Děti jsou největším štěstím? Tak to alespoň chce společnost. Přesto mnoho žen lituje svého mateřství. Zkoumání zakázané emoce.
Napsala Esther Göbel (původní článek zde: http://www.sueddeutsche.de/gesundheit/unglueckliche-muetter-sie-wollen-ihr-leben-zurueck-1.2419449), překlad Kateřina Čadová
Tirtza (57) zjistila, žemateřství jejímu životu nic nepřineslo – vyjma nesnází a neustálých starostí. Charlotte (44) říká, že ze své mateřské role nemá žádný emociální profit. Být matkou „je konfrontací s něčím, co už je nevyhnutelné“. A Atalya (45) naříká, že nedokázala pochopit, co ostatní matky myslí tím, když mluví o svých pocitech štěstí. Sama vnímala mateřství jako zátěž.
Tato prohlášení pocházejí ze studie Izraelky Orny Donath. Socioložka z Univerzity v Tel Avivu se v hloubkových rozhovorech dotazovala 23 izraelských matek ve věku 25-75 let na jejich pocity ve vztahu k mateřské roli. Většina žen byly příslušnice střední třídy, mnohé měly jedno, jiné více dětí. Mnohé byly samoživitelky, jiné nikoliv. Věk dětí se pohyboval mezi 1-48 lety a některé z nich tedy byly už dospělé a zčásti byly samy rodiči.
Účastnice studie vybrala Donath na základě jediného společného kritéria. Všem položila otázku: „kdybyste se mohla vrátit v čase, stala byste se, s vědomím toho co dnes o mateřství víte, znovu matkou?“ Co matky v této studii spojilo bylo, že jejich odpověď na tuto otázku zněla: „ne“.
Před průmyslovou revolucí chodili otec, matka a děti na pole spolu
Vědkyně zkoumá fenomén, který se nazývá „regretting motherhood“. Přeloženo to zamená něco jako „zklamání z mateřství“. Donath se věnuje ve svém výzkumu ženám, které se matkami staly vědomě, které tvrdí, že své dítě či děti milují, a zároveň se ale ve své mateřské roli cítí být natolik nešťastnými, že rozhodnutí mít dítě hluboce litují. A to nejen v prvních obtížných týdnech a měsících po porodu, ale trvale, až do dospělosti dětí. Natolik že, pokud by měly tu možnost, vrátily by porod zpět.
S tímto výzkumem je Donath zatím sama: fenomén dosud nebyl vědecky zkoumán. Ve vývojové psychologii se například zkoumá prenatální úzkost nebo postnatální deprese žen. Též sociologie a antropologie se zklamáním z mateřství ve větší míře nezabývaly. Dlouhodobé studie a kvantitativní výzkumy dosud chybí.
Přitom mnohé nasvědčuje tomu, že jen v nejřidších případech dostane vše růžový nádech, jakmile matka drží dítě v náručí. To, že děti mají na spokojenost rodičů ne nutně pozitivní vliv, dokládaly sociologické studie již delší dobu. K tomuto závěru došlo v roce 2013 například dotazníkové šetření mezi téměř 4900 ženami a muži mezi 25-37 lety, zveřejněné za účelem sociologického výzkumu Vědeckým centrem v Berlíně. Dle něj jsou rodiče mající děti spokojenější než bezdětní rodiče jen asi do čtvrtého roku nejmladšího dítěte. A také na internetu lze najít dotčené ženy, které na fórech vyjadřují své rozporuplné pocity.
Takovéto zklamané ženy tedy existují, ale zůstávají raději v anonymitě. Což naznačuje jak směle si počínaly Donath a účastnice její studie: matka, která se o své mateřské roli vyjadřuje negativně, je dosud tabu. Být matkou by mělo být skvělé. Je to štěstí. Tak to chce norma a vše ostatní se rychle označí jako nepřirozené.
