Discover Top Posts Tagged with #tajemno

Prozíravost nás vede z nejistoty ke stabilitě

Když se podíváme ven na okolní svět, spatříme něco tajemného. Tajemného proto, že o našem světě toho moc nevíme. Netušíme, jak vznikl, jen se dohadujeme a spekulujeme. Nic nám proto nedává právo se domnívat, že nám tento svět patří či snad někdy patřil. Jsme tady na návštěvě, která končí naší smrtí. Někdo by si mohl říci, že po smrti nic není, a proto si můžeme dělat, co nás napadne. Ve stylu „Po…

View On WordPress

#mozek #neuron #tajemno #záhady

Pomněnky

Sedím před zrcadlem.

Vždy jsem si přála mít v ložnici toaletní stolek, jaký jsem vídávala na zámcích nebo ve filmu. Ta spousta různých flakonků s vůněmi, pestrobarevné palety s tvářenkami a stíny na oči, štětce a další nezbytné titěrnosti mě fascinovaly. A zrcadlo. Třídílné, otáčecí, abych se viděla i z bočních stran.

Filip o mé touze věděl a snad každý den přišel s novým odkazem v e-shopu, kde nabízely stolky k prodeji. Nebo mě nečekaně unášel na výlety do různých obchodních center s nábytkem. To bylo ještě v dobách, kdy by mi snesl modré z nebe. Jenomže já na každý kousek kroutila hlavou, že ten nechci.

„Zuzano, jsi příšerná. Kolik stolků už jsme si prohlédli? Padesát, sto?“ Věděl, že přehání.

„To se ti vážně žádný nelíbí?“ mrzutě se zeptal, když jsme opět stáli v jednom obchodě a já jsem povytáhla obočí a stiskla rty k sobě. Hned poznal z výrazu mé tváře, že uslyší starou písničku.

„Opravdu ne?“

„Ne. Promiň, Filipe, ale ani tenhle není ten správný,“ omluvně jsem špitla. Nechtěla jsem mu takto kazit radost, ale opravdu jsem si nehodlala dát do pokoje něco nechtěného jen proto, abych se mu zavděčila.

„Já to vzdávám. Ty ve skutečnosti vůbec nevíš, jaký chceš.“

„To máš pravdu. Ale zase naprosto přesně vím, jaký nechci. Žádný z těch, co nám nabídli. Já to neumím vysvětlit, ale někde v sobě mám představu. Jenže je zastřená.“

„No, co s tebou,“ a přitáhl si mě k sobě. „Ale snažil jsem se, to musíš uznat.“

„Ano, miláčku, uznávám. A taky tvou snahu náležitě ocením,“ řekla jsem a políbila ho.

„Tak to se nezdržujme,“ plácl mě po zadku a táhl k východu.

„Ještě se ale potřebuju zastavit v lékárně.“

Po nákupu jsme zamířili do úzké uličky, která nás měla co nejrychleji dovést ke stanici metra.

Kráčeli jsme svižně, hnáni podzimním sychravým počasím a také touhou jeden po druhém. Sotva jsme vnímali výlohy obchodů. V jednom okamžiku ale můj zrak padl na protější stranu ulice. Jako by mně tou hlavou schválně někdo pootočil.

Za sklem výkladu jsem ho spatřila. Toaletní stolek. Bleděmodrý s drobnými kvítky pomněnek. U něj židle ve stejném designu. Třídílné zrcadlo, pod nimi tři zásuvky se stříbrnými úchyty. Na stolku byla naaranžovaná dámská malovátka.

Pustila jsem ruku přítele a jako omámená jsem přišla blíž. Zírala jsem s pusou otevřenou na tu nádheru. Filip nejdřív nechápal, co se se mnou děje. Následoval směr mého pohledu.

„A je to tady!“ zajásal. Když si ale všiml, že objekt mého zájmu se nachází ve výloze starožitnictví, jeho nálada poklesla.

