Evelyn píše

[evelynka17]

I nejdelší sen musí jednou skončit

Probudila se. Opět stejný sen. Opakuje se s pravidelností střídání nádechu a výdechu. Ví, že přijde s úplňkem. Nikdy nevynechal. Od jejích sedmých narozenin.

Obsah snu je prostý. Zavřená oční víčka. Tedy donedávna zavřená. Už čtvrtou noc v plné záři Měsíce jsou pootevřená.  Vždy o kousek víc. A to ji děsí. Ty oči nepatří žádné lidské bytosti, ačkoli tak vypadají. Zjevují se jí v této podobě, protože si oči nedokáže představit jinak. Cítí jejich hluboký význam pro celý vesmír.

„Mami, víš, jak byl stvořen svět? Planety, lidi a tak?“ zeptala se Natálie u snídaně.

„Ty máš ale otázky hned po ránu,“ podivila se matka. „Všechno začalo velkým třeskem, jak se budeš učit ve škole. Teď nemám čas ti vše vysvětlovat.“

„Prosím, aspoň něco,“ žadonila.

„Představ si malý bod, který je naplněný hodně horkým plynem. A ten horký plyn najednou vybuchl a začal se rozšiřovat do prostoru. A jak se rozšiřoval, tak se ochlazoval a vznikala z něho pevnější hmota. Z té pak vznikly planety. I naše planeta Země. A na té se pak vyvinul život. Od maličké buňky, přes ryby v moři a zvířátka na souši, až po člověka. A pospěš si, už je moc hodin.“

„Hm. A kde se tam vzal ten malý bod?“ namítla.

„Naty! Jdeme!“ přísně se na ni podívala a zamířila ke dveřím.

„Já vím, jak to bylo,“ řekla klidně dívka.

„Fajn. Popovídáme si o tom, až přijdu z práce, ano?“

„Jak myslíš. Ale zbývají mi už jen tři měsíce, abych JI zastavila. A pořád nevím, jak.“

„Cože? Zastavila koho?“ zneklidněla matka.

„Nevím. Ale vím, že to musím být já. Jinak nastane konec světa,“ pokračovala Natálie.

„Ty jsi měla noční můru?“

„Ne. Ten sen mně sice čím dál víc nahání hrůzu, ale noční můra to není.“

„Aha. Potom mi o něm všechno řekneš. Teď mi ale slib, že už na něho nebudeš myslet. Slibuješ?“ něžně ji vzala za ramena.

„Slibuju.“

„Hodná holka,“ pohladila ji a na čelo vlepila pusu. Začíná mít příliš bujnou fantazii, to ty knihy, v kterých pořád leží.

*

„Promluvíme si?“ dotázala se matka své dcery, která právě dokončila domácí úkoly.

„O čem?“

„O tvém dnešním snu. Ale jenom, jestli chceš.“

„A jo. Není jen dnešní, víš. Zdál se mi už podeváté. A vlastně to ani není sen. Ono se to pak opravdu stane. Až se ty oči otevřou úplně, všichni zemřeme,“ zkonstatovala, zatímco sáhla po své mrkací panence a začala jí česat zlaté vlasy drobným hřebenem.

Bože, co to má za divné řeči?

„A co přesně v tom snu vidíš?“ začala opatrně.

„Oči. Nejdřív byly zavřené. Teď už se otvírají. Jsou nádherně modré. Ale já se jich bojím.“

„A čí ty oči jsou?“

„Jedné obrovské bytosti. Té, co stvořila vesmír. I ten malý bod, o kterém jsi ráno mluvila. To ona ho vytvořila. A já vím, jak.“ Natálka vzala panenku, položila ji do kočárku a začala s ním popojíždět po místnosti. Po chvilce ale přestala a dlouhou dobu zůstala tiše stát se zrakem upřeným dovnitř. A náhle se celá rozzářila.

„Spi, ještě spi, prosím. Je brzy,“ řekla hlasem plným něhy a přistoupila k panence. Jemně jí zavřela víčka. „Tak, tak je to správně. Jsi hodná, moc hodná. Mám tě ráda.“ A začala ji znovu houpat.

Matka znepokojeně zírala na tento výjev. Nevěděla, co si o něm myslet.

