Quo vadis, domine?
A proč? A na jak dlouho? A za kým? A co tam budeš dělat? A nebojíš se? Na to se tě mohou tázat nejen rodinní příslušníci a přátelé, když chceš zmizet do daleka, ale také i pánové a dámy na letištní kontrole do Izraele. Bezpečnost především. Holka přede mnou u přepážky netrpělivě přešlapuje a nakřáplou angličtinou odpovídá na poměrně debilní otázky (”Proč vezeš známé čokoládové bonbóny? Jak se jmenuje tvůj kamarád z Kamerunu? Nemáš nějaký malý batoh na to, že zde budeš deset dní?”) už skoro půl hodiny. Já mám za sebou jen málo spánku a tak bych i tančil štěstím, kdybych na to měl sil, že v mém případě trvá výslech jen pár minut. Neznám, nemám, nechci. Nasrat. Zatím díky. V podstatě se ani nenadám a jsem tam. V Tel Avivu.
Chvilku mi trvá, než si to uvědomím. Ale opravdu jde jen o vteřiny, přítomnost se se mnou nemazlí. Je pravé poledne. Vlak mne vyplivne v místech, která jsem už určitě viděl v nějakém béčkovém akčním filmu se Seagalem, na to vsadím boty. Slunce pálí, všude se něco válí, kabely visí ze střech, sirény řvou, auta troubí, voják se ptá, odkaď jsem, taxikář se ptá, jestli mladý pán nechce svézt, žebrák se ptá, jestli nemám keš navíc a já se sám sebe ptám, jestli jdu vůbec dobře a kde mám cigára? Najdu je, zapalovač jsem však zahodil při kontrole, aby si nemysleli, že jim chci podpálit palubu. Trpím, tenhle moment si vyžaduje nikotin. Odrážím se znova od zdi a jdu, odpaluji si od žebráka za drobné, respektive v ten moment žiji v domnění, že jde o drobné, ale dal jsem mu v přepočtu skoro kilo, což by vysvětlovalo jeho překvapení. Táhnu. Zůstávají jen stíny.
Slušný bizár, jak nad nízkými kamennými domy s všudypřítomnými klimatizacemi ční věžáky ze železa a skla. Umounění plebejci z autoopraven a jiných dílen na ulici míjejí navoněné bílé límečky a vojandy s velkými kvéry, ale pozastavuji se nad tím pravděpodobně jen já. Mobil mi nefunguje a málokdo ví, jak se jmenuje další ulice za rohem, a tak si směle bloudím. Čas počká. Vím jen, že mám jít na západ a pokud narazím na moře, zašel jsem krapet daleko. A to stačí, hostel nacházím, i když asi jen zázrakem nebo zásahem vyšší moci (,která na ulici vyhnala Beku, mou hostitelku, aby si šla zakouřit). Nevypadá vůbec jako na fotkách. Hostel. Ne hostitelka. Ale že nic není takové, jak se píše a v médiích ukazuje, to v téhle zemi není nic neobvyklého, jak později zjistím.
Cestou jsem viděl jen málo úsměvů, proto je personál hostelu příjemným zpestřením. A to v jakoukoliv denní dobu, zprvu to považuji za profesionální, později zjišťuji, že už se tak narodily. Holky od recepce mne zasvěcují do tajů města, vaří mi čaj a chválí mou angličtinu (co?), nechávám si to líbit, poloarabka Beka a polokorejka Lily, velký a malý nos, chraplák a hihňák v unisónu, to mne baví. Stejně jako později celé tohle do kontrastů zapředené město.