Matka se stěží odváží mluvit otevřeně o jiných stránkách své role: o nadměrné zátěži, nedostatku spánku, částečně nezvratitelných změnách vlastního těla a tlaku odpovědnosti, ztrátě sebeurčení a svobody, smutku nad tím, že se vzdala svého starého života.
„Ve chvíli, kdy žena projeví negativní pocity ve vztahu ke svému mateřství, upírá si tak šance na status a uznání“, říká Christina Mundlos, socioložka a autorka knihy „Mateřský teror: strach, závist a agrese mezi matkami“. Tlak bývá extrémně vysoký. Ve společnosti převládá obraz perfektní matky, která dělá vždy to správné.
Také izraelské psycholožky Rivka Tuval-Maschiach a Shirit Shaiovitz-Gourman píší v eseji o ambivalenci mateřských pocitů. Od domněle perfektní matky bývá očekávána stálá a bezpodmínečná láska k dětem a také stálá fyzická přítomnost. Stejně jako emociální výbava, díky které klidně a jistě naviguje své potomstvo obdobími krizí. Její vlastní potřeby jsou postaveny do pozadí.
Vždy to tak nebylo. Teprve v průběhu průmyslové revoluce, od druhé poloviny 18. století, došlo k rozdělení rolí mezi oběma pohlavími; tehdy se poprvé oddělil pracovní prostor a soukromého. Kde dříve zastávali práci na poli otec a matka společně a děti brali s sebou, zůstává nyní žena doma s dětmi sama, zatímco muž nastupuje každý den cestu do továrny. Žena se stala hlavní osobou zodpovědnou za výchovu.
Romantický obraz matky, který je ještě dnes zakořeněn, se v rukou národních socialistů posílil: rodit a vychovávat děti pro vůdce, ve službě árijské rasy – v tom tkvěl a měl být využit potenciál každé ženy. Díky tomu získala respekt. V poválečné době od padesátých se stalo soukromí posvátným, „a vrátilo se zpět mezi čtyři stěny“, říká Christina Mundlos. Také v této době ale měly být ženy jediným: matkou.
„Katastrofa. Ještě více: je to moje noční můra“
Orna Donath označuje proto mateřství za „kulturní a historický konstrukt“ – který je tak silně ukotven v myslích lidí, že už jen pomyšlení, že by žena vlastně mohla svého mateřství litovat, mnozí lidé hodnotí jako nenormální a jako osobní selhání.
Může se zdát, že ženy, kterých jsem se dotazovala, prožily v nějaké formě extrémně bolestivé mateřství“, říká Donath. „Ale tak to není. Jde o normální ženy, které ale svou mateřskou roli z emocionálního a kognitivního pohledu hodnotí jinak než vyžaduje sociální kontext.“ Ani jedna z matek nevykazovala neobvyklou strukturu osobnosti ani nepatří k problémové sociální skupině. Žádné z dětí nebylo fyzicky postižené, pět z nich však bylo charakterizováno jako vyžadující intenzivnější péči.
Když Donath ve své studii mluví o tlaku, který na ženách spočívá, pak nemá na mysli tlak, kterému podléhají mladé ctižádostivým matky z městského prostředí střední třídy: tlak na snahu o perfektní rodinu, kariéru a partnerský vztah; tedy touha po bezchybnosti. Donath tím myslí mnohem šiřší tlak, který je vyvíjen na všechny ženy i ze strany veřejného mínění, a sice že každá žena by měla chtít být matkou. „Mnohé ženy se s tím ztotožňují“, říká Donath. „Ale inklinace k přání mít děti není vývoj, který je společný všem ženám.“
Například Tirtza ze studie Orny Donath: je rozvedená, dvojnásobná matka a nyní také babička. „Od prvních týdnů po porodu jsem svého rozhodnutí litovala“, říká. „Byla to katastrofa. Hned mně bylo jasné, že to není nic pro mne. Co více: je to noční můra mého života (…) Už jen to, že mne děti oslovují mámo. Otáčím se, rozhlížím, kterou matku myslí. Dodnes. K tomuto konceptu, této roli ani k důsledkům této (…) zodpovědnosti a závazku jsem nedokázala vytvořit vazbu.“
Nebo Danit: po porodu svého prvního dítěte si myslela, že s ní něco není v pořádku, říká. Před druhým porodem se domnívala, že po něm to bude jiné, že je dospělejší, že má manžela, který ji podporuje. Teprve později pochopila: „to není nic pro mne.“
Ale proč? Jedna jednoduchá příčina, která vede k tomu, že Tirtza a ostatní ženy cítí toto, neexistuje. Také role pohlaví jsou v tomto spíše nevýrazné: v případě některých probandek se o děti a domácnost staral hlavně otec, v jiných případech žily děti dokonce u otce.