„Natálko, pojď sem ke mně,“ vyzvala ji. Děvče vklouzlo do její náruče. „Přiznám se, že tomu vůbec nerozumím. Ale věř mi, nemusíš se ničeho bát. Jsem tu s tebou a tatínek taky. Všechno je v pořádku, zlatíčko, ano? Zkusíme na ty oči zapomenout. Ale kdyby se ti o nich ještě někdy zdálo, řekneš mi o tom, jo?“

„Už se mi o nich zdát nebude. Nevěděla jsem, jak ji zastavit, ale právě jsem to udělala. Znovu jsem ji uspala. Ona mně slyšela a poslechla, cítím to. Ale potom… jednou se probudí.“

„Jaká ona? Koho jsi uspala? O kom to pořád mluvíš?“

„Ta bytost, co tvoří svět. Ona ho tvoří tak, že spí a sní ho. My se jí zdáme, a proto tady jsme. A ona se začala probouzet. Ale ještě je brzy. Musela jsem ji uspat, jako tu panenku. Víš přece, co se stane se snem, když se probudíš? Zmizí. A jednoho dne se tak ztratí i celý vesmír. Až se ONA probudí. I nejdelší sen musí jednou skončit. Ale už se toho nebojím. Vím, že zase půjde spát a bude snít.“

   Inspirováno skutečnou událostí

[evelynka17]

Pomněnky

Sedím před zrcadlem.

 Vždy jsem si přála mít v ložnici toaletní stolek, jaký jsem vídávala na zámcích nebo ve filmu. Ta spousta různých flakonků s vůněmi, pestrobarevné palety s tvářenkami a stíny na oči, štětce a další nezbytné titěrnosti mě fascinovaly. A zrcadlo. Třídílné, otáčecí, abych se viděla i z bočních stran.

Filip o mé touze věděl a snad každý den přišel s novým odkazem v e-shopu, kde nabízely stolky k prodeji. Nebo mě nečekaně unášel na výlety do různých obchodních center s nábytkem. To bylo ještě v dobách, kdy by mi snesl modré z nebe. Jenomže já na každý kousek kroutila hlavou, že ten nechci.

„Zuzano, jsi příšerná. Kolik stolků už jsme si prohlédli? Padesát, sto?“ Věděl, že přehání.

„To se ti vážně žádný nelíbí?“ mrzutě se zeptal, když jsme opět stáli v jednom obchodě a já jsem povytáhla obočí a stiskla rty k sobě. Hned poznal z výrazu mé tváře, že uslyší starou písničku.

„Opravdu ne?“

„Ne. Promiň, Filipe, ale ani tenhle není ten správný,“ omluvně jsem špitla. Nechtěla jsem mu takto kazit radost, ale opravdu jsem si nehodlala dát do pokoje něco nechtěného jen proto, abych se mu zavděčila.

„Já to vzdávám. Ty ve skutečnosti vůbec nevíš, jaký chceš.“

„To máš pravdu. Ale zase naprosto přesně vím, jaký nechci. Žádný z těch, co nám nabídli. Já to neumím vysvětlit, ale někde v sobě mám představu. Jenže je zastřená.“

„No, co s tebou,“ a přitáhl si mě k sobě. „Ale snažil jsem se, to musíš uznat.“

„Ano, miláčku, uznávám. A taky tvou snahu náležitě ocením,“ řekla jsem a políbila ho.

„Tak to se nezdržujme,“ plácl mě po zadku a táhl k východu.

„Ještě se ale potřebuju zastavit v lékárně.“

 Po nákupu jsme zamířili do úzké uličky, která nás měla co nejrychleji dovést ke stanici metra.

Kráčeli jsme svižně, hnáni podzimním sychravým počasím a také touhou jeden po druhém. Sotva jsme vnímali výlohy obchodů. V jednom okamžiku ale můj zrak padl na protější stranu ulice. Jako by mně tou hlavou schválně někdo pootočil.

Za sklem výkladu jsem ho spatřila. Toaletní stolek. Bleděmodrý s drobnými kvítky pomněnek. U něj židle ve stejném designu. Třídílné zrcadlo, pod nimi tři zásuvky se stříbrnými úchyty. Na stolku byla naaranžovaná dámská malovátka.

