Občas z toho mám takový zvláštní pocit. Je to ten nejskutečnější, nejpřirozenější, nejtěsnější a nejautentičtější typ blízkosti a propojení, jaká asi může existovat, nebo alespoň u mě. Někdo, komu můžete říct cokoliv a komu obvykle říkáte všechno, s kým máte tolik společných inside jokes, kdo zná všechny vaše zájmy, před kým uděláte jakýkoliv náhodný zvuk, který vás zrovna napadne, kdo řekne přesně to samé, co jste se zrovna chystali říct... Určitým způsobem to opravdu je, jako kdybychom už nebyli dva lidé, ale jeden. Ona je druhý člověk, s kterým v životě zažívám tento typ blízkosti - dokonce ani s K. to nebylo takto (ta mě ani v našich nejlepších obdobích nepoznala tak blízce, nikdy jsme spolu netrávili tolik času a většinou jsme spolu převážně pili) - a asi to bude znít divně, ale ten první byla moje sestra. Samozřejmě, je to o hodně jiný typ vztahu a rozhodně tím nechci naznačit, že bych ke své sestře někdy cítil něco podobného jako k mé přítelkyni, ale občas, když jde o některý ze zmíněných projevů blízkosti nebo o něco jim podobného, stává se, že se na okamžik zarazím a uvědomím si, ne, tohle už není s mou sestrou.
Dřív jsem si nemyslel a asi nmě ani nenapadlo si představovat, že tohle budu zažívat s někým jiným. A na jednu stranu neexistuje nic krásnějšího a víc osvobozujícího, než tohle zase s někým mít; na druhou stranu, neexistuje nic bolestivějšího než zjišťovat, že s někým, s kým jste toto dřív měli, jste se vzdálili, a tím spíš, když je to váš sourozenec, někdo, kdo vás zná celý život a s kým jste bok po boku nejdéle ze všech.
Je to zvláštní, ale nyní je to moje žena, kdo nejlépe zná a pamatuje si mé historky z dětství a dospívání, vtipné okamžiky, legendární průpovídky. Čím dál častěji se stává, že před sestrou zmíním něco z naší minulosti, na co s mou ženou děláme běžně narážky a co je součástí našeho sdíleného folklóru, a sestra řekne něco jako "něco mi to říká" nebo "sama bych si na to nevzpomněla". Ne "no jasně, to bylo skvělý!", jak bych očekával. Stává se, že když jí vyprávím o mých současných zájmech, tváří se nechápavě. Nezná mou současnou oblíbenou knižní sérii ani můj nejoblíbenější seriál. Neví, jaká další tetování bych chtěl nebo co chceme s mou ženou mít v našem budoucím domě.
Ono je to asi přirozené - vždyť má svůj vlastní život a svou rodinu, má manžela a čeká už druhé dítě. A koneckonců, naše odcizení začalo už před delší dobou, poprvé se to asi začalo projevovat, když začala (asi v sedmnácti letech?) chodit se svým současným manželem. Tehdy se samozřejmě jejím nejbližším člověkem začal stávat on. Prohloubilo se to v časech, kdy se mé problémy zhoršily, hodně jsem pil a dělal další sebedestruktivní věci a říkal jsem jí čím dál méně věcí. Celou dobu mi chyběl někdo, kdo by byl ten můj jeden člověk. Jak jsem už tehdy říkal, nebylo by ani tak nezbytné, aby to byl romantický vztah - zkrátka člověk, s kterým bychom spolu navzájem měli přednost přede všemi. Který by tu byl, když nikdo jiný ne. Ale nějak to nikdy nebylo ono... Dokud jsem nepotkal mou ženu.
Už si nejsem jistý, kam přesně jsem tímto směřoval, ale asi je to zároveň óda na můj vztah s mou ženou a truchlení pro můj vztah s mou sestrou.
pixelskylines
areudirty
jimmyeatworldofficial
kianamaiart
origamiaround
