Onaras je fantasy svět zrozený z mého mozku. Za hlavní inspiraci bych označila D&D (především pak Exandrii a Matta Mercera), Středozem, Západozemí a šílený amalgám všech světů, o kterých jsem kdy něco četla.
Co se tady děje?
Postupně sem budu házet texty, fotky a myšlenky (možná i úryvky scén a příběhů, pokud budu ve výjimečně žertovné náladě) ke svému fiktivnímu světu a postavám (a cokoliv, co bych jinak hodila na hlavní blog, ale uklikla jsem se a co bude během příštích 24 hodin smazáno). Primárně česky, ale asi se objeví i něco reblogovaného anglického.
Je to tady primárně pro mě samotnou, ale říká se, že každé zboží má svého kupce, takže kdo ví, třeba to někoho zaujme.
Aktuálně pracujeme se čtyřmi světadíly, čtyřmi družinami dobrodruhů (tři působí souběžně, čtvrtá cca o 20 let později) a spoustou vedlejších postav a momentů. Nic z toho, co se tady odehrává, není stálé ani kompletní.
Jak k tomu došlo?
První fiktivní postavu jsem si vymyslela ještě dřív, než jsem šla do první třídy (byla to víla žijící v květu jetelu). Od té doby vznikly desítky až stovky dalších, část byla zapomenuta a část se mnou zůstala dodnes. V souvislosti s těmi postavami vznikly i desítky zasazení ale většinou nic moc konkrétního (obvykle "dnešní svět, ale trochu jinak", "historie, ale trochu jinak", "náhodný fantasy svět", "trochu jiný náhodný fantasy svět" atd.)
Asi před třemi lety jsem se začala nějak víc zajímat o internetovou D&D komunitu (pár let předtím jsem trochu hrála, ale ne moc pravidelně a nakonec se nám kampaň rozpadla úplně) a z toho se zrodila myšlenka "Jak by fungovaly moje postavy v D&D?" Takže jsem si pár těch hlavních otypovala, rozhodila do několika družin a vypustila je na pískoviště svého mozku, ať si hrají.
A ono to fungovalo.
Co začalo jako neškodné AU, kde spolu mohly moje postavy interagovat ve zcela nových kombinacích, se tak nějak stalo základní variantou. Dneska když mě napadne nová postava nebo zápletka, než s ní udělám cokoliv jiného, zkusím, jestli nějak pasuje sem.
Na postavy se organicky nabalily lokality a z nich byl za pomoci spousty izolepy vytvořen Onaras.
(seznam a základní představení postav pod perexem)
O kom se tady mluví?
Jak bylo uvedeno výše, pracujeme zde se čtyřmi skupinami dobrodruhů. Ne všem se dostalo stejné pozornosti, protože můj mozek není nafukovací, ale ke každému mám aspoň něco.
Šesterstvo
Plní drobné zakázky po celém Korunthalu, zabrousí i do Alauronu a Ushalu. První skupina, na které jsem tenhle koncept testovala.
Amanda Swift - člověk, bojovnice. Vyrůstala na obchodní lodi svého otce, se kterým nemá příliš dobrý vztah. Před Šesterstvem působila v družině Krvavé komando, která se rozpadla ve velmi krvavém incidentu. Nyní se snaží dokázat světu i sama sobě, že nepřežila nadarmo. Věrná, impulzivní a tvrdohlavá
Elentaya Nymwerion - elfka, druidka. Vyrostla v malé elfské komunitě uprostřed Ilbrynských hvozdů a její láska k přírodě přerostla pod vedením místních stařešinů v magické schopnosti. Zvídavá, laskavá a trochu naivní. Za dobrodružstvím ji žene touha po poznání a láska k jejím společníkům.
Johanna MacDouglas - člověk, bardka s příchutí warloka. Černá ovce své šlechtické rodiny. Navzdory jejich přáním vyrazila na cestu po světě ozbrojená jen svou loutnou. V opuštěném chrámu náhodou navázala kontakt s podivnou entitou a od té doby ji provází ohnivé schopnosti, které ne zcela ovládá. Kreativní, otevřená a hovorná. Touží pochopit, co tyto nové schopnosti znamenají, a užít si život, dokud ho žije.