Pustila jsem ruku přítele a jako omámená jsem přišla blíž. Zírala jsem s pusou otevřenou na tu nádheru. Filip nejdřív nechápal, co se se mnou děje. Následoval směr mého pohledu.

„A je to tady!“ zajásal. Když si ale všiml, že objekt mého zájmu se nachází ve výloze starožitnictví, jeho nálada poklesla.

„Vidíš ho?“ vysoukala jsem ze sebe konečně. „To je on!“

„Ano. Ale taky vidím a moc nerad ti to říkám, zlatíčko, že tohle si nebudeme moct dovolit.“

„Tak to vůbec nevypouštěj z pusy, protože tento chci! Ne jen chci, já ho musím mít!“a málem jsem si dupla.

„Pojď dovnitř,“ táhla jsem ho ke dveřím. Klika nepovolila.

„Co? No to ne, to ne!“ Hledala jsem cedulku s prodejní dobou. „Dnes je čtvrtek, mají do osmnácti. Kolik je?“

„Osm minut po šesté.“

„Sakra! Zítra otvírají v devět.“

„Zuzi, zpomal! Co vyvádíš? Vyzvednu tě odpoledne v práci a můžeme se sem zajet podívat. Hned tak ho neprodají, neboj,“ uklidňoval mě a vzal jemně kolem ramen.

„Já vím. Ale když já jsem na něho čekala takovou dobu. A teď ho mám na dosah ruky a nemůžu se ho dotknout… Tak jo, zítra,“ podvolila jsem se situaci.

 Páteční den v práci ubíhal tak pomalu. Překlady článků do francouzštiny si vyžádaly mnohem větší úsilí. Ale nakonec jsem se dočkala. Stála jsem před starožitnictvím a nevěřila svým očím.

„Ale to přece… Filipe, co vidíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Tvůj vysněný toaletní stolek.“

„Ne!“

„Co ne?“ podivil se.

„Viděl jsi ten stolek včera?“

„Ano, viděl. Je to přece tento.“

„No to teda není!“ zaječela jsem.

„Cože? Co to vykládáš? Stolek ve výloze je ten, co jsi z něho včera šílela blahem.“

„Právě že není!“

„Jak to, že není?“

„Jakou má barvu?“

„Bílou.“

„Jsou na něm kytky?“

„Ne.“

„Kolik má zrcadel?“

„Jedno.“

„Aha, tak a máš to! Ten můj, MŮJ,“ zdůraznila jsem slovo „můj“, „je bleděmodrý s pomněnkami a třídílným zrcadlem. A je to on? Není.“

„Zuzi, ale to si pleteš. TENTO BÍLÝ,“ a dal důraz na svá slova, „je ten, co tu byl i včera.“

„Jdeme!“ zavelela jsem a hrnula se do obchodu.

Po třech minutách jsem zcela otřeseně vyšla ven. Zbláznila jsem se? Jak je možné, že včera jsem viděla něco odlišného než dnes? Znovu jsem se zahleděla na tu neznámou věc za sklem. Po chvilce zírání se obraz začal měnit. Ucítila jsem zhoupnutí a sklo přede mnou se zavlnilo…

…Labutěnkou jsem si pomalu přejela čelo, nos, tváře, bradu. Sáhla jsem po růži. Pečlivě jsem vyplnila své plné rty. ‚Ještě parfém a jsem neodolatelná,‘ pomyslela jsem si. Lehká svěží vůně skrápěla mé ušní lalůčky, dekolt a obě zápěstí. Prsty jsem se dotkla vlasů. Účes žádnou úpravu nepotřeboval. Odraz v zrcadle přesně kopíroval dokonalou ženskou krásu…

Najednou se vše ponořilo do mlhy. Ucítila jsem bolestivý stisk na pažích.

„Zuzano, prosím tě, Zuzko, prober se! Slyšíš mě?“ Filip mě držel a silně se mnou třásl.

„Co to děláš? Přestaň!“

„Co se to, kruci, děje? Stojíš tu, zíráš do blba, nereaguješ, když na tebe mluvím. Zuzi, lásko, co ti je?“ starostlivě se vyptával.

