přinesla jsem si spoustu z loňskýho roku, ale moc dobrý to teda nebylo. strašně dlouho jsem byla zaseklá na jednom místě a možná jsem se z něj ani nechtěla pohnout. sice mi bylo nanic, spokojená jsem nebyla ani omylem a o nějakým štěstí se mi mohlo maximálně tak zdát. ale určitým způsobem mi to vyhovovalo. cítila jsem se v tom tak nějak přirozeně, přece jenom jsem v tom byla už nějakou dobu, tak jsem se tam taky pěkně zabydlela. vlastně mi bylo hrozně, ale zároveň dobře, pořád jsem si stěžovala, protože jsem strašně nevděčná a pořád se mi něco nelíbí, ale vlastně jsem si na nic moc stěžovat nemohla. všechno bylo v pořádku, ale já pořád ne.
pořád jsem se trápila staro-novým vztahem, do kterýho jsem pořád lítala a pak se zoufale pokoušela utíkat, potřebovala jsem to, ale když jsem to měla, tak mě to hned omrzelo. jakmile jsem se toho vzdala, tak jsem zase zjistila, že to potřebuju, šla jsem prosit o odpuštění a vrátila se zpátky tam, kde jsem byla. a tohle se opakovalo pořád, táhlo se to víc něž rok, až po nějakejch 16 měsících jsem tomu nadobro řekla sbohem a šla jsem jinam. a když jsem se toho konečně zbavila, tak se mě zase pokoušela druhá strana nalákat zpátky na ten nekončící kolotoč, ale naštěstí jsem v tu dobu dokázala sesbírat zbytky sil a řekla ne, i když to bylo dost těžký.
když se na to zpětně koukám, tak to bylo šílený, vyčerpávající, zmatený a strašně ošklivý, ale díky tomuhle vztahu-nevztahu jsem měla prostor přemejšlet nad vztahama a láskou a lidma, což jsem předtím moc nedělala, spíš jsem to přecházela (asi jsem tak nějak čekala, že to nic moc dobrýho nepřinese). zjistila jsem, čím bych se asi chtěla později zabývat, protože budoucnost dřív bylo právě jedno z témat, který u mě bylo tabu. pořád nejsem rozhodnutá a nic nevím přesně, ale mám alespoň tušení a toho si vážím, protože co se týče budoucnosti, tak tam je i to tušení dost velká věc.
po ukončení týhle nejistý epizody jsem byla celkem vystrašená. chtěla jsem poznávat nový věci, objevit něco lepšího a hlavně něco, v čem budu moct dejchat, ale bála jsem se. strašně nerada se na něco nebo někoho uvazuju, když to udělám, tak se stejně po chvíli snažím utýct co nejdál, protože mě to drtí (což byl vlastně taky případ toho, o čem jsem před chvílí psala). prožila jsem pár krátkejch románků, který mi stejně nic nedaly, některý vlastně proběhly ještě během toho vztahu-nevztahu. a tak jsem si prostě řekla, že končím. začala jsem se víc věnovat kamarádům a na lásku, vztahy a nějaký jiný pouta jsem se vykašlala.
cítila jsem se strašně dobře, nespoutaná, volná a znovuzrozená. mohla jsem dělat cokoliv, co mě napadlo a nebylo tady žádný omezení. možná to bylo tím létem a celkově tou atmosférou, ale věřím, že to z velký části bylo tím, že jsem se konečně odpoutala od tý starý skořápky a vyšla ven s čistým štítem.
léto bylo více méně pracovní. teda hlavně ten začátek. v práci jsem byla s lidma, se kterejma jsem si padla do noty, byli jsme naladění na stejnou vlnu šílenosti a nikdo se nemusel brzdit. bylo to skvělý, tyhle lidi mám strašně ráda a díky nim jsem si oblíbila i práci samotnou. neměla jsem ani prostor přemejšlet nad nesmrtelností chrousta a podobně, prostě jsem byla. a bylo to úžasný. konečně jsem se bavila, užívala si a nemyslela. možná tomu dost pomohl alkohol, kterým se tohle léto rozhodně nešetřilo.
koncem léta jsem si zase začala uvědomovat tíhu toho všeho. moc si z toho nepamatuju, protože jsem se opět utopila ve svejch citech, který jsem najednou chovala asi ke třem různejm osobám. byly to fakt hodně intenzivní city, ale ani tak jsem si nebyla ničím jistá natolik, abych to začala upřednostňovat. a tak jsem se jen dál topila a nic jsem s tím nebyla schopná udělat. až týden s mojí radikální babčou u moře mě tak nějak posunul. byl to šílenej týden prolitej vínem a pivem, prokecaly jsme celý dny a noci a babča mi díky svým příběhům a názorům podstrčila pár dobrejch nápadů. poslední večer jsem se šla uklidnit na pláž a vyjasnit si, na čem teda jsem. zjistila jsem úplný kulový, samozřejmě, ale dost jsem přemejšlela a dospěla k názoru, že bude možná fajn se projevit a ne se jenom schovávat. jedna osoba se projevila taky, bylo by to všechno krásný, kdyby právě sama neprocházela něčím podobným, čím já na začátku roku. a navíc i jiný okolnosti nám moc nehrály do karet, takže tohle padlo. alespoň jsem věděla, na čem jsem.
pak přišla škola, na kterou jsem se vážně těšila. ráda tam utíkám, protože tam nemám čas řešit svý problémy, když se musím soustředit na něco jinýho. tak nějak jsem proplouvala (celkem úspěšně, vzhledem k tomu, že si pamatuju možná tak útržky jednoho až dvou tejdnů z těch 4 měsíců) a pořád byla dost mimo. nemohla jsem myslet, protože i když školu téměř vůbec neřeším, tak i přes to u mě byla na prvním místě a byla jsem neustále ve stresu. navíc jsem moc nespala a všechno jsem se snažila zajíst a pořádně zapít, což akorát přiložilo do kotle toho všeho. taky jsem byla pořád po uši namočená ve svejch pocitech, o kterejch jsem pár lidem řekla, ale okamžitě jsem si to začala vyčítat, protože to pořád bylo vnášeno do debaty a to všechno jen zhoršilo. když jsem to přiznala tý osobě, byla jsem odmítnuta, což se mnou dost hlo, jelikož odmítnutí se bojím ze všeho nejvíc. po asi 15 minutách hysterickýho smíchu smíchanýho s brekem jsem se vzpamatovala a šla jsem něco dělat. hrála jsem si, že jsem ok, jistým způsobem jsem byla, ale furt toho člověka nedokážu vypudit z hlavy. i když jsem si tím ze začátku nebyla vůbec jistá, tahle osoba ve mně vyvolala něco, co jsem nikdy nezažila. asi proto to je pořád tak těžký přijmout, že z toho nic nebude.
pak to šlo celkem hladce. stoupala jsem a padala a všechno zas bylo v tý mý rovnováze. začala jsem se víc projevovat a to mi dost pomohlo (i když momentálně mám spíš chuť už nikdy s nikým nepromluvit, být jen zavřená v pokoji, pít pivo a tvořit). lehce jsem zešílela, ale díky tomu jsem našla nový směry a začala přemejšlet trochu jinak.
byl to bláznivej rok plnej nejistoty, ale asi to všechno k něčemu bylo. teda alespoň v to doufám.