Jaffa a její okolí, tj. něco jako staré město Tel Avivu, je vyklidněná, zóna míru, lásky. Mnohem více než kdejaká Praha nebo třeba Brno, až se divím. Jasně, nejni sezóna, ale přesto. Potkávám jen minimum turistů, když už, tak rovnou plný autobus z Lagosu nebo Číny, mávají mi z okna. Místní, usazení ve svých bazarech nebo kavárnách, mají pravděpodobně všechno u prdele. Nikdo nikam nespěchá, však co se neprodá dnes, prodá se zítra dráž, že jo. Krásná životní politika. Prolézám uličky, kde snad jediný obchod není zároveň vetešnictvím, okrasná židle zde stojí stejně jako falafel. Když si jeden koupím, utrženou dvacku jde obstarožní frajer ve vyšívané zástěře hned vsadit na svého koně do vedlejší čajovny. Na obrazovce uháněj kobyly, trvá to jen pár vteřin, než jedna z nich protne cílovku. Myslím, že “náš” kůň prohrává, protože po chvilce vylézá frajer v zástěře ven a krapet pochmurně sedá ke známému a rozhazuje rukama. Vše má svou cenu. K nezaplacení jsou jen podmračené pohledy prodávajících a pomalu zalézající slunce.
Přístav v Jaffe měl vypadat jako z pohádky o Sindibádovi, ale to se samozřejmě neděje. Vypadá jako z pohádky o Davidovi. Nad nábřežím se sice sklánějí baráky staré stovky let a vrhají stíny na staré kocábky, ale pod nimi běhají v lycrových úborech sotva dvacetiletá stvoření se svými chlupatými mazlíčky a na segveji se prohánějí Rusáci jak za okupace. Společně s moderními rybími restauracemi a prošedivělými rybáři, kteří to mnohdy házejí jen na vlasec, vytvářejí nehomogenní prostředí, které se dá pozorovat hodiny. Neomrzí.
A i přesto, že to flákám a času moc nemám, stíhám v Tel Avivu vše, co stihnout chci. Staré věci, nové věci, blešák, trhy, pláže, všechno. Hlavně jižní část Tel Avivu je zakletá, už jen toho džina a tři poslední přání, abych měl vše, co chci. Město je v neustálém pohybu stejně jako já těch iks hodin po dva dny, dokud se konečně každý z nás nevydá jiným směrem. Tel Aviv po své trase k modernizaci a pomalu vymírajícím kontrastům, já na jiho-východ právě tam, kde se čas zastavil. Aspoň si to myslím.
Další bláhovka, jsem naivka. První, co z Jeruzaléma vidím, jsou hotely pro vrchní jedno procento a banky zapíchnuté do vyprahlé země. Benzínky, cizé vlajky, nemocnice a penthousy. Co to má být, ty vole? Takhle to Marco Pólo neviděl. Chci svůj karavenseraj a zlatou kopuli Dómu, chci arabáče s čajem a k tomu nejlépe zástup dromedárů. Ach jo. Mne mapa nezajímá a já nikoho nezajímám, trvá mi skoro dvě hodiny, dvě hodiny, které mne poučují, že můj orientační smysl jsem musel vytratit někde po cestě, než se dostanu někam, kde to vypadá tak, jak bychom s Marcem chtěli, aby to v Jeruzalémě vypadalo. Se nepoučím, prostě miluji historii. Ty kostlivce, které má ve skříni každá “lepší” země. Jsem upřímně šťastný, když vidím hradby Starého města, jak krájí krajinu a vymezují hranice snad neměnného posvátna.
Labyrint světa a ráj srdce. Nic jiného. Zamotané ulice a v nich esence celého lidstva, idiotství skryté v romantice. Prvopočátek toho, proč jsme tam, kde jsme. V piči a přesto na dotek od ráje. Víra v cokoliv proudí v davech, po dláždění, ve stokách a elektrickém vedení. Je v prvním šutru, do kterého kopneš a v poslední hvězdě, kterou nad ránem uvidíš. To je Staré město, pokud mám být přehnaně patetický, jakože jsem.
