Mezinárodní akt o utajení magické společnosti a jeho aplikace
Mizinárodní akt o utajení kouzelnické společnosti, neboli Akt o uderžení statusu utajení, byl přijat v roce 1689 mezinárodní kouzelnickou společností a v českých zemích uplatněn od roku 1692, tedy za vlády českého krále a římského císaře Leopolda I. Habsburského, současníka nechvalně proslulé anglické královny Marie II, též známé pod přezdívkou Bloody Marry. Act nařizoval přísné odloučení magické veřejnosti od veřejnosti všeobecné. Díky předchozím projevům intolerance vůči magické společnsoti v Čechách a na Moravě však platila nejrůznější preventivní opatření již před tímto rokem, akt ovšem uvedl praxi v absolutní platnost. To do naprosté míry znamenalo odstranění všech stop čár a kouzel ze zraků a myslí nemagické většiny.
Nejenalo se o vůbec snadný počin, jelikož kouzelincké části měst, neboli kouzelnická gheta jak bychom je dnes nazvali, se nacházeli v hojné míře ve všech důležitých městech, jako byla Praha, Brno, Hradec Králové, Znojmo, České Budějovice, Karlovy Vary, Plzeň a mnohé další. Kouzelníci samozřejmě bydleli i mimo tyto rušné křižovatky, kde se střetával magický svět se světem obyčejným. Krom městské populace se kouzelníci vyskytovali i na většině českých vesnic, v menším, či hojnějším výskytu. Právě vesničtní kouzelnlníci a čarodějnice z rurálních oblastí obvykle opustili své statky a obydlí a přesídlili do větších měst, kde jim byl umožněn azyl ve štítu komplexních ochranných kouzel. V jiném případě se kouzelníci s vesnic stěhovali do odlehlých míst, kde vytvořili nové kolonie, tzv. kouzelnické obce. Takových je v českých zemích dodnes evidováno 27, nejvíce z nich se stále nachází na Vysočině, pravděpodobně kvuli její relativně nízké hustotě zalidnění, a možná i hezké přírodě.
Měštší kouzelníci a čarodějnice měli obvykle možnost přesunout se do míst, kde jim byla poskytnuta ochrana před vnějším světem. Těchto ochranných prostředků bylo využito více než málo. Nejčastějšími z nich bylo hermetické uzavření ulic očarovanými zdmi a kouzly, které bránily nemagickým spatřit svět za těmito zdmi, často bylo použito obvyklé ruinové kouzlo, nebo různé druhy prostor manipulující magie. V Praze sídlila v té době nějvětší magická populace a při volbě místa a prostředků, kterými toto místo bude chráněno, došlo k velkému rozkolu v magické obci, na univerzitní půdě i momo Prahu, protože mnozí kouzelníci bydlící mimo Prahu zde měli obchodní zájmy. Radikální kouzelnící, zejména ti, kteří s myšlenkou utajení nesouhlasili a chtěli vést otevřenou válku proti nemagické populaci chtěli zvolit za “provizorní” úkryt magické společnosti Ulici Na těžkém břímě (později známá jako Těžkobřímská), která se nacházela severně od Staroměstského náměstí. Umírněné křídlo si za sídlo vybralo Kejklířskou ulici, která byla tradičním místem střetu magicke a nemagické společnosti a kde se nacházelo množství astronomických věží a věštíren, jejichž přesnost jejich věšteb byla známá i za hranicemi české koruny. Následně došlo k vyhrocení sporů a radikální křídlo svrhlo Těžkobřímskou ulici pod povrch země, kde se nachází dodnes. Díky uspěchanosti a patrně i nedostatku magického umu došlo k tomu, že nejvyšší patra a věže některých domů, zůstaly navěky uvězněné v megalitické klenbě podzemního města. To je dnes známé jako mezinárodní centrum obchodu, sídlí zde kouzelnická banka, burza a mnoho obchodů. Všeobecný názor na ulici je však takový, že se stále jedná o poměrně nebezpečné místo a jeho správci jsou často neposlušní a odmítají uposlechnout nařízení výkoných magických orgánů. Naopak kejklířská ulice zůstala na povrchu prahy, tak jak ji známe dnes. Kejklířská je však často osočovaná a vnímaná jako místo, kde dochází až k přílišné fůzi s nemagickými technologiemi a myšlenkami. Tyto útoky obvykle přichází ze staryn obyvatel Těžkobřímské ulice. Mezi oběmi místy stále panuje nechvalná rivalita a mnoho obyvtel Kejklířské nikdy za svuj život do Těžkobřímské ulice nevkročilo z (možná zcela oprávněných) obav. Správní orgány magické společnosti se však nacházejí na obou ulicích i mimo ně. Univerzita, resp. Fakulta Magie zůstala nestranná a neupustila své puvodní místo, které je mimo tyto dvě ulice.