„Já…“ Chtěla jsem mu říct, co jsem právě prožila, ale včas jsem se zarazila. On by to nepochopil.

„Jen jsem se na chvilku zamyslela, to je všechno. Jsem v pořádku.“ Jeho jsem ubezpečovala, sama jsem si tím ale jistá nebyla.

„Pojďme domů, ano?“ navrhla jsem.

„Jo, to je skvělý nápad.“

Po zbytek dne jsem se snažila působit klidně a normálně. Uvnitř jsem ale pociťovala bouři vzrušení a zmatku. Filip mě pozoroval a já si toho byla vědoma. Zdálo se, že nic zvláštního na mě už neshledal a u filmu, který jsme si po večeři pustili, spokojeně usnul. A to byla chvíle, na kterou jsem čekala. Konečně sama se sebou. Ztišila jsem zvuk na televizi a po špičkách se vytratila do ložnice. Lehla jsem si na postel. Co se to vlastně před tím obchodem stalo?

Po chvilce přemítání a zírání do stropu jsem opět pocítila to zvláštní zhoupnutí. Zeď nade mnou se začala ztrácet…

„Mademoiselle, kočár již čeká,“ oznámil sluha.

„Jsem připravená.“

„Versailles nikdy nehostila takovou krásu,“ vydechla nadšeně komorná.

„Děkuji, Isabelle. Snad papá neudělám ostudu.“

„Vy, mademoiselle? Nikdy!“

Ještě poslední kontrolní pohled. Chtěla jsem vstát ze židle od toaletního stolku, když v tom mě něco zastavilo v pohybu. Přiblížila jsem obličej k zrcadlu. Vykřikla jsem úlekem…

Srdce mně bilo v hrudi na poplach. Do ložnice se přiřítil Filip.

„Co to bylo?“

Zrychleně jsem dýchala.

„Něco se mně zdálo, asi.“

„Aha. No já taky usnul. A když už jsem tady…“ Padl na postel, políbil mě a řekl: „Dobrou.“ A v tu ránu už zase spal. Já jsem na spaní neměla ani pomyšlení.

Jednoznačně jsem ta dívka u stolku byla já. Ale kde? Proč mi říkali mademoiselle? Versailles… Tam jsem byla několikrát a vždy jsem si tam připadala, jako bych se vrátila domů. No tak moment! Co si to tady snažím nakukat? Ne, to je blbost. Ale v tom pokoji jsem to byla já! A vykřikla jsem. Tady i tam. Protože jsem si uvědomila, že se na sebe dívám. Co?! Blázním. Jo, od včerejška. Ale co to má všechno znamenat?

 Vstala jsem z postele, Filip klidně oddechoval. Sedla jsem si v obýváku na pohovku. Televize ještě běžela. Sáhla jsem po ovladači, stiskla červené tlačítko. Chvilku jsem nehybně setrvala, až mě napadlo zapnout si počítač. Cože to říkala ta komorná? Měli mě přijmout ve Versailles. Bezděčně jsem napsala do vyhledávače slova ve francouzštině: Versailles, bloquer, Louis XIV. Jeden klik myší, druhý, další a další.

„To není možné!“

Hleděla jsem na fotku stolku. Do nejmenšího detailu na něm bylo vše, jak jsem spatřila ve své vizi.

Pod fotografií stálo: Je vais donner cette joli coiffeuse antique à telle personne quelle connaît le nom de la jeune fille qui était sa possesseur autrefois. Et puis cette personne doit déterminer correctement où se trouve le tiroir secret. Tél. [phone].

