Pečlivý čtenář Stylesurfin dobře ví, že Paninari byli styloví italští mládežníci osmdesátých let, který měli rádi klasický americký vohozy a k tomu kupu stylových evropských brandů, milovali Duran Duran a AC Milán a Pet Shop Boys o nich nazpívali v eighties píseň. Tyto městské tlupy se scházely nejdřív v centrální oblasti Milána (přesněji kolem burgrárny Burghy Burger na Piazza San Babila - odtud i jejich poněkud hanlivé pojmenování paninari = sendičáři). Později, jak mediální pozornost na ně upřená rostla, i v jiných italských něstech a městečkách.
Jedním z oblíbených brandů paninari byl i erbovní britský Fred Perry. V ústředí značky se rozhodli, že afinitu paninárů k poloshirtům Fred Perry pečlivě zrekonstruujou a vydali se na „místo činu‘, tedy na Piazza San Babila, kde podle dobových, čtyři desetiletí starých fotek, vše v dubnu léta páně 2024 nafotili.
Říká se, že žena si muže měří podle bot. O jejich nositeli prý mnohé vypovídají. Platí to i o botech do sněhu? Podle nás rozhodně ano. Platí to ale i v případě ikonických „kačeřích bot“ od značky L.L. Bean?
„Kačeří“ boty od L.L.Bean jsou dneska takovou klasikou, že si můžete koupit jejich napodobeniny od fůry jiných výrobců. Výrazy „duck boots“ nebo „bean boots“ jsou leckdy univerzálním označením pro tento typ zimních bot.
Boty mají nepromokavé ochranné vrstvy Gore-Tex a Thinsulate a ikonická gumová podrážka je vyměnitelná. Vyrábí je tradiční americká outdoorová značky L.L.Bean s rokem založení 1912.
Současným trendem je vzdalovat se asijským velkoprodukcím a kupovat lokální kumšt. Z tohoto principu těží i obuvnický svět. Zimní bota od L.L.Bean, o níž je řeč, se vyrábí nikoli ve Vietnamu, nýbrž ručně v americkém Maine.
Názory na estetično této boty se dramaticky různí. To, co jedni považují za ohavnost, druzí bezmezně milují.
Donedávna se jich produkovalo kolem 100 tisíc ročně, hlavně pro zámořské rančery a farmáře z odlehlých oblastí. V poslední dekádě se cílovka rázně proměnila a značka míří zejména na velkoměstskou hip klientelu. Firma nestačí vyrábět a musí nabírat desítky ševců ročně. Když jsme koukali naposled, webové stránky firmy hlásily, že berou jenom rezervace.
Není teď úplně ideální doba na cestování do Itálie, vlastně přesně naopak, ale až to půjde, Stylesurfin’ výrazně doporučuje návštěvu muzea automobilové krasoznačky Alfa Romeo. Museo Storico Alfa Romeo je geniální záležitost. Jaký je model Disco Volante a kterou alfu řídil stylový zloun Mussolini?
Alfy ve fanoušcích rychlých kol - a jistě nejenom v nich - vyvolávají prudké endorfiny po řadu generací… No, a to se pak jednou octnete v chrámu zasvěceným výhradně starým alfám a různým alfím prototypům - a je vám najednou naprosto jasné, proč tomu tak je. Kdo by taky neocenil staré alfy. Jejich elegantní linie jsou dokonalou kvintesencí slůvka cool. I samotné jméno automobilky je přece supercool. Alfa Romeo…
Stylesurfin’ se v severoitalském Arese, městečku na předměstí Milána, zjevil v podzimním čase. Počasí tu bylo víc anglické než italské, s hustým deštěm, ale kvůli „sole e mare“ jsme do Arese nepřijeli. Z letiště přímo před brány muzea byl Stylesurfin’ přivezen vymazlený quattroportem a u vchodu jej očekávala průvodkyně se solidní znalostí prostředí.
Alfa Lungo (designed by Berlinetta)
Unikátní budovu ultramoderního muzea v duchu moderny šedesátých let před pár roky osvěžil architekt Benedeto Camarana. Řídil se přitom údajně pokyny samotného „šéfa šéfů“, nedávno zesnulého Sergia Marcchionne. Uvnitř je budova ještě modernější. Expozice se prolínají s promítáním, nechybí ani sál se 4D kinem pro zájemce o motorsport. Mimochodem, tomu se věnuje celá expozice nazvaná Velocitá. Ostatně, motorsport byl po dlouhá desetiletí hlavním důvodem exitence této kultovní značky.
