává zákl. lidské právo dle čl. 17 Listiny práv a svobod, právo na informace a svobodu projevu. Je zodpovědný celé společnosti, nikoliv pouze svým čtenářům. Z toho vyplývá, že (odst. 2.a. kodexu) je osobně (sic!) zodpovědný za svoji práci (zodpovědný je – připomínám – veřejnosti). Proto musí (1.g) „odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace” (částečnost – jedna vybraná perspektiva pohledu na věc je ve zpravodajství pochybení na stejné rovině jako nepravdivost), „přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností” (1.i) – dobře tento moment ošetřuje např. Kodex ČT. Protože novinář v demokratické společnosti je hlídacím psem (watchdog) demokracie, musí bránit i její hodnoty, což znamená, že nesmí sloužit jakémukoliv rozdmychávání násilí: „nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace” (3.h). To zdůrazňuje i rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy o novinářské etice č. 1003/1993. Mimochodem – etický kodex není žádný dobrovolný cár papíru bez relevance. Jak vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu (nález ÚS 453/03), jde o normu, která určuje profesní standard, a je k ní tedy přihlíženo (a bylo by přihlíženo) při případném soudním přelíčení.

Nezaměřujme se pouze na to, že Prima podávala nevyvážené zpravodajství. Braňme autonomii novináře. Upozorňujme, že novinář má být nezávislý – i ve vztahu k instituci, v níž působí. Podle žádné světově uznávané profesní normy není omluvitelné, aby novinář od vedení redakce akceptoval nátlak na snižování profesních standardů nebo manipulaci se zprávou v rozporu se svým svědomím.

[claustrumpatens]

Co znamená být křesťanem v dnešní Evropě

Na první pohled by se mohlo zdát, že křesťané mohou být více než potěšení tím, jak se v české společnosti od loňského roku čím dál tím více skloňují tradiční hodnoty. Opět jsem dnes slyšel v rozhlase jednu političku horovat za zavedení výuky kořenů evropské kultury, antiky a křesťanství slévající se v humanismus, do českých škol. Něco, s čím by se nedalo než souhlasit, kdyby v dalších slovech navrhovatelky nerezonovala ta stejná hořká pachuť, kterou si tyto diskuze nesou: je třeba bojovat proti kultuře smrti a úpadku současné Evropy.

Máme vůbec představu, co to znamená přihlásit se k pilířům evropské kultury? Co je pro nás humanismus? O tom se diskuze pohříchu nevede – jako by bylo jasné, že je zde, snad doslova materiálně přítomná jakási esence Evropy, na kterou si lze sáhnout a která je nezpochybnitelná. Jen je poněkud pošlapána proponenty „kultury smrti“. Domnívám se ale, že právě ona „kultura smrti“ je více než autentickým výronem onoho humanismu, k němuž se jako křesťané hlásíme.

Jeden z nejpřesvědčivějších historických dokladů toho, že křesťanská kultura položená na základech antiky vedla k rozvoji na individuální důstojnosti postavené společnosti jedinců, společně usilujících o řízení svých obecních věcí a pečujících o svoji kulturu, je kniha Inventing the Individual. Larry Siedentop ukazuje, jak právě Ježíšovo osobní povolání křesťana (ty! - nikoliv vy!) je zlomem v evropských dějinách, který jednak radikálně přehodnocuje na (velmi širokou) rodinu orientovanou mentalitu antiky, jednak znovuzhodnocuje odkaz kritické filozofie Řecka a praktického právního ducha Říma ve středověkém hledání nadnárodního a nadstátního práva a myšlení.

Kdyby byl Ježíš více Římanem či tehdejším konformním Židem než prvním křesťanem (neboť se sám nechal pokřtít), nechodil by od jednotlivce k jednotlivci, nekázal by z kontextu rodiny a etnika vytrženým individuům, ale snažil by se nejprve si naklonit hlavy a otce rodin, panovníka, předáky. Nic takového se nestalo: křesťanství totiž překračuje v člověku jeho kolektivní identitu a představuje jej jako jedince s osobní zkušeností, historií a životem.

A právě z toho vychází humanistická kritika společnosti (neboť humanisté byli ke společnosti velmi kritičtí, jak dokládá ostrý jazýček Erasma Rotterdamského). Ta ukazuje, že v perspektivě křesťana není možné soudit svoje bližní podle hodnot časných, tedy sekulárních – hodnot společnosti tady a teď či jakéhokoliv historického tady a teď. Systémy tohoto světa jsou tvořeny, tedy konstruovány lidmi samotnými a je v nich pouze odraz božství v tom, jak lidé participují na stvoření (neboť sami bohy nejsou). Proto se s věky kultura mění, neboť je projevem lidské tvůrčí činnosti.

Přírodu i společnost křesťanství odbožšťuje, stejně jako onu slavnou a různými extrémními aktivisty tak uctívanou Bibli. Neboť i ta byla napsána lidmi, jakkoliv je inspirována, jakkoliv křesťané vyznávají, že je manifestací zjevení a skrze její studium a používání při liturgii lze mít k tomuto zjevení přístup. Jestliže se ale cokoliv, Biblí počínaje a určitou společenskou či kulturní formou konče, stává statickým předmětem uctívání, z hlediska křesťanství musí jít nezbytně o idolatrii.