Inzerát jsem si musela přečíst ještě jednou. A pak zopakovat i nahlas: „Tento půvabný starožitný toaletní stolek daruji osobě, která bude znát jméno dívky, jíž dříve patřil. A pak tato osoba musí správně určit, kde se nachází tajný šuplík…“

Zalapala jsem po dechu a zašeptala:

„Elodie Delcroix…“

 Dodnes nevím, proč jsem tehdy v tom starožitnictví viděla jiný stolek, než jaký tam ve skutečnosti byl. Co vyvolalo ony vize a následující neuvěřitelné události? Netuším. Jedno je ale jisté: bleděmodrý skvost s pomněnkami v mé ložnici je připraven opět mi posloužit. Jen ta komorná tu chybí…

[evelynka17]

Dům

Poskakovala vedle matky. Držela se jí za ruku, v druhé svírala kabelku. Dostala ji od babičky pod stromeček. První dámskou kabelku. Ne takovou tu dětskou pestrobarevnou, se zvířátky nebo postavičkami z pohádek. Teď má opravdovou kabelku, s níž náhle dospěla a cítí se jako dáma. Co na tom, že stále poskakuje radostně jako dítě a drží se mámy za ruku. Jarní slunce už má sílu a hřejivé paprsky je hladí po tvářích.

„Kam to dnes bude?“ zeptala se matka a zastavila se na rozcestí.

„Pojďme do parku,“ řekla Alžbětka.

„Jinou odpověď jsem ani nečekala,“ odvětila, „ale mohly bychom to vzít druhou stranou.“ A zamířila doprava.

„Ne, ne. Půjdeme tudy,“ rázně zavelela dcera a táhla matku opačným směrem.

„Sem chodíme pořád.“

„To nevadí. Já chci jít po Růžové.“

Matka nechápala, proč ji Alžběta vždycky strhla do této ulice. Pokaždé, když spolu šly na procházku, ona ji vedla tam. Malá na tom trvala. Prosadila si to i tentokrát.

Kráčely pomalu. Alžbětka už neposkakovala. Soustředěně sledovala cestu, která se vinula z kopce dolů. Domy zde byly přilepené jeden na druhý. Nacházela se tu ale jedna výjimka. Na konci ulice stál o samotě dům. V létě byste si ho sotva všimli. Obklopovala ho zeleň vzrostlých stromů a museli jste přijít blíž, aby se vám odkryl v celé své kráse. Když listí opadlo, mohli jste dům spatřit z chodníku.

Alžbětka ten dům milovala. Vždy se u něho zastavila. Měl dvě patra, velká okna, dubové dveře, na střeše tři věžičky. Fasáda s bílou barvou se na slunci třpytila. Zahradu kolem někdo pečlivě udržoval. Přesto v domě, ani v zahradě nikdy nikoho neviděla. Ptala se několikrát rodičů, ale vždy ji odbyli odpovědí, že neví.

Dnes se na něho znovu zadívala. Cítila teplo u srdce.

„Mami, že je ten dům krásný?“

„Ano, je. Ale už pojďme, nebo do toho parku ani nedorazíme,“ popostrčila ji matka.

Dům na ni působil příjemným dojmem, ale nerozuměla Alžbětinu zaujetí. Už jako batole v kočárku se dožadovala zastavení, když procházeli kolem. Domluva s takovým prckem byla často svízelná, ale pobýt alespoň chvilku u tohoto domu si uměla vynutit úplně jasnými gesty. Nikdy ji neviděla tak tichou jako tady. A pak později při malování, až se naučila držet pastelku v ruce. Tématem jejích obrázků byl dům. I tehdy z ní sálal vnitřní pokoj. Ráda se v těch chvílích na dceru dívala. Snad se kousek toho klidu snášel i na ni. Netušila, co to všechno znamená. Vždyť to byl jen obyčejný dům. Navíc bez obyvatel. I když opuštěně nevypadal. Kdo se ale o něho staral a kdy? To nevěděla. Vlastně po tom ani nepátrala. Měla hlavu plnou jiných starostí.

***

Po celou dobu dětství a dospívání vedla většina Alžbětiných cest kolem tajemného domu. Jak ale přibývalo povinností, studium na střední škole, potom na vysoké, práce, mezitím první láska a pak další, myšlenka na dům postupně mizela z její mysli. Chodívala kolem stále méně a méně. Vdala se, odstěhovala o pár ulic dál. Na Růžovou zapomněla.

Až jednou, to čekala své první dítě, byla na návštěvě u rodičů. Po odpolední svačině navrhl otec, že by se mohli jít projít. Po letní bouřce, která se nad nimi přehnala před polednem, se krásně pročistil vzduch. A tak vyrazili. Uplynulo hodně let od jejich poslední společné procházky.