Disco Volante
Alfa Iguana
Plochy muzea rozjasňují například jedinečné futuristické prototypy jako stříbrné Caimano nebo Cuneo z roku 1971. Hlavně pak geniální Disco Volante v rudé barvě z roku 1952 určené původně pro americký trh. Ocitám se ve skupince se dvěma francouzskými módními blogerkami a španělským znalcem značky. Španěl fashion blogerkám, jejichž věk odhaduji na osmnáct let, u každého stroje lámanou angličtinou doplňuje výklad. Nadšené dívky jsou nejvíc u vytržení z modelu 6c, se kterým jezdíval sám Benito Mussolini. Ten prý duce naprosto miloval. Jak ale znalec blogerkám vysvětlil, kdo to byl vlastně Mussolini, to mi bohužel uniklo. OMFG.
Mussoliniho vehikl...
Erbovní vůz značky, tedy model Spider, který zpopularizoval Dustin Hofmann ve filmu Absolvent, se v Museo Storico Alfa Romeo skví hned v několika variacích.
Giulia v barvě „nedozrálá rajčata San Marzano“...
Když ovšem Stylesurfin’ později rekapituje, který vůz v muzeu jej zaujal nejvíc, není to Spider. Je to úplně původní Giulia. Tamější exponát se honosí nejenom parádním chromovým zdobením, ale především hodně zvláštní růžovočervenou barvu. To zbarvení je tak prvoplánově camp, až je úplně boží a sexy. Namíchat tuto barvu byla prý hračka, směje se průvodkyně. „Vzali nedozrálé varianty odrůdy rajčat San Marzano a bylo hotovo.“
Značka Fila se před zhruba před čtyřmi roky vrátila na výsluní a stala se povinným arzenálem každého městského teenagera. Zeitgeist pro tento kultovní sportovní brand z Itálie ale, zdá se, zase pominul - zájem teenagerů je značně přelétavý (a bohužel často se držící marketingových snah velkých značek). Ovšem čtenář Stylesurfin se této neposednosti náctiletých musí jenom pousmát. Fila má totiž v zásobě řadu erbovních a nadčasových kousků, které by neměly chybět v šatníku žádného znalce. K nim se nepochybně řadí kolekce Fila Settanta Mk1.
Kolekce Fila Settanta Mk1započala svou první kapitolu v druhý polovině sedmdesátek, a to ve světě tenisu. V té době zažíval bílý sport neskutečný hype. Značně k tomu přispěl švédský tenisový meister a playboy Björn Borg. Právě tento šampion byl pro svět fashion takový „Fila boy“. Hlavouni značky s mladým Švédem s dlouhou blonďatou houní podepsali smlouvu v roce 1975 a Borg byl značce příkladně věrný. Když poprvé vyběhl v pruhovaném polotriku Fila Settanta MK1 na kurt, svět nejenom tenisu, ale i streetové módy už nikdy nebyl jako dřív.
Polo nazývané i Fila BJ se stalo velkým hitem mezi ranými fanoušky hiphopu v New Yorku, ale hlavně mezi stylovými anglickými fotbalovými chuligány zvanými Casuals. Pro ně se pruhované tričko a červená mikina z téže kolekce (ve které Borg několikrát přebíral vítěznou trofej ve Wimbledonu) proměnilo jeden čas ve statutový symbol.
Kolekce Fila Settanta se poté dočkala ještě několika dalších řad a také několika zasloužených fashion renesancí, přece jenom od jejího představení uplynulo už pětačtyřicet let. Style Surfin doporučuje např. kolab s Urban Outfitters, ještě spíš však nabídku na nadšeneckém webu 80scasualclassics.co.uk.
Oranžová buggina mě pořádně trkla ve slavném filmu z šedesátek Aféra Thomase Crowna. Zhýralý milionář Steve McQueen se v ní na pláži prohání s krásnou Faye Dunaway. Erbovní scéna. Jedna z nejikoničtějších v historii hollywoodské produkce.