Karlimdor (Kai) Nialdarion - půlelf, mág (wizard). Magické vzdělání získal díky svému strýci, který je rovněž mág. Poté, co zemřela jeho žena Agáta, seznámil se s Elentayou a rozhodl se ji doprovodit na její cestě za poznáním. Rozvážný, vzdělaný a zdrženlivý.
Mei Lyn Zhao - člověk, mnich (monk). Byla vychovávána, aby jednou zastoupila svého mistra coby strážce zákona. Poté, co byl její mistr nespravedlivě popraven a ona vyhnána ze země, dostala se přes poušť až do Korunthalu a připojila se k Šesterstvu. Doufá, že se jednou bude moci vrátit domů a zajistit spravedlnost za smrt svého mistra. Tichá, uvědomělá a uzavřená.
Myrya Merrighton - člověk, hraničářka. Vychována v komunitě Strážců stezek uprostřed Beltanských hor na severu, kam se dostala následkem zákonu překvapení. Na jih, kde poznala zbytek Šesterstva, se vydala s cílem vydělat peníze na podporu své komunity. Hloubavá, laskavá a poněkud samotářská.
Eskadra smrti
Plní zakázky po Korunthalu, především v Lythirilu. Asi nejmíň promyšlená ze všech skupin.
Baltazar von den Gosse - člověk, mág. Během studia v sobě odhalil nadání pro nekromancii a temná umění. Když na to přišli jeho vyučující, byl vyhozen. Stejně jako Amanda byl členem Krvavého komanda, oni dva byli jediní přeživší a nerozloučili se právě v dobrém. Nyní hledá způsob, jak se vypořádat se svými minulými činy. Vzdělaný, uzavřený a nedůvěřivý.
Beleron - člověk, hraničář. Sirotek, vychovaný spolu s Myryou u Strážců stezek. Když zachránil Baltazara a Claudii před bandity, usoudil, že potřebují někoho, kdo by na ně dohlédl. Vřelý, věrný a spolehlivý.
Claudia Silberstein - člověk, vrah (rogue). Dcera bohaté kupecké rodiny, byla výhodně provdána za mnohem staršího Imlera Silbersteina. Poté, co její manžel za záhadných okolností zemřel, přitáhla Claudia pozornost tajemného Stínového bratrstva. Ke kariéře dobrodruha ji motivují právě zájmy této tajné společnosti. Vychytralá, tajnůstkářská a podezíravá.
Durgrim - trpaslík, klerik. Když byl jeho partner Hulrik zabit v bitvě, Durgrim ztratil víru v sebe, zbytek bratrstva Kjarvigu i svého boha. Kortunu opustil, protože mu vše připomínalo jeho mrtvou lásku. Ovšem Kjartan, bůh ohně a kovu, své zasvěcence neopouští. Uzavřený, ochranitelský a čestný.
Oliver (Oli) Feathersworth - člověk, bojovník. Ze šlechtické rodiny. Ve čtrnácti utekl z domova v hrabství Dest a od té doby si pod novou identitou vydělával jako písař a kreslíř. Díky této profesi se dostal k mistru Hofferovi, který ho jako součást platby za práci na jeho fechtbuchu naučil šermovat. Eskadru viděl jako dobrý způsob, jak přijít k penězům. Tichý, bystrý a zdrženlivý.
A já jsem si vyvinula takový zlozvyk, který spočívá ve spamování mé sestry v knihaření vším možným, co mě napadne.
Jo. Ano. Mohla bych si prostě vést sešit.
Anebo bych mohla vysílat tyto nedůležité poznatky do světa a představovat si, že někoho třeba zaujmou (nebo že někomu pomůžou zapamatovat nebo vybavit si detaily o knihách a zachrání mu to při zkouškách kůži, co já vím).
Takže tady mě máte. Vítejte na mém blogu. Třeba vás i zaujme.
Většinou čtu #fantasy nebo #klasiky , protože škola.
Pod #kaše najdete velké blbosti, jako třeba moje myšlenky. Pod #deník se pokusím nacpat nějaké ty vážnější věci, jako... myšlenky.