Čtvrti se liší v detailech, ale poznáš to hned. Buď na střeše vidíš kříž, na zdi arabštinu nebo míjíš zlatnictví a prodejny jarmulek. Vše má svůj řád, ten hlídají nejen samotné zdi, ale i vojclové na každém druhém rohu. Cítím se bezpečně. Opravdu. Hostel mám v muslimské čtvrti. V muslimské čtvrti, cca dvě stě metrů od Zdi nářků a jen pět metrů od brány k Chrámové hoře. To pro mne znamená mnoho věcí. Např. že mám polštář mezi dvěma náboženskými tektonickými deskami. Že mám hned u hostelu hraniční fízlárnu. A že mne po následující dny celkem čtyřiadvacetkrát zastaví policie s tím, že se přede mnou nachází jen brána k Chrámu a tam je nemuslimům vstup zakázán a já jim čtyřiadvacetkrát musím odpovědět, že tam dole bydlím, vole. Znamená to taky, že až do pozdního večera (a taky brzy ráno) budu mít v ulicích rušno, jak se muslimové budou táhnout na modlitby a zpátky. Že poznám pár mladých muslimů a tak budu mít slevu na Sprite Zero (kdy už konečně napíšeme petici, aby se prodával i u nás?), poznám pár židovských vojáků, tím pádem přijdu o polovinu cigaret, dvanáctiletý Omar mi bude chválit vlasy a bude je ode mne chtít vyměnit za to, že mne propašuje do mešity, a ve čtyři ráno mne bude budit sousedův kohout (neuvěříš) a hned po něm muezzín (uvěříš).
Nemám žádný oficiální seznam toho, co chci navštívit. Mám jen tipy, třeba je stihnu, třeba ne (dělám hrdinu, asi bych se posral, kdybych nenavštívil těch pár míst uvedených níže). Začínám s nimi hned po příjezdu, jen co si odložím na rozvrzanou patrovou postel, seznámím s majitelem hostelu, srbským muslimem, co zoufale hledá ženskou a taky s Honzou, cestovatelem, jehož životním cílem je prostě žít a nebýt ovcí. Společně s ním projdeme pár známých míst, navštívíme koncerty, zlehka poznáme svaté město a domlouváme se na další dny. Už nám to ani jednou nevyjde. Jedno odpoledne a více nic. Spí dlouho, já vstávám už v pět a tak se mu ztrácím, jedu si to své. Ačkoliv to nedělám záměrně, tuším, že mne to pravé poznání Jeruzaléma čeká o samotě. A vůbec se nemýlím.
První rána do srdce - Chrám Božího hrobu. Aneb místo, kde je pochován Ježíš Kristus, pokud to nechceš googlit, jakože to stejně uděláš. Když jsem na ono místo šel prvně, bylo něco po poledni. Než jsem se zorientoval v ulicích, chvilku mi to trvalo a tak bylo nezbytné se zeptat na cestu. Zastavil jsem bodrou jeptišku a ona mi bez váhání řekla, ať tam nyní nechodím, ať přijdu ráno po kuropění (což pro mne bylo reálné díky sousedovic kohoutovi), že jedině tehdy budu moci poznat Chrám. Nevypadám prý jako typický turista, prý bych to mohlo ocenit, což mne těší, na druhou stranu jsem prý ztracený sám v sobě, říká s odhadem profi kabalistky, což už mne tolik netěší. Ale dávám na její slova.
Je tma, půl šesté nebo kolik a já se kradu ulicemi. Nikdo nikde, ani v tom Chrámu. Dotýkám se kamenné desky, na které omývali Krista, na prstech mi zůstává vonná čára po kadidle. To a myrha (upřímně nevím, co je co, ale voní to jako kostel) je cítit všude. Mezi sloupy, mezi kříži, mezi svícemi. Když se otočím na patě, holuby v kupoli a stejně tak mé srdce vyplaší první tóny varhan. Celý chrám se rozezní, od vchodu procesí kněžích a mnichů zpívají své kancionály a já se topím v sakrálnu.