Lhal bych, pokud bych ale tvrdil, že to bylo trknutí nejvíc silný. Už v dětství jsem totiž tuhle parádní bugginu v jednom filmu zahlédl. Šlo o italskou komedii Jestli se rozzlobíme, budeme zlí s Budem Spencerem a Terrencem Hillem v hlavních rolích. Ke ztřeštěné zábavě patří i kultovní titulní píseň od dua Oliver Onions nazvaná příznačně - Dune Buggy…
(Odbočka pro milovníky popkultury: Oliver Onions byl pseudonym bratří Angelisů, kteří taky natočili hudbu k seriálovému eastern bloc hitu osmdesátých let Sandokan. Další z jejich songů pěla i Věra Špinarová pod názvem Raketou na Mars).
Buggina „Šimonovi“ a „Matoušovi“ slouží jako jakýsi objekt jejich touhy. Krásný terénní skvost. Tentýž, jaký slavně zahrál v mnohem slavnějším filmu Aféra Thomase Crowna…
Tam šlo o původní kousek. Tohle über-cool vozítko vyráběla značka Meyers Manx. A vyjma jistě dobré zprávy, že Volkswagen údajně chystá jeho e-verzi, máme ještě jednu pozitivní novinku. Floridská pobočka aukční síně Bonhams po březnovém odkladu nabídne tento původní vůz do aukce.
Duchovním otcem značky Meyers Manx je Kaliforňan Bruce Meyers a jeho brand se stal epitomem lifestylu ala west coast - slunce, pláž, tichomořský vánek, bikini, surf…
Auto konstrukčně vychází z populárního VW Brouk, vozí se na širokých pneumatikách značky Firestone a motor o síle 230 koní znají majitelé ikonického vozu Chevrolet Corvair.
V době natáčení filmu byl Steve McQueen nejenom hvězdou první velikosti. Taky se dobře vědělo o jeho zálibě v rychlých autech a motorkách. A byl to právě on, kdo režisérovi Normanovi Jewisonovi značku Meyers Manx doporučil. Ovšem, při konkrétním výběru vozu zašel ještě dál. Oslovil známého petrolheada Petera Condose, který sám žil na kalifornské pláži a vlastnil plážovou bugginu. S jeho pomocí původní vozítko vypiloval k naprostý dokonalosti.
Stylesurfin těší, že hodinářská značka Hamilton nedávno oživila své boží digitálky Pulsar, které se před půlstoletím výrazně vryly do světa popkultury.
V květnu roku 1970 představila americká hodinářská značka zcela převratné náramkové hodinky. Byly to první (raději tedy první prodávané, všichni víme, jak to bylo třeba s iPhonem) digitálky a nesly označení Pulsar. Zanedlouho se dostaly do sériové výroby za závratnou cenu 2100 dolarů - za obdobnou částku šlo tenkrát zakoupit rodinný sedan, anebo deset rolexek Submariner. Originální design podpořilo zlaté provedení: z 18karátového žlutého kovu bylo vyrobeno polštářkové pouzdro i tah. Mezi první hrdé nositele sci-fi hodinek se řadil sám Elvis. Pochopitelně.
Hamilton Pulsar P1. první digitálky na trhu
Na sklonku roku 1972 značka Hamilton uvedla na trh lidovou verzi z nerezu s označením P2. Měly zaoblenější pouzdro a vylepšený čipový modul, vyráběly se už ve velkém. Na zápěstí se jimi pyšnil mj. Elton John, Keith Richards a Jack Nicholson, přirozeně nechyběly v dobové bondovce. Pulsar byl šokujícím hitem a must-have začátku sedmdesátých let.
Model P2, lidová verze Pulsaru a globální hit první poloviny sedmdesátek. I Keith Richards je měl...
Koncem tohoto desetiletí označení Pulsar odkoupila japonská značka Seiko. To už propukla skutečná digitálková horečka, kterou Style Surfin' radostně jistě zrekapituluje v samostatném článku.