Přišli na rozcestí. A jako na povel se všichni zastavili. Oči rodičů se zahleděly na dceru. Ta na okamžik zaváhala. Potom se usmála a vydala se směrem dolů. Matka se jí na něco zeptala, ale Alžběta neslyšela. Zahloubala se do sebe a do vzpomínek. Ten dům! Jak to že jsem na něho zapomněla? Tak dlouho jsem u něho nebyla! I přes ztíženou pohyblivost, kterou způsobilo její už dost vyklenuté těhotenské bříško, se dala svižně do kroku.

Když se blížila k domu, hned cítila, že něco není v pořádku. Léto bylo v rozpuku a větve stromů měly být obklopeny spoustou zelených listů. Očekávala, že bude muset vstoupit dál do zahrady, aby ho uviděla. Můj dům. Můj? Nikdy o něm takto nepřemýšlela. A pak ho i z chodníku spatřila. Překvapením přestala dýchat. A srdce se jí sevřelo. Nejen že stromům kolem se nedařilo, i zahrada byla zanedbaná a celý dům zchátral. Byl to opravdu žalostný pohled.

„Co se to s ním stalo?“ ptala se tiše. Ale nebylo nikoho, kdo by jí odpověděl.

„Já jsem ti o tom chtěla říct už dávno, ale vždycky jsem zapomněla. Občas jsme si s otcem vyšli tímto směrem a všimli jsme si, že dům začíná vypadat nějak sešle. I zahrada byla víc a víc zanedbávaná. Asi se ti lidé z domu odstěhovali a zatím tam nikdo nový nebydlí,“ vyprávěla matka.

„Jací lidé? Říkali jste, že tam nikdo nebydlí,“ trhla sebou.

„Ne, to jsme neříkali. Jen to, že nevíme, kdo tam bydlí. Musel tam někdo bydlet. Nebo tam aspoň dojížděli a dům udržovali. Před pár lety ale přestali. A tak dům chátrá a chátrá. Je to škoda. Byl to opravdu moc pěkný dům,“ vysvětlil jí otec.

Alžběta se zakymácela.

„Je ti špatně?“ hned k ní přiskočil.

„Jo, udělalo se mně nějak zle.“

„A dojdeš do parku? Je to kousek. Můžeš se posadit na lavičku. Nebo chceš raději jít domů? Jsi v obličeji úplně bílá,“ začala se o ni strachovat matka.

„Já se chvilku opřu,“ řekla Alžběta a přistoupila k nejbližšímu stromu, „vydýchám a snad to bude dobré. A radši bych se vrátila.“

Pár minut tam postáli a pomalým krokem pak zamířili k domovu.

***

Od toho dne Alžběta pociťovala neklid. Nebo spíše jakousi vnitřní prázdnotu. Jako by jí něco chybělo, ale nedokázala určit co. V manželství byla šťastná. Sem tam se nějaký obláček neshod objevil, ale to snad bylo běžné v každém vztahu. K prvně narozenému synovi přibyla za dva roky i dcera a za další rok druhý syn. Rodina ji zaměstnávala na plný úvazek. Často se cítila vyčerpaná, čas pro sebe neměla vůbec žádný. S každodenním stresem jí vstoupily do života i nemoci. Byla na dně.

„Mami, můžeš prosím tě přijet?“ zatelefonovala jednoho dne matce.

„Děje se něco?“

„Ne, jen prosím tě přijeď.“

Po půlhodině už klepala ustaraná matka na dveře dceřina bytu.

„Bětuško, tak co je?“

„Mami, mohla bys na chvilku pohlídat děcka. Já musím odjet. Něco si zařídím, za hodinu, maximálně dvě, budu zpátky, ano?“

„Kam jedeš?“

„Já…“

„Neříkej nic, běž.“

„Díky, mami,“ vlepila jí pusu na tvář a už byla ze dveří pryč.

Za pár minut stála před „jejím“ domem. Několik dnů po sobě se jí o něm zdálo. Ve snu se téměř neodehrával žádný děj. Dům si tam jen tak stál a ona se na něho dívala.  Měnil se jí před očima. Z krásné a zářící stavby se stávaly postupně ruiny. Ne! NE! Křičela.