Fajn, na začátek co tady k tomu říct, aby to nebyl takovej ranec cringe?
Tyhle básně jsou prostě výběr z mojí tvorby, kterou jsem si asi pět let nahrazovala návštěvu odborníka. Nebudu tu vypisovat jak trpím tímhle a tamtím... ne, jen jsem úzkostnej idiot a neumím se stavět do konfrontace a tak jsem utíkala k tomuhle. Je to fajn a tak doufám, že se to aspoň někomu z vás pár českejch lidí na tumblr bude líbit. Ne vždy se to rýmuje a ne vždy je to dobrý, ale upřímně, už jsem (hlavně na instagramu) viděla i horší poetické výlevy jako budu postovat si myslím.
Děkuju předem za všechny, komu by se něco líbilo. Píšu v angličtině a češtině, podle nálady, většinou na téma prázdnýho srdíčka anebo něčeho jinýho. Klasické edgy me. Vymluvila bych se na to, že jsem to začala psát když mi bylo 16, ale teď je mi dvacet a in fact se nic nezměnilo.
Slovo mnoho podob a pocitů každého z nás. V každém z nás vyvolává určité emoce. Láska má několik podob. Neurčuje nic a nikoho jak by se měl zrovna cítit. Ať už chceme nebo ne, je všude kolem nás, i když na první pohled to nemusí tak vypadat.
Náš blog není o nás, ale o našem společném bloudění Barcelonou, přilehlém okolí a zajímavých setkáních. I tak nám přijde fér se alespoň zlehka představit. Zkrátka ať víte, do čeho se to pouštíte :).
Jsme dvě kamarádky, které spolu trávily čas/pracovaly/špekařily/smály se a udatně bojovaly, až se nakonec po třech a půl letech úspěšně prokousaly Technickou univerzitou v Liberci. Následovalo odloučení, kdy Terka odešla do slovenských krajin, kde vystudovala magisterské studium na VŠVU v Bratislavě v ateliéru S+m+l_xl – kov a šperk u prof. Karola Weisslechnera. Alžběta se vrátila do rodné matičky Prahy, kde absolvovala na UMPRUM v ateliéru K.O.V. pod vedením doc. Evy Eisler.
A tak se stalo, že jednoho dlouhého pracovního večera, pod tíhou okolností všedních dnů, nás napadlo, že bychom si mohly sbalit kufry a společně odjet za prací do zahraničí. Brzy jsme poněkud pozměnily naše plány, a jelikož jsme dobrodruzi na slovo vzatí, rozhodly jsme se namísto pracovního výletu podniknout spíše dovolenou za šperkem, což se za tři měsíce i stalo skutečností.
Náš výlet měl jasně vytyčený cíl. Setkat se s místními šperkaři, poznat zblízka jejich práci a místo, kde tvoří.
Barcelona není jen mistr Gaudí. Nachází se tam spousta zajímavých míst a lidí, jen musíte být poněkud trpělivější s jejich objevováním. Každé z našich setkání bylo ojedinělé, ale všechny spojovalo jedno – nadšení pro šperk.
Botanická zahrada/Jardí Botánic
Ve světě se nachází mnoho zajímavých lidí, kteří rozhodně stojí (nejen) za povšimnutí. Někdy je k nim cesta lehce trnitá a je obtížné je najít, jindy stačí napsat email nebo zkrátka pomůže šťastná náhoda. Měly jsme příležitost několik takových lidí potkat a rády bychom se s vámi podělily o zážitky z našeho bloudění po kraji barcolenském.
Upřímně, nečekejte žádné sáhodlouhé texty či dokonalé fotografie. Prosíme, berte náš blog s lehčí rezervou. Pakliže vás budou otravovat neustále se opakující slova – boží, skvělé, úžasné a neskutečné, promiňte nám to.
Nechceme vám prozrazovat vše zažité, jen pomálu pro inspiraci naťukneme…
Za dva a půl měsíce jsme se dověděly celkem dost. Třebas to, že těžký je to všude stejně, že práce v kavárně a tvorba šperku jde i v jiné zemi ruku v ruce. Jen tam se to nikdo nestydí říct (není to ostuda). Je to tak, jak to je.