Přesuňme se ovšem časem do letošního roku, kdy značka Hamilton pod označením PSR připravila pečlivou reedici dávného hodinkového (a popkulturního) hitu. Na hodinkový trh vstupují dvě verze pouzdra a tahu. První celoocelová, druhá ve zlaté barvě je limitkou (jde o ocelové pouzdro s povrchem PVD). Tvar těla hodinek zůstal věrný modelu P2, má rozměry 40,8 mm × 34,7 mm a odolá 100m vodnímu sloupci. Rozdíl ale najdeme v zobrazování času, novinka je obdařena hybridním displejem kombinujícím LCD a OLED technologie. Stisknutím tlačítka na boku pouzdra se zobrazí červené číslice v povědomém retro formátu. Segmentový displej tvořený skupinou světelných diod má navíc tu výhodu, že svítí trvale, a to i za denního světla. Nízký jas navíc nezatěžuje baterii. Na zadní straně dýnka objevíme schéma elektromagnetického záření neutronové hvězdy – pulzaru. Tolik k modelu, pro který jistě záhy po konci koronavirového šílenství zamíříte k nejbližšímu hodinářovi.
Občas se o nečem (či o někom) tvrdívá, že je tak ošklivý, až je krásný. Erbovní model Michael od francouzské značky obuvi Paraboot spadá přesně do téhle kategorie.
Tento typ bot se občas označuje jako „tyrolský“. Právě u našich jižních sousedů se podobná obuv nosí, anebo spíš nosila do hor. Jsou to takové správně dědkovské boty, kterým pro větší rozšíření mezi hip mládeží brání jenom vcelku vysoká cena. Z poměrně velké části ručně zpracovávaný model Paraboot Michael si totiž pod deset tisíc nepořídíte.
Svým tvarem boty připomínají workwearovou klasiku Red Wing Moc Toe a „reggae“ ikony Clarks Wallabees, jak zcela správně míní na blogu obchodu Oi Polloi.
Já jsem si na značku Paraboot vzpomněl nedávno při pátrání po nějakých pěkných derby botách v černé barbě. Model Michael je něco jako bizarní nízké černé derby martensky. Rozkračuje se (doslova) mezi světem workwearu a outerwearu a zdmi městských kanceláří. Hodí se do obou světů - pravda, při treku po rakouských Alpách budete vypadat přece jen poněkud old-school, kdežto k ohrnutým džínám nebo klidně k obleku padnou úplně výtečně.
Příběh Paraboot se začal psát už na sklonku devatenáctého století, třebaže tím oficálním datem zrodu je rok 1927. S produkcí modelu Michael se ovšem začalo o dvacet let později a nelze vyloženě říci, že šlo o okamžitý popkuturní úspěch. Podle milovníků brandu se bota Paraboot Michael párkrát mihla v italských či francouzských filmech šedesátých let, příležitost pro brand však nastala až v osmdesátkách.
Značka Paraboot našla dobrého distributora v Miláně a mezi tamější trendy mládeží, pro níž se ujalo přízvisko Paninari (https://www.stylesurfin.cz/post/81571533752/sendvičáři-paninari), se bleskurychle chytla. Zejména mezi těmi, kteři se chtěli odlišit od shluku ostatních v timberlandech.
Protože styl paninari měl obrovský vliv na stylové britské fotbalové fanoušky zvané od konce sedmdesátek Casuals (https://www.stylesurfin.cz/post/78836379462/casuals-stylov%C3%AD-bitkaři-ze-stadionu), kteří pořádali výjezdy na kontinent v rámci evropských pohárů, model Paraboot Michael se záhy zařadil mezi chuligánské must-haves.
Spojení s chuligánskou kulturou přirozeně žádnému „vysokému“ brandu úplně neprospívá, o tom by mohli vyprávět třeba kronikáři v Burberry. Paraboot ovšem přijali za svou značku nejen badboyové ze stadionů, ale zčásti i britští yuppies. Nemluvě o tom, co model Paraboot Michael znamená pro überstylové Japonce, kteří jsou tradičně posedlí kvalitní brand story a současně dokonalým zpracováním. A to model Michael bezesporu má, koneckonců, vyrábí se pořád týmž způsobem jako v roce 1945.
Legendární oranžovou bundu značky Holubar oděl Robert DeNiro ve slavném dramatu Lovec jelenů. Modrou prošívanou péřovku Holubar měl na sobě Clint Eastwood v jednom z nej hollywoodsko-horolezeckých filmů Vražda na Eigeru. Holubar!