Kardinál Walter Kasper už dávno napsal velmi inspirující knížku (Dogma pod božím slovem), v níž dokládá, že církevní dogmata jsou jakousi částečnou, měnlivou odpovědí určité epochy na věčnou pravdu. Tato neměnná pravda je ale ve svojí plnosti člověku pro jeho nedokonalost nedosažitelná. Řečeno poněkud teilhardovsky, lidský život i život společenství je tedy neustálým proměňováním se, ohledáváním, sebekritickým a autopolemickým reflektováním zjevení, tedy onoho základu křesťanské víry, vedoucím k vyšším a vyšším stupňům porozumění. Dogma nemůže stát nad Bohem samým a křesťanský Bůh není někdo, kdo v zákulisí hýbe s loutkami, ale je to živý Bůh setkání, který podává ruku nejslabším, mravně pokleslým, ba zločincům. Dává jim perspektivu odpuštění, doprovázenou vnitřním osobním přerodem, v němž se věřící člověk stává společníkem Ježíše a touží po tom být tím, kdo bude zdrojem a místem setkání podobným tomu, jež Ježíš na tomto světě poskytoval nejmenším (působivě tento fakt popisuje ve svém Životu Krista i modernisticky orientovaný Giovanni Papini).

Veškerá diskuze se ale dnes vede o vyhrocené, do asi dvou staletí uzavřené podoby modernistického křesťanství 19. a první poloviny 20. století. Tedy toho křesťanství, které se samo zhroutilo pro svoji nedůvěryhodnost a nepravdivost Druhým vatikánským koncilem. Zbožštění jakési „tradiční rodiny“, zcela zahlazující svojí povrchností hlubokou mystiku spojení muže a ženy, upřímné lásky mezi lidmi jakéhokoliv pohlaví nebo transcendentální význam péče o děti – ať už vlastní či cizí – je jistě vedeno dobrými úmysly, ale má více společného s onou modernitou než s křesťanstvím.

Často si vzpomenu při podobných debatách na Marxovu kritiku svaté rodiny. S tím ale, že mně tvrdošíjní a zarputilí obhájci partikulární dějinné formy připomínají právě spíše Marxe, který deklasoval křesťanskou zvěst na manifestaci buržoazních hodnot, než otevřenost sv. Pavla, jenž přes veškerou svoji dějinně-kulturní determinaci byl člověkem otevřeným, sebekritickým, přinášejícím naději všem. Neboť právě sv. Pavel byl ten, kdo definitivně zlomil etnické okovy křesťanství a rovněž sám věřící přesvědčoval, že participace na jakémkoliv společenském modelu života není podstatou křesťanství.

Křesťanství znamená – ve křtu, sdíleném ekumenou jako jedno z nejhlubších tajemství a podstatná zkušenost křesťana – vnitřní přerod, pro lidskou nedokonalost nedokonatelný na tomto světě, který volá po účasti s bližním a otevírá lidské nitro setkání. Jakákoliv snaha zbožštit jakoukoliv dějinnou formu, navázanou na určitou kulturu či etnikum, jde proti tomuto pilíři evropské kultury. Jakékoliv zbavování se autopolemického rozumu humanismu je perverzí dědictví našich předků a předkyň. Ano, děláme chyby – a mnohé z našich teorií, ideologií a představ se časem mohou ukázat jako pochybné, nefunkční či dokonce nebezpečné. Ale kořenem evropské kultury není žádná partikulární forma kulturního života. Je jím otevřenost k setkání dvou tváří, které pro sebe mají pochopení a citlivost. Proč nebojují zastánci evropské kultury za toto? Možná pro to, že to vyžaduje skutečný, hluboký přerod člověka, který i já teprve hledám.

[claustrumpatens]

Žádní názoroví vůdci, ani lidé na dně. Nová analýza ukazuje, kdo na webu šíří nenávistné komentáře

Nepotvrdilo se, že by nenávistné komentáře psali častěji lidé ze sociálně vyloučeného prostředí či nezaměstnaní.

[claustrumpatens]

Media Pluralism Monitor 2015 – Results

MPM2015 Results Maps & Infographics Download Full Report + Annexes MPM2015 Key Figures 2nd Pilot Test Implementation – read the story MPM2009 – MPM2014 19 European countries …

Media Pluarlism Monitor 2015 - ohrožení plurality médií v Česku je ve středním pásmu.

[claustrumpatens]

What Motivates Extreme Self-Sacrifice?

New work in the field of anthropology says violent extremism isn't really motivated by religion—but by fusion with the group.

Harvey Whitehouse ukazuje, jak experimentální psychologie nabízí vysvětlení, kde se berou sebevražední atentátníci. Kupodivu extrémní vára v tomnemusí hrát zásadní roli: mnohem podstatnější je identifikace se skupinou na základě sdílených životních osudů. Jakýkoliv útok na takovou skupinu je potom brán jako útok na vlastní identitu. 

[claustrumpatens]

The rise of Donald Trump is a terrifying moment in American politics

We are so busy laughing at Trump that we’ve lost sight of how dangerous he is.

Video vložené do článku ukazuje, jak se islamofobie stala součástí amerického (nejen politického života). Samotný komentář pak představuje Donalda Trumpa ne jako postavičku, ale skutečné nebezpečí pro americkou demokracii.

[claustrumpatens]

Faktus: Fakt proti nenávisti!

Denně monitorujeme výroky politiků!

Denní factcheck monitoring, který se věnuje množství nepravdivých či zavádějících výrocích politiků ve vztahu k současné uprchlické krizi.