Ale sama Donath se neptá: Proč? – ale: Proč ne? „Lítost je teoreticky možná v každé oblasti lidského života; každého vztahu nebo každého rozhodnutí můžeme litovat, proč by to nemělo být možné u mateřství?“ Odpověď přichází v zápětí: „Je to společnost, která rozhoduje, že ženy děti chtějí, že je chtít musí – nebo by je dříve nebo později v životě chtít měly.“
V Izraeli, domovině Donath, dostává toto pojetí prostřednictvím politicko-náboženské situace obzvláštní váhu; žádná jiná západní země nevykazuje vyšší průměrný počet dětí na ženu a Izrael je průkopníkem v oboru asistované reprodukce. V rámci židovských náboženských ideí se od každé ženy podíl na reprodukci očekává.
Protichůdné pocity by se měly vzít na vědomí a integrovat do každodenního života
Studie také ukazuje, že tyto ženy nejsou matkami rády neznamená, že milují své děti méně. Jak vypovídá jedna z dotazovaných, Doreen (38): „ Je těžké to vysvětlit. Lituji toho, že jsem se stala matkou, ale nelituji toho že mám děti. Miluji je. Lituji, že jsem děti měla, ale miluji děti, které mám. Nepřála bych si aby tu nebyly, zkrátka bych jen nechtěla být matka.“
„Ambivalenci známe z každodenního života“, říká Brigitte Ramsauer z Univerzitní nemocnice Hamburg-Ependorf. Psycholožka pracující s terapeutickými skupinami psychicky nemocných matek a jejich kojenci. „Jde o schopnost ambivalentní pocity vzít na vědomí, tolerovat je, a integrovat je do sebe a každodenního života. V tom spočívá proces zrání osobnosti. Ambivalence je u matek normální“, říká.
Rozporuplné pocity mohou být dokonce užitečné, neboť přináší intenzivnější vyrovnání se matek se vztahem k dětem. To zesiluje vazbu k dítěti. Obtížnými se tyto pocity stávají teprve tehdy, kdy se stávají pro děti citelnými.
Lítost sama o sobě není absolutní. Některé ženy ve studii Orny Donath připouští, že vnímaly i pozitivní aspekty mateřství: hezké chvíle, zvládnutí náročného úkolu, přijetí ze strany společnosti. Přesto u probandek převažovaly nevýhody: zodpovědnost, starosti, emoční soustředění se na rodinu a partnerství, konflikty mezi rodinným životem, povoláním a osobními potřebami. Konflikty, které mnoho matek zná, ale hodnotí je jinak, což je prvkem, který odděluje pouhou rozporuplnost od skutečného litování rozhodnutí.
To že opravdu jsou matky, které litují svého mateřství, tak jako například mnohé ženy litují rozhodnutí vstoupit do manželství, je pro mnohé stále nemyslitelné. Socioložka Christina Mundlos říká: „Matka nemluví o svém vyčerpání. To je společensky nepřijatelné.“
http://www.academia.edu/9820246/Regretting_Motherhood_A_Sociopolitical_Analysis