Není mnoho oděvních značek, jejíž název by familiérně připomínal naše končiny a nadto měl ve světě fashionu tak solidní hype. Jednou z takových výjimek je původně americká, dnes italská značka - Holubar. Je to legendární výrobce outdoorových oděvů s mnoha průkopnickými a ikonickými patenty, na něhož se ve světě gigantů téměř zapomnělo. Ale Holubar nyní zažívá menší renesanci a… to jméno! :)
Style Surfin’ usilovně studoval etymologii pojmenování značky, potvrzení, zda její zakladatelé Roy a Alice Holubar pocházejí z našich končin, se ovšem nedopátral. Jako by to samozřejmě nebylo jedno… Ale stejně - někdo se jménem Holubář jistě musí mít kořeny v Česku, či na Slovensku. :) Osobité je také logo brandu, které by se s trochou nadsázky neztratilo na baťozích účastníků zimních zájezdů ROH v padesátých letech u nás. Anebo je to opět jen to silně evokující jméno? :)
Manželé Holubáři z horského Colorada byli vášnivými horolezci, svou stejnojmennou značku na outdoorové oblečení založili rok po skončení druhé světové války. Zaměřili se na výrobu oblečení a spacáků z nylonu. Zkraje padesátých let šlo v případě odívání o takřka revoluční počin. Nylonové bundy v parka střihu - takovou, jakou oblékl kupříkladu DeNiro v Lovci Jelenů - se staly trademarkem značky Holubar, jenž ostatní začali svědomitě napodobovat. Za všechny jmenujme např. Bauer či Sierra Designs (jeden ze zakladatelů začínal u Holubar).
Vyjma nylonové bundy jako dokonalé ochrany před deštěm a větrem (a svrchní vrstvou přes vlněné a bavlněné garmenty) se značka Holubar zapsala i jako průkopník v rozšiřující se síti provozoven. Ačkoli Holubářovi začali s mail-order katalogovým byznysem, brzy přešli na vlastní monobrandové provozovny (narozdíl od běžnějšího a lacinějšího způsobu přes retailové obchody).
V běhu padesátých a šedesátých let se objevila dlouhá řada outdoorových značek, ovšem Holubar si pořád udržoval punc exkluzivity. Silnější a masovější výrobci ale brzy začali přebírat trh. Na konci šedesátých let zemřela zakladatelka značky Holubar a její manžel firmu záhy přenechal chemickému gigantovi Johnson Wax. Už bez přispění manželů Holubářových se zkraje osmdesátých let značka Holubar dostala do područí outdoorových králů z North Face. Pod rouškou North Face Holubar nadlouho ulehl do zimního (doslova) spánku. Až koncem nultých let jistí italští obchodní dobrodruzi s citem pro fashion brand Holubar odkoupili a započali novou éru. Dodejme, že italští majitelé jsou hrdí na tradici značky a dnes ji rozvíjejí přesně podle všech pouček o silné brand story a o autenticitě značky a jejích produktů. Holubar je znovu prémiovým outdoorovým zbožím a nadto i cool značkou s pyšným erbem. A to jméno!
Smrt Romy Schneider, jedné z nejuznávanějších a nejkrásnějších hereček evropského filmu, nemohla být prozaičtější. U psacího stolu jí nalezl její tehdejší partner. Romy měla rozepsaný dopis, ve kterém právě rušila chystané interview. Na stole rozpitá láhev vína; v jejím těle zbytek obsahu a nějaké „drogy“. Psal se květen roku 1982, herečce bylo pouhých třiačtyřicet.
Její nejznámější rolí je pochopitelně císařovna Sissi ve stejnojmenné trilogii. Rolí, o které tvrdívala, že se k ní přisála jako ovesná kaše. To je do jisté míry pravda, přitom v její filmografii jsou kultovky jako komedie What’s New Pussycat, nebo tragické drama Bazén, jeden z několika filmů, kde si zahrála po boku svého letitého přítele Alaina Delona.