Sdílíme deset metrů čtverečních, ale vím, že každý jsme úplně někde jinde. Přikovaný, bezbranný. Končím. Bod zlomu, kdy si konečně uvědomuji, jak daleko jsem od domova a jak hluboko ve mně jsou jeho kořeny. Právě některé z nich budu muset jednou přetnout, abych přijal pravdu, že svět není z černobílé plastelíny a posunul se zase dále. I za cenu toho, že to bude směrem k nějaké božské entitě. Pro svou dávku transcendence se pak vracím každé ráno, abych otevřel svůj den. Rituál.
Druhá rána do srdce - Zeď nářků. Aneb to co zbylo z prvního jeruzalémského Chrámu a pak něco s Abrahámem a zabitím syna nebo co, to určitě víš. Stojím mezi nimi, s jarmulkou z umělých vláken na své hlavě, abych neurazil Boha. Oni líbají zeď, lkají Bohu, zpívají, hýbou se do rytmu svých vlastních modliteb. Dávají Bohu vše.
Hebrejština a jidiš hladí vzduch, nerozumím ničemu, ale to bych nerozuměl, ani kdyby zněla čeština. Nad námi bdí tichá zeď. Nad námi, muži. A nad ženami, ty jsou vedle. Nevím, jestli jsem blázen já nebo jsou blázni oni. Je to vytrženo z kontextu mého světa, úplně cizí, těžko uchopitelné. Přesto tam chodím každý den, hned po návštěvě Chrámu Božího hrobu. A vždy tam vydržím minimálně hodinu. Jen tak být pod svatou horou, jen tak přemýšlet. O čem? O všem. Poslední den vkládám do skuliny v kamenech na papírech napsána soužení nejen má, ale všech těch, které miluji. I kdyby to mělo být jen prázdné gesto.
Třetí rána do srdce - Mea She’arim. Ghetto ortodoxních Židů. Mají své vlastní ulice, tradice, svá vlastní pravidla. Někteří z nich jsou tak hrubí, že neuznávají ani Izrael, protože nebyl vybrán mesiášem za zemi zaslíbenou. Zvláštní, co? Bydlí stranou od centra, ale není zase tak složité je najít. Nejdříve začnou být ulice méně čisté, poté začínám pozorovat úbytek žen a markantní nárůst mužů v černém. Zmizí autobusy a pobočky nadnárodních korporací, místo reklam na zdech visí plakáty o novinkách ze synagogy.
Vidím ceduli, abych se choval s respektem k místním. Jo, to budu. Jsem tu. Bílý ďábel. Misionář špatné vůle mezi domorodci. Vážně, nedělám si legraci. Jsem magnet na přísné pohledy, tím spíše, když v dlaních svírám foťák. Ženy si mne prohlíží s prazvláštním zájmem, jsem něco cizího, nepřijatelného. Muži na tom nejsou o moc lépe, ti starší mne ale většinou nonšalantně ignorují. Nevím, co je horší, co je lepší. Korunku tomu dají tři malé holčičky, které se přede mnou dají na útěk, jen co stisknu spoušť aparátu. Neuvěřitelné, musím se smát. Ještě o snítku lépe se mi dýchá, když se ozve spontánní: “Shalom,” z úst starého rabbiho. To slovo mne vyprovází ze sousedství, které se snad nikdy nezmění, dokud bude Bůh Bohem.
Čtvrtá rána do srdce - neznámý kopec na palestinském území. Vyfotit Staré město tak, aby na fotce byly najednou aspoň dvě dominanty, to je takřka nesplnitelný oukol. Ale zkouším to. Nebo pokouším. Proto se vydávám z centra. Muslimské holky jeví zájem o mé vlasy, smějí se mému culíku, tudlenc pán se mi snaží prodat novou tašku přes rameno, ta má už je prý omlácená a prý se určitě dohodneme, on tomu věří, já už méně.
