#1
Přemýšlím, na co jsem si vlastně zakládal tumblr. Aby můj účet ležel ladem? Ne, to ne. Chtěl jsem nějaký pseudoblog a teď ho mám, ale žádný zápis na něm. Takže snad abych začal...?
Lidská hloupost je nekonečná. A ta nepoučitelnost... no, ještě horší. Všechno to, o čem chci mluvit, jsem zažil na vlastní kůži. Nechal jsem se vláčet jako hadr, nechal jsem ostatní jednat se mnou jako s bezvýznamným člověkem, byl jsem naivní a obětovával jsem se pro lidi s pocitem, že tohle někdy udělají oni pro mě, ale nikdy se tak nestalo. Nechci se tady nějak litovat a svalovat vinu na jiné, vina je totiž na mojí straně - ano, byl jsem hloupý a nechal jsem je tohle všechno dělat. Nenechal jsem si poradit.
Jenže proč si lidé nenechají poradit? Proč si lidé nechají ubližovat, i přes to, že lidé okolo nich jim přímo do očí řvou pravdu? Znám tolik lidí, kterým jsem kdy sám radil, aby nedělali hlouposti, vyhnuli se problémů a oni i přesto do toho skočili po hlavě. Například se po rozchodu znovu vrátí, po tom všem špatným, ke své bývalé lásce...
...a tak se ptám, proč lidé vstupují dvakrát do stejné řeky, když už je jednou semlela?