bdím, s podtónem smrtelné únavy vychýlena na lišejníkem umučených kovových schůdcích v posledním uslzení slunce naproti ve fasádě trumpetista kvílí uvězněn ve dvou tónech jako satitář
podívej proboha podívej se krvácíš, křídla ti z tepny crší ven ty krvácíš po krku ti stékají krůpěje zlata //vy tim teda fakt nesetrite
slunce s apatickou únavou bdím na přimhouřené oči mi doráží zář
s hlasitým poplachem se vznáší ze střech hlídači pastí uměleckých dezertéři skal co se stane zítra? z podzimního listí jež mi věky kvasilo na plicích teď rostou sněženky
propadám se do země a stromy hoří hanbou a sesuvy půdy a stromy hoří a stromy hoří a kmeny se lámou, zoufale ve větru zdi nedýchají nemůžou dýchat v předloktí tuhnou ocelové pláty prorůstají svalstvem a drží mě v pozoru já musím, zůstat v pozoru
varovaly mě snažily se mě varovat a vystužit kosti potrhali jste mi celej pás svalů od lopatky po zápěstí obchvatem přes krk a klíční kost cín se stáhl do krůpějí a čím dál hustěji se koncentruje směrem dolů zatloukli jste mi hřeby do kořenů dlaní tam kde dlaně zakoření pro slabost ostré střepy železa jste mi zasunuli mezi soukostí samotný v sále, místnosti bez dveří mám v oběhu kovy místo kůže staniol krvácíme, oba dva krvácíš zlato
ještě jednou se odvleču na nejvyšší schod slunce mi netečně prchlo za střechy
neztratil jsem tě, ne opravdu, jen jsem na chvíli zešílel tyhle střechy ležím tu mezi nimi ve skomírajících ozvěnách lásky v tichu vprostřed epicentra slyšíš tu ozvěnu je hrozný ticho
brzy ráno příjem a tvý vlasy ve slunci a tvý vlasy v záři lamp a rozezvaná dlažba
