Nejistota a pochyby, mé druhé jméno...
Nikdy mě nenapadlo, že to poznám.... ten pocit, kdy si lehnete do postele a najednou vás napadne námět na další článek, věc co vás dlouho trápí... možná aktuálně, nebo jen tak... A i přesto, že se přesvědčujete, že máte jít spát a že už je pozdě na psaní článků, nedá vám to spát, otevřete notebook a píšete....
Vzhledem k věcem a situacím co se mi v životě už staly, často jsem přemýšlela a přemýšlím o lidech kolem sebe, vlastně i o lidech obecně... hodně lidí mě v životě zklamalo, vrazilo mi nůž do zad v době, kdy jsem to čekala nejmíň - vlastně co to plácám.. nikdy mě nenapadlo, že tu kudlu v zádech budu někdy mít... Byla sem naivní a myslela si, že lidi co vám řeknou Mám tě rád- ráda, to tak opravdu myslí, že jsou lidi, kterým můžu věřit, svěřit se jim s tím, co mě trápí nebo mrzí a oni mě vyslechnou a nebudou mě soudit, nebo se mi smát... od toho přece blízké máme, že ?
Co když, se stane, že vás ty lidi zklamou... a zůstanete sami... začnete přemýšlet, jestli je chyba ve vás, nebo v ostatních.. proč se vám to stalo a nimráte se ve věcech co se staly, ve větách co jste řekli, a hledáte odpovědi na otázky, které se vám objevují v hlavě pořád dál a dál...
Vím, že hodně lidí vám prostě řekne : Lidi sou svině, smiř se s tim... a pravdou je, že vám někdy nic jiného nezbude, nikdy nenajdete odpovědi na všechny otázky co vás napadnou, možná, že ani odpovědi neexistujou...
Já osobně, jsem odpovědi po pár měsících hledat přestala, uvědomila sem si, že je nemožné se dozvědět celou pravdu, protože všechno co se dozvíte, je pořád jenom něco co vám někdo řekne.. a jak si můžete být jistí, že je to vážně pravda?
Jen málokdo, ale dokáže zůstat sám jako poustevník a spoléhat se jenom sám na sebe, do kina si kupovat jeden lístek a sedět v restauraci u stolu pro dva bez toho druhého... A tak se stane, že časem, přijmete i lidi co vám ublížili zpátky. Nezáleží ani tolik na tom, jestli je to za den, týden, měsíc nebo rok... Ptám se, ale proč... Na světě jsou miliony lidí, ve vašem městě, zemi, je jich další milion. Je to jistota, co nás tahne zpátky? Je to zvyk? Je to víra v to, že se lidé mění? Proč dáváme další šance lidem, o kterých nám všichni kolem říkají jen to nejhorší a i když my sami víme, že nám ty lidi ublížili, proč je přijeme zpátky? Je to vlastně dobře nebo špatně?
Kde je ta hranice, kdy už se další šance dávat nemá? Je nějaká?...
Honí se mi tolik věcí v hlavě, tolik otazníků, tolik pochybností... Jenom dnes, co jsem otevřela pár blogů, které sleduji našla jsem na několika z nich články o lásce, o ztraceném příteli, o touze získat zpět kamarádku, osoby co někomu ublížili, nebo prostě jenom ztratili společnou řeč...
Kdybychom tak měli nějakou záruku, možnost být si jistí, že děláme správnou věc, když ji děláme, že se svěřujeme správné osobě, nebo usínáme s tím pravým... Že dáváme druhou šanci člověku, co si ji zaslouží a využije jí... Jenom samé Kdyby a Kéž...
Vím, že tímhle článkem nic z toho nezměním, možná se v tom někdo z vás třeba trochu najde, nebo taky ne.. od toho jsme ale přece tady ne? Podělit se o to na co myslíme... a třeba jednou, najdeme každý tu jistotu v někom druhém, budeme si jisti vším co děláme a budeme šťastní... Já v to budu doufat a hlavně to přeju Vám všem co si třeba tohle právě čtete..
Neztrácejte hlavu, nikdy v ničem nejste sami... I když se to tak na první pohled může zdát...
theartofmadeline
stormborns
izzy806