Teď se blížila k jeho reálné podobě. Nevěděla, co očekávat. Pečuje o něho zase někdo? Nebo je pořád tak sešlý? Nebo i hůř? Stojí tam vůbec ještě? Mohla jsem se zeptat mamky. Uvažovala v duchu. Ale i tak byla přesvědčená, že by ji odpověď neuspokojila. Ona sem prostě musela přijet osobně. Dům ji volal. Asi jsem se zbláznila!

Auto zaparkovala nedaleko. Vystoupila. Po pár krocích stála tváří v tvář domu. Ruiny z něho ještě nebyly, ale už to k nim spělo. Alžběta se rozplakala. Poprvé se odhodlala jít přímo k domu. Sáhla na kliku. Ta povolila. Vešla dovnitř. Očima ještě plnýma slz se rozhlédla. Dům byl zcela prázdný. Žádný nábytek. Nikde nikdo. Prošla celým domem a vrátila se zpět ke dveřím. Opřela se o ně, svezla se k zemi a znovu se dala do pláče.

„Proč? Co po mně chceš? Co mám udělat?“ vyrážela slova mezi vzlyky.

Hodnou chvíli takto setrvala. Potom se začala pomalu uklidňovat. Vstala. Naposledy přejela zrakem tmavou místnost. A měla pocit, že se na protější stěně objevil malý zářící bod světla. Opravdu jsem cvok. Ale už se cítím mnohem líp.

Po návratu domů z tohoto tajného výletu a v dalších dnech myslela na to jemné světlo. Vnímala ho jako velmi uklidňující jev. Kdykoli se cítila vyčerpaně, v depresi, naštvaně nebo měla obavy, představila si jasný bod světla a někdy dříve, jindy později, se jí ulevilo. Pocítila nutnost nacházet v každém dni i čas pro sebe. Občas měla pocit, že ji to světlo vede k určitým druhům myšlenek, nápadům a lidem, které ji podpoří, tak, aby se její život stal radostnějším a tělo zdravějším. Naučila se rozvrhnout si čas, do domácích prací zapojila i manžela a děti. I když to zpočátku drhlo, nakonec celá rodina dospěla do souladu. Alžběta se začala znovu věnovat malování, které ji jako malou naplňovalo. Její první obraz po tak dlouhé době byl stejně jako v raném dětství onen záhadný dům. A následovaly další a další obrazy. Už s rozličnými tématy. Alžběta znovu našla sama sebe. Její duše opět překypovala vnitřním klidem a štěstím.

***

„Dáme si sraz v parku, jo?“ uslyšela ze sluchátka kamarádku Věru.

„Dobře, v kolik?“

„V pět, hodí se ti to?“

„Ano, budu tam.“

Alžběta odložila sluchátko. Mrkla se na hodinky. To mám dost času. Mohla bych tam dojít i pěšky. Martin byl v práci, děti u babičky, měla večer pro sebe.

Loudavě vykročila směrem k místu setkání. Čím víc se blížila, tím víc zrychlovala. Najednou měla silné nutkání stihnout ještě něco. Růžová ulice byla kousek od parku.

A už stála před domem. Znovu se jí zatajil dech. Ale tentokrát radostným úžasem. Dům se zase skvěl ve své dávné kráse. Zahrada hýřila barevnými květinami. Nádherná vůně se linula všude kolem. Chtěla se rozběhnout ke dveřím, ale ucítila, jako by ji někdo zadržel.

Otočila se. Všimla si mladého pána s malou holčičkou. Asi tak čtyřletou. Zastavili se kousek od ní. Dívenka se zadívala na dům. Stála nehnutě, s jemným úsměvem na rtech.

„Tati, ten dům je ale krásný, viď?“ řekla.

Alžběta se zachvěla. Přistoupila k nim.

„Ano, ten dům je moc krásný. A já ti z celého srdce přeju, aby krásným zůstal navždy,“ pohladila ji po vlasech a promluvila k jejímu otci: „Nedopusťte, aby zapomněla, kým je.“

Mladík nechápal. Alžbětiny oči se setkaly s očima holčičky a jejich duše se dotkly.