Také jsme přišly na to, že slovo chtít je nejvíc, že strach je největší nepřítel (jak říká EE svým studentům).
Člověk si jen tak nějak musí dovolit chtít. My jsme si dovolily tuhle cestu a nelitujeme jediného okamžiku!
Vždycky proti proudu :).
Objevy ohledně jídla zas tak překvapivé nebyly – jakože španělská zelenina rovnou z pole chutná prostě líp než ta česká dovezená (jako jo ♥), že brambory na loupačku se nepřejí a zůstanou lahůdkou až do konce cestovatelských dnů, že místní zmrzliny by člověk mohl jíst furt, ale nakonec se vám stejně nejvíc zasteskne po tom čerstvém českém chlebu s kmínem, poněvadž to je prostě nejlepší jídlo na světě.
Výhled od kláštera Montserrat.
Pak ty průběžný postřehy, jakože badalonský východy Slunce prostě chceš, že vstup do Sagrady Familie stojí stejně, jako cesta na Mallorku, že Barcelona je unavená z turistů, že i my jsme unavené z turistů, že Picassovo muzeum je fakt nářez, že muzeum Joana Miró je ještě větší nářez (nejlepší!), že na Montsserat je nejlepší jít pěšky tam i zpět, že ruský kolo se vecpe všude (jakožto atrakce na Tibidabo vršku), že Maroko je blízko, že sehnat Španěla nad metr šedesát dá vážně práci, že siesta je dobrá a často potřebná záležitost, že tu krásu prostě nevyfotíš, že na Beverly Hills 90210 se dá koukat i ve třiceti, že Brenda je neskutečná hysterka a hlavně, že nám to všechno dokáže tak moc chybět.
Jsem pesimistická patnáctiletá holka, která se narodila do doby, kde pro ni není místo. Zbožňuji písničky z minulého století, literaturu, divadelní prkna a Anglii. Jednoho dne buď vydám knihu, nebo se za nějakou tu fešnou knížečku provdám ve Vegas.
Tak to by bylo něco o mě, o osobě jenž zde bude převážně zveřejňovat své literární pokusy a fotografie. Doufám, že se najde alespoň nějaká duše, která bude mé příspěvky s radostí číst. Když ne, tak ne... jsem zvyklá povídat si sama pro sebe, být ostatními ignorována - být neviditelná...
Tenhle sranda blog jsem založil z důvodu toho, že jedu na dovolenou do Krkonoš, očekávám strašný katastrofy a můj psychiatr mi doporučil, abych o tom psal vtipný články, že se s tím prý líp srovnám.
Účinkující:
Já, moje drahá přítelkyně, moje ještě dražší dcera + milenci v texaskách (dále jen SS - švagr a ségra)
Rok 2014 bol na Slovensku plný zmien a búrlivých udalostí. Ak nepočítame voľby, ktoré sú opakujúce, tak sa u nás udiali minimálne dve veci, ktoré zmenili naše vnímanie a názor na niektoré javy. Pohľad na novinárčinu a tolerovanie korupcie.
Kto sme a čo chceme
Pokrok, internet a digitalizácia, zmena zaužívaných zvyklostí a správania ľudí. S tým možno novinári rátali, no mysleli, že to nejako prežijú. Niekedy to už vyzeralo, že politika a noviny fungujú na rovnakej vlnovej dĺžke. My sa tu hore zabávajme, tam dole to už nejako odkomunikujeme. Diskusiu o podobe žurnalistiky v tomto storočí, jej forme či financovaní, však otvorila Penta. A ľady sa pohli.
Politika a najmä spravovanie vecí verejných je tragikomédiou našej doby. Trvalo to dvadsaťpäť rokov a až kauza CT-čko v roku 2014 vzbudila v ľuďoch potrebu problémy pomenovať a hovoriť o nich. Až dnes sa u nás začína demokracia podobať na svoj obraz. Ten západný a liberálny. Ale politici to nevzdávajú a bojujú s ňou.
