Myšlenky, nápady, pozorování. Těžko se větami uchopuje nehmatatelný proud inspirace. Obhajoba diplomky za mnou. Čas neplánování a jakkoli dlouhého zasnívání.
Ráda se ráno probouzím a nevím, jak se den vyvine. Snažím se osvobozovat od pohodlnosti a závislostí prožíváním lehkosti přítomného bytí. Cítím volnost. Jdu cestou, kterou jsem nikdy nešla. Dýchám čerstvý vzduch. Vtahují mě různé atmosféry. Cítím vůni trávy a pozoruji barevnosti – mech, listy, střechy, hlína, nebe, šípek, mlha.
Mám chuť si znovu prožít a uvědomit, jak jsem se prosnila podzimem ke konci školy.
CAMP, nejintenzivnější práce, jakou jsem zažila. Myšlenka se zhmotňovala kolem nás. Zodpovědnost. Přesnost návrhu do konkrétního prostoru. Časový limit. Spolupráce mnoha profesí – montéři, lidé z IPRu, grafici, IT lidé, kustodi, uklízeči, lidé z PageFive, kavárníci, my. Pracovat, zprostředkovávat projekt montérům, učit se názvy nářadí, řezat flexou, zašroubovat šroub, zametat, koupit sprej a kafe. A v unavenosti si uvědomovat radost. Přivést kamarády a pozorovat, jak se prostor zabydluje.
Mám ráda pocit, když se známé části na mapě provážou novou cestou. Byl podzim, svítilo slunce. Seděli jsme se Štěpánem na betonovém skokanském můstku u Džbánu. Beton na pozorování hladiny a stromů. Pili jsme pitíčka z Mekáče a užívali si neobvyklost toho odpoledne. Bylo jedno, kdy se vrátíme, kde se objevíme. A našli jsme tak místa, kde jsme nikdy dřív nebyli.
Dostaly jsme k obědu hrachovou kaši. Pršelo. Ale nám se s Vladěnkou moc chtělo ven. Dobré bundy a dobrá nálada, finská atmosféra v Česku. Les do sebe vsakoval vodu deště. Na rybníce obraz k mnoha kol. Bahno a šumění. Šedivo. Krásy podzimu. Tajemná podoba přírody. A pak teplé ponožky a přivítání u Žandy.
Napadlo nás s Vladěnkou, že si budeme říkat MLHA. Máme totiž společné tvořivé touhy. Projekty z radosti. Jedním z nich je posezení v přírodě. Říkáme mu MECHOSED. Vymyslely jsme ho kdysi v Trutnově jako jeden z nápadů, které doprovázejí přemýšlení nad aktuálním projektem. Čekal na papíře. U Vlaďčina taťky v truhlářské dílně jsme vytvořily Mechosed 1.1. Prototyp. Vyřezaly jsme jednotlivé díly. Zkoušely na nich sedět. Spojily je. A odvezly do lesa. Pozorujeme prototyp u Havlíčkova Brodu. Naše úniky od počítačů…
Ráda vzpomínám na svačení croissantů s Davidem v Zürichu. Stačí pár hodin v autobuse a kolem jsou neznámé atmosféry, jazyk, ruchy, vůně. Chodíme hodně pěšky, koukáme na architekturu – speciálně na moc fajn baugruppe Hunziker Areal – i jen tak třeba na stromy a pečeme cuketu. Koupím si knihu. Pijeme nejlevnější pivo. Davidův spolubydlící ho odsuzuje. Nakonec si dá s námi. Posloucháme zážitky z atelierů známých zürišských architektů, kteří pod tlakem hází kafem to stážistech. A pak stojíme na kamenech na kraji jezera v Lucernu a David stoupne do vody a zůstane mu suchá bota.
Kolem poledne vcházíme do hotelu Don Giovanni, ikony postmoderny, na Želivského. Slečna, která nás provází, odkrývá kulisovou atmosféru hotelového života. Hotel ukazuje svou tvář dovnitř. Nakonec stojíme na střeše a pozorujeme horizont Prahy. Děkuji za zážitek, Eliško.
Čtu filosofické přemýšlení Zdeňka Kratochvíla, který mě inspiruje ke čtení Novalise. Sháním jeho knihu v antikvariátu Ztichlá klika. V antikvariátu jsem přivedena k návštěvě výstavy hned vedle. Prohlížím si působivé malby, kde se střetává neklid a ticho, obrazy pana Konvičky, raná 80. Klidný pán kouří před galerií a navrhuje, abych něco napsala do sešitu u dveří. Malíř, starší pán, se prý včera na ten sešit díval. Moc tam toho zatím nebylo. Napsala jsem dojem a cestou domů nad tím přemýšlela. Je snadné i těžké vejít do skromného suterénu, kolem kterého jsem dosud procházela, a rozvířit nápady inspirativním viděním pana Konvičky.
Je pátek odpoledne a my jedeme s Vladěnkou do Žďárských vrchů na víkend k babičce. Dvě a půl hodiny autobusem a chodíme po zasněžených loukách, přes kopce, kolem lesů. Ticho, sníh, volnost. Vydaly jsme se zasněženou cestou ze Svratouchu na Karlštejn a pak seběhly sjezdovku do Svratky. (Vlaďka spadla jen jednou.) Na návsi jsme potkaly místní galerii. Intuitivně jsme vešly dovnitř. Čtyři lidé u dopolední láhve červeného. Vřelá atmosféra. Nechaly jsme se unášet vyprávěním o místním malíři Jindřichu Hegrovi. Zjistily jsme, že jeden z mužů u vína je profesor Zelenka z AMU. Malíř, po kterém je galerie pojmenovaná, Pavel Albert, vystavoval svoje obrazy v zadní místnosti. Pocit blízkého v neznámu během mrazivé procházky. Až budete zase u babičky, stavte se.
Diplomní téma, Město mezi řekami. Zodpovědnost v důsledném uplatňování konceptu. Racionální hledání souvislostí a odůvodněnost návrhu. Promýšlení, rozklíčovávání, pojmenovávání. Tvoření tiše motivované hledáním dokonalosti, jak vystihuje vnitřní motor František Štorm.
Odpočívám během pozorování okolí. Běžící přirozená nedokonalost. A přírodní procesy, které nás přesahují.
Fotím. Měkoučké pohledy do přírody. Zrcadlení ve vodě. Obrazy, které tvoří sama hladina. Jen si všimnout.
Cítím, že se ponořuji do tichých hloubek myšlenek.
Na druhé straně prožívám chvíle extrémní tělesnosti. Tanec, pohyb, který objevuje celé tělo. Uvědomuji si hmotnost jednotlivých částí a princip, jak je ovládáno. Pocit, vyjádřený beze slov.
Tvoření, pojmenovávání inspirací a nápadů. Architektura pro mě nevychází z architektury, ale z atmosféry, věty, obrazu, principu, autenticity… může to být pokaždé něco jiného. To je na tom napínavé. Hmota je zobrazením nehmatatelného života.
Mám za sebou obhajobu, týden v horách a teď se zase pustím do architektury a moc se na to těším.