Asi žádná z jejích filmových tragédií nezastíní její skutečný životní smutky, jichž bylo tolik, že o Romy Schneider zákonitě vzniklo hned několik filmografiíí. Narodila se ve Vídni do herecké rodiny, její matka Magda byla údajně Hitlerovou oblíbenkyní. Snad proto si Romy během své herecké dráhy střihla i několik rolí pronásledovaných židovek. Delona potkala koncem padesátých let a žila s ním pět let. Pak jí zdrhl do Mexika. Její první manžel, režisér Harry Meyen, měl noční můry z výslechů na gestapu, nakonec se oběsil. Podruhé se vdala za svého PR agenta, rozešla se s ním v roce 1981 - v tentýž rok, co ji odooperovali nádor. V ten samý rok se její jediný syn nešťastně nabodl při přelézání plotu u babičky. Na následky zemřel. Rok na to Romy Schneider puklo srdce.
Stylesurfin’ obdivuje song La Chanson d’Hélene, který pochází z jejího filmu Věci života (Les choses de la vie) z roku 1970. Tohle romantické drama je jedním z pěti filmů, který natočila s režisérem Claudem Sautetem. Ten byl prý na Romy totálně ’húknutej’, po její smrti šla režisérova kariéra ke dnu. Song je dílem skladatele Phillipa Sarde.
V červnovém Men's File překvapil menší fashionový photoshoot, ve kterém se objevuje Tatra T97 z roku 1938. Kde ji Britové vzali, to nevím, jisté je, že tenhle náš automobilový brand snad konečně dochází poct, které si zaslouží. Btw právě tento model byl hlavní inspirací pro slavný vw käfer, neboli brouk.. koukněte na skeny...
Ten chystanej seriál Die Dasslers, v angličtině Rivals Forever – The Sneaker Battle: vážně je Stylesurfin jediný, kdo se jako malý nevinný dítě těší na zdramatizování příběhu nesmiřitelných bratrů Adiho a Rudiho Dasslerů? Určitě ne! :) Stylesurfin tímto žádá čtenáře z řad pracovníků ve filmovým průmyslu - fakt se natáčelo částečně u nás, jak zaslechl, anebo jsou to jenom šumy?
Připomínám, že to nemá nic společnýho s filmem Adidas versus Puma (Duell der Brüder) z roku 2015, který jsem teda neviděl, ale který má čilý hodnocení na ČSFD. Die Dasslers má být pravděpodobně čtyřdílná minisérie a produkovali jej titíž, co mají na svědomí oscarový spektákl Životy těch druhých…
Nedávno jsem udělal takový menší objev. Víte, jak markeťáci o svých kampaních pořád hlučí, že musejí mít příběh? A my, věčně zakousnutí do světa „hudbofashionu“, zase rádi kecáme o autenticitě? Připomněl jsem si to, když jsem si na YouTube projížděl nějaký grime videa (sry to say :) ). Samozřejmě mě neminul Skepta. Koukám na jeho klip, na jeho bundu a vidím tam nechvalně povědomý logo s dvěma písmeny „H“. Právě takové spojení cool a uncool vytváří nečekané souvislosti. A leckdy dokonce mění pravidla trhu: grime hrdina Skepta si oblíká podivný outdoorový brand Helly Hansen…
To znáte, že? Prostě takový norský ekvivalent Alpine-Pro (i když teda s trochu delší historií). Brand, jemuž je přirozený nevěřit… A teď mu dává nečekanou kredibilitu Skepta. „Dává“, je myšleno pochopitelně doslova - to jsou dary, který značce nezaplatí ani kampaň za desítky milionů dolarů. Coolness si totiž za peníze nekoupíš. Old Spice se taky může snažit, jak chce.
Skepta svojí nečekanou afinitu k Helly Hansen vysvětlil takhle: „Yeah, I used to wear Gucci/I put it all in the bin cause that’s not me.“
Sadat, sólovka, Helly Hansen...
Hm, nic proti rapperově upřímnosti, ale ještě existuje jedno vysvětlení: Faktem je, že Helly Hansen už si svých patnáct minut slávy užilo zhruba v polovině devadesátých let. Tenkrát tento brand rádi oblíkali stoupenci americkýho gangsta rapu. Jako například Sadat X z Brand Nubian, jak je vidno na fotce - aplaus ke Skeptově znalostem rapovýho prostředí..
