#1
Skoro vždycky se mi při návštěvách knihoven a knihkupectví začne v určitým momentu svírat žaludek. Fascinuje mě to množství světů, myšlenek, pocitů a faktů uložených ve všech těch knihách, který se přede mnou rozkládaj a jen čekaj na to, až je já a nebo někdo další objeví. Zároveň mě to ale vlastně hrozně děsí. Děsí mě, že ani kdybych sebevíc chtěla, nikdy je nebudu schopná všechny přečíst (ne, že by všechny třeba stály za to, ale i tak). Děsí mě, že je na světě tolik knih, který bych si třeba i měla přečíst, ale vůbec ani netuším, že existujou. Děsí mě to, protože vím, že mi s každou uplynulou sekundou nějaká uniká. Že mi něco uniká. A v případě knih doslova mezi prsty.
No a někde uprostřed týhle nekonečně se větvící přestřelky myšlenek mě jednou přepadla taková otázka, která ji (bohužel a nebo bohudík) zastavila. Co kdybych si do konce života už mohla vybrat jenom jednu jedinou knihu, kterou budu číst? Tu nechala v knihovně a zbytek se slzičkou v oku vyhodila nebo dokonce spálila jako v 1984 (abych tomu ještě dodala špetičku dramatičnosti). Jaká by to byla? Jaká je ta jedna kniha, kterou můžu číst třeba dvacetkrát a vždycky v ní něco najít?
Dokonce jsem nemusela přemýšlet nijak dlouho. Vlastně mi přišlo, že odpověď už dávno znám, jak kdyby tam někde uvnitř byla odjakživa a jen čekala na to, až se na ni zeptám. Tohle mám mimochodem vždycky strašně ráda, když něco člověk podvědomě ví, ale vlastně jen neví, že to ví, nemá to ještě pojmenovaný a potřebuje se jen správně zeptat a nebo musí jenom najít člověka, kterej mu tu odpověď pomůže odkrýt. Jakkoliv klišé to třeba může znít.
Takže jsem hned potom začala uvažovat nad tím, proč by to vlastně byla zrovna tahle kniha. Co je na ní tak speciálního. Výjimečnýho. A jestli je vlastně jedinečná tím, co sděluje a nebo to z ní dělaj okolnosti, který ji zrovna v mým případě provázely. Uvědomila jsem si tak, že ačkoliv si dost často přesně nepamatuju děje některých přečtených knih, vždycky si vybavím, kdy a kde jsem je zrovna četla. Vždycky se skrze ně dokážu alespoň částečně přenést do toho, co se zrovna dělo, co jsem cítila a zažívala – stejně jako když se člověk po letech dostane ke čtení svých deníků a jako by znova prožil do detailu všechno, co už mezitím stačil zapomenout.
Taky je to jedna z mála knih, kterou čas od času tahám úplně všude, pro případy, kdy se mi v tramvaji naskytne třeba 20 minut času, během kterých se nebudu chtít začítat do příběhů, který bych si víc užila v klidu domova a nebo prostě zrovna nebudu mít chuť poslouchat písničky na Spotify. U týhle knihy totiž vím, že je úplně jedno, kde začnu a kde skončím, protože i tak mi vždycky něco dá. Vždycky v ní najdu nějakou myšlenku, která se víc či míň týká toho, co zrovna řeším. Vždycky.
Vtipný je, že čím víc nad tím teď přemýšlím, tím víc mi dochází, že vlastně vůbec nejde ani tolik o její kvalitu, teda do určitý míry samozřejmě jo, ale ne výhradně. Určitě to není nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. Dost pravděpodobně to není ani nejhezčí kniha, kterou jsem kdy držela v rukou. Asi se jí jen podařilo to, co jiným knihám ještě ne. Stejně jako když někdy někoho potkáte a něco nevysvětlitelnýho vás k němu táhne. Taky neřešíte, jestli tohle a nebo támhleto, spoustu věcí jste ochotni prominout jenom kvůli tomu, že na tom člověku prostě něco je. Něco, co s váma silně rezonuje a nejde to jen tak přejít.
Možná proto se teď i skoro bojím říct, o jaký knize tady celou dobu mluvím. Paradox. Ale teď už není cesty zpět, a kdybych si fakt mohla vybrat jenom jednu jedinou knihu, bude to Failed It!.
Co kdybyste si vy mohli do konce života už vybrat jenom jednu jedinou knihu?