Rozkol mezi těmito dvěmi ulicemi dobře ilustruje dvě ze tří nejběžnějších strategii utajení kouzelnických komunit, tj. tzv bílý, černý a zelný status. Bílý statut mají ty komunity, které se nacházejí na povrchu Země a jsou odděleny fyzickými či magickými barierámi od zbytku populace. Černý statut má např. Těžkobřímská ulice. Jak je asi patrno, jedná se o komunity žijící v podzemí, či podsvětí. To samozřejmě neznamená, že by byli obyvatelé těchto komun permanentně uvěznění v podzemních městech, svá obydlí často opuští a splývají s běžným obyvatelstvem, nepřekonatelná vrstva půdy však zaručuje dostatečnou ochranu před okolním světem, která umožňuje absolutní svobodu v praktikování jakýchkoli druhů magie.
Patrně nejizolovanější stav je zelený status, o kterém doposud nebyla řeč. Mnozí studenti, kteří přichází na univerzitní půdu této katedry mnohdy neví nic o statutech, ví však o podzemních a nadzemních komunitách, často však netuší o komunitách kouzelníků žijící na dně jezer, pod hladinou vod. Tyto komunity mají zvláštní zelený status. V minulosti se často příslušníci těchto komunity mezi obyčejným obyvatelstvem omylně považovali za vodníky. Mezi kouzelníkem, či čarodějkou žijící pod vodou a vodníkem, což je magická bytost drobnější konstituce pouze podobná člověku, je velký rozdíl, např. vodník není schopen artikulované řeči, písma a další kognitivních dovedností člověka.
Není příliš mnoho záznamů o tzv. zelených kouzelních, zejména proto, že tito kouzelníci dobrovolně volí život v izolovanosti bez styku s okolním světe,, který je pro ně příliš hektický a nepochopitelně komplikovaný. Zelení kouzelníci jsou zpravidla vyučení magii v domacích podmínkách, dospělí kouzelníci přichazí do styku se zbytkem magické obce jen zřídka, obvykle při nákupu magických nezbytností, jaký mi jsou magické svodiče (hůlka, či hole) apod. Z toho důvodu máme jen málou znalost lidí žijích pod tímto zeleným statutem. Výjimkou zeleného statutu je ta, že nemá povinost být zaregistrován na mapě kouzelnických komunity, nemáme proto žádné záznamy o četnosti a hustotě těchto komunit. Vzhledem k tomu, že zelené komunity neví často ani samy o sobě navzájem, svědectví těch zelených kouzelníků, kteří přeběhli pod jiný statut je proto bohužel poměrně irelevantní. Zelení kouzelníci mají mezi zbytkem magické populace reputaci samotářů a nevyzpytatelných jedinců s často nevídanými schopnostmi (zejména v metamorfózách a bylinkářství). Znakem zelených čarodějů je obvykle velmi klidná mluva a řeč, která nese mnoho archaismů a vymřelých prvků, jaké jsou například přechodníky, či syntax, který se již v moderní češtině nevyskytuje. To má za příčinu především jejich historická izolovanost. Existuje také akademický předpoklad že krev zelených kouzelníků obsahuje největší koncentraci elementu vyšších magických bytost (převážně říční a jezerních víl, případně i lesních žíněk a samozřejmě jejich mužských rotějšků, na které se často zapomíná), zelení kouzelníci jsou na své výjimečné předky obvykle velmi pyšní a sami sebe považují za vznešené jedince (nikoli ve smyslu šlechty, spíše mentální vyzrálosti a jistého šestého smyslu, které nazývají Hří, nebo zhřetelnost, patrně ze základu prozřít/prozhřít, tento mystický smysl symbolizuje půlměsíc převrácený cípy k zemi, tento symbol nosí zelení kouzelníci a čarodějky často v podobě šperků, tetování, či přímo namalovaný či vytetovaný na čele těsně nad obočím, kde se patrn domnvíají, že tento smysl třímá... Máme však i doklady o zelených kouzelnících, kteří ve hří nevěří a popírají jeho existenci).
Přednáška doc. PHDr. Slavomíra Brouska z hodiny Historie magické kultury a současné tendence české magie na téma: Akt O Utajení a trojjakost statutu utajení magické komunity dnes.