Dávám si shawarmu, což je v podstatě kuřecí kebab. Lezu na kopec v olivovém háji a čekám, až slunce zapadne. Pak si všímám, že o kus dále, mezi baráky a baráčky leží místo o něco lepší, je to blíže, je to výše. Udělám osudové rozhodnutí, přesunuji se. Nesnáším kopce. Tam mezi domy si čutají dva chlapci. Je jim tak šest a deset? Nevím. Asi jo. Jen co mne uvidí, starší bere do dlaní kámen. V těch očích ale není zloba, jen bláhový strach. Vyplašená ptáčata. Dokazují to gestem, že mi ten starší kámen v malé tmavé dlani demonstrativně ukazuje. Naznačuji jim, že nejsem nebezpečný a pomalými kroky jdu dále. Berou to. Kámen propadá mezi prsty a za chvilku jsou ti dva myšlenkami zase u svého balónu. Jsem krapet rozpolcený. Svůj díl na tom má i skutečnost, že slunce pravděpodobně nemá v plánu vylézt zpoza smogové opony. Ale čekám. A vyplácí se mi to.
Přijíždí auto, veze asi šest chlapců, jsou mezi nimi i ti, které jsem potkal před chvílí. Ostře vyhlížející chlap za volantem na mne hledí a já ho zdravím. Vrací mi to. Vysednou u domu nade mnou a každý si hledíme svého po několik dlouhých minut. Pak se za mnou ozve chlapeckým hlasem: “Hello, sir.” Z kopce pár metrů nade mnou na mne hledí šest párů očí, je mezi nimi i ten řidič. Nevím, co si mám myslet, tak raději nemyslím. Když pozdrav oplácím, ptají se mne, jak se jmenuji a strašně se smějí, když vyslovuji své jméno. O pár vteřin později už sedím na plastové židli před jejich domem, kouřím cigaretu a piji čaj, na který mne bez skrupulí pozval pán domu. Hledíme na šedý Jeruzalém a bavíme se, jako bychom se znali těch sto let, co zde, přesně na tomto místě, Ahmadova rodina žije. Práce, rodina, volný čas. Kluci kolem nás jezdí na kole, připojuje se k nám Ahmadův bratr Amir, oba jsou to zedníci. Vesele, občas vášnivě mluvíme hlavně o víře, o životě zde a u nás, o těch propastných rozdílech. Je toho moc, co bylo vyřčeno, sedíme tam skoro dvě hodiny.
Přiznávám se jim, že jsem nevěřící pes. Naprosto nerozumí tomu, jak je to vůbec možné - nevěřit? A jak je možné, že máme společnost nastavenou tak, že oba rodiče v rodině musí pracovat? Kdo se stará o děti? Proč tolik lpíme na penězích, když jsou tak pomíjivé? A když není Bůh, co říkáme dětem, když někdo z rodiny umře? Vyprávíme jim o tom, v co sami nevěříme? Nebo jim řekneme, že babička prostě není, že nic po té zatracené smrti není? Prý Bůh, jeden jediný, pro křesťany, Židy i muslimy to všechno řídí, zařídil třeba i velký třesk, evoluci a naše setkání. A Bůh zajistí prý i to, že za sedm let bude konečně Palestina svobodná. Stačí si to jen uvědomit, že je to jeden velký plán, který vede k věčnému míru. A s mírem na rtech se i loučíme. Dopijeme poslední kapky sladkého čaje, podáváme si ruce. Tady jsem prý vždy vítán. S bohem nebo bez něj.
Než opustím muslimskou čtvrť, potkávám partu dospívajících kluků. Cosi po mně pořvávají a rozhodně nevypadají, že by se chtěli přátelit. Věnuji jim mrknutí, ale více je ignoruji. Po dvaceti krocích uslyším už jen to, jak se kus ode mne odrazil od cesty slušný kámen.
Pátá rána do srdce - střechy Jeruzaléma. Poslední východ slunce ve svaté zemi a já na něj hledím ze střech starého města. Z mešity se ozývá hlas, z kostela zvon, od Zdi lament. Někde brečí dítě. Vidím úplně vše. I to, co jsem vidět nikdy nechtěl. Je to ve mně. A o tom ty cesty jsou...