„Vidíš ho?“ vysoukala jsem ze sebe konečně. „To je on!“

„Ano. Ale taky vidím a moc nerad ti to říkám, zlatíčko, že tohle si nebudeme moct dovolit.“

„Tak to vůbec nevypouštěj z pusy, protože tento chci! Ne jen chci, já ho musím mít!“a málem jsem si dupla.

„Pojď dovnitř,“ táhla jsem ho ke dveřím. Klika nepovolila.

„Co? No to ne, to ne!“ Hledala jsem cedulku s prodejní dobou. „Dnes je čtvrtek, mají do osmnácti. Kolik je?“

„Osm minut po šesté.“

„Sakra! Zítra otvírají v devět.“

„Zuzi, zpomal! Co vyvádíš? Vyzvednu tě odpoledne v práci a můžeme se sem zajet podívat. Hned tak ho neprodají, neboj,“ uklidňoval mě a vzal jemně kolem ramen.

„Já vím. Ale když já jsem na něho čekala takovou dobu. A teď ho mám na dosah ruky a nemůžu se ho dotknout… Tak jo, zítra,“ podvolila jsem se situaci.

Páteční den v práci ubíhal tak pomalu. Překlady článků do francouzštiny si vyžádaly mnohem větší úsilí. Ale nakonec jsem se dočkala. Stála jsem před starožitnictvím a nevěřila svým očím.

„Ale to přece… Filipe, co vidíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Tvůj vysněný toaletní stolek.“

„Ne!“

„Co ne?“ podivil se.

„Viděl jsi ten stolek včera?“

„Ano, viděl. Je to přece tento.“

„No to teda není!“ zaječela jsem.

„Cože? Co to vykládáš? Stolek ve výloze je ten, co jsi z něho včera šílela blahem.“

„Právě že není!“

„Jak to, že není?“

„Jakou má barvu?“

„Bílou.“

„Jsou na něm kytky?“

„Ne.“

„Kolik má zrcadel?“

„Jedno.“

„Aha, tak a máš to! Ten můj, MŮJ,“ zdůraznila jsem slovo „můj“, „je bleděmodrý s pomněnkami a třídílným zrcadlem. A je to on? Není.“

„Zuzi, ale to si pleteš. TENTO BÍLÝ,“ a dal důraz na svá slova, „je ten, co tu byl i včera.“

„Jdeme!“ zavelela jsem a hrnula se do obchodu.

Po třech minutách jsem zcela otřeseně vyšla ven. Zbláznila jsem se? Jak je možné, že včera jsem viděla něco odlišného než dnes? Znovu jsem se zahleděla na tu neznámou věc za sklem. Po chvilce zírání se obraz začal měnit. Ucítila jsem zhoupnutí a sklo přede mnou se zavlnilo…

…Labutěnkou jsem si pomalu přejela čelo, nos, tváře, bradu. Sáhla jsem po růži. Pečlivě jsem vyplnila své plné rty. ‚Ještě parfém a jsem neodolatelná,‘ pomyslela jsem si. Lehká svěží vůně skrápěla mé ušní lalůčky, dekolt a obě zápěstí. Prsty jsem se dotkla vlasů. Účes žádnou úpravu nepotřeboval. Odraz v zrcadle přesně kopíroval dokonalou ženskou krásu…

Najednou se vše ponořilo do mlhy. Ucítila jsem bolestivý stisk na pažích.

„Zuzano, prosím tě, Zuzko, prober se! Slyšíš mě?“ Filip mě držel a silně se mnou třásl.

„Co to děláš? Přestaň!“

„Co se to, kruci, děje? Stojíš tu, zíráš do blba, nereaguješ, když na tebe mluvím. Zuzi, lásko, co ti je?“ starostlivě se vyptával.

„Já…“ Chtěla jsem mu říct, co jsem právě prožila, ale včas jsem se zarazila. On by to nepochopil.

„Jen jsem se na chvilku zamyslela, to je všechno. Jsem v pořádku.“ Jeho jsem ubezpečovala, sama jsem si tím ale jistá nebyla.

„Pojďme domů, ano?“ navrhla jsem.

„Jo, to je skvělý nápad.“

Po zbytek dne jsem se snažila působit klidně a normálně. Uvnitř jsem ale pociťovala bouři vzrušení a zmatku. Filip mě pozoroval a já si toho byla vědoma. Zdálo se, že nic zvláštního na mě už neshledal a u filmu, který jsme si po večeři pustili, spokojeně usnul. A to byla chvíle, na kterou jsem čekala. Konečně sama se sebou. Ztišila jsem zvuk na televizi a po špičkách se vytratila do ložnice. Lehla jsem si na postel. Co se to vlastně před tím obchodem stalo?

Po chvilce přemítání a zírání do stropu jsem opět pocítila to zvláštní zhoupnutí. Zeď nade mnou se začala ztrácet…

„Mademoiselle, kočár již čeká,“ oznámil sluha.

„Jsem připravená.“

„Versailles nikdy nehostila takovou krásu,“ vydechla nadšeně komorná.

„Děkuji, Isabelle. Snad papá neudělám ostudu.“

„Vy, mademoiselle? Nikdy!“

Ještě poslední kontrolní pohled. Chtěla jsem vstát ze židle od toaletního stolku, když v tom mě něco zastavilo v pohybu. Přiblížila jsem obličej k zrcadlu. Vykřikla jsem úlekem…

Srdce mně bilo v hrudi na poplach. Do ložnice se přiřítil Filip.

„Co to bylo?“

Zrychleně jsem dýchala.

„Něco se mně zdálo, asi.“

„Aha. No já taky usnul. A když už jsem tady…“ Padl na postel, políbil mě a řekl: „Dobrou.“ A v tu ránu už zase spal. Já jsem na spaní neměla ani pomyšlení.

Jednoznačně jsem ta dívka u stolku byla já. Ale kde? Proč mi říkali mademoiselle? Versailles… Tam jsem byla několikrát a vždy jsem si tam připadala, jako bych se vrátila domů. No tak moment! Co si to tady snažím nakukat? Ne, to je blbost. Ale v tom pokoji jsem to byla já! A vykřikla jsem. Tady i tam. Protože jsem si uvědomila, že se na sebe dívám. Co?! Blázním. Jo, od včerejška. Ale co to má všechno znamenat?

Vstala jsem z postele, Filip klidně oddechoval. Sedla jsem si v obýváku na pohovku. Televize ještě běžela. Sáhla jsem po ovladači, stiskla červené tlačítko. Chvilku jsem nehybně setrvala, až mě napadlo zapnout si počítač. Cože to říkala ta komorná? Měli mě přijmout ve Versailles. Bezděčně jsem napsala do vyhledávače slova ve francouzštině: Versailles, bloquer, Louis XIV. Jeden klik myší, druhý, další a další.

„To není možné!“

Hleděla jsem na fotku stolku. Do nejmenšího detailu na něm bylo vše, jak jsem spatřila ve své vizi.

Pod fotografií stálo: Je vais donner cette joli coiffeuse antique à telle personne quelle connaît le nom de la jeune fille qui était sa possesseur autrefois. Et puis cette personne doit déterminer correctement où se trouve le tiroir secret. Tél. +33 01 28 33 69 55.

Inzerát jsem si musela přečíst ještě jednou. A pak zopakovat i nahlas: „Tento půvabný starožitný toaletní stolek daruji osobě, která bude znát jméno dívky, jíž dříve patřil. A pak tato osoba musí správně určit, kde se nachází tajný šuplík…“

Zalapala jsem po dechu a zašeptala:

„Elodie Delcroix…“

Dodnes nevím, proč jsem tehdy v tom starožitnictví viděla jiný stolek, než jaký tam ve skutečnosti byl. Co vyvolalo ony vize a následující neuvěřitelné události? Netuším. Jedno je ale jisté: bleděmodrý skvost s pomněnkami v mé ložnici je připraven opět mi posloužit. Jen ta komorná tu chybí…

#povídka #tajemno #záhada #česky #vize

#podjezd #podchod #darkplace #prujezd #louze #nelahozeves #tajemno (v místě Nelahozeves)

#nelahozeves #louze #prujezd #tajemno #podchod #podjezd #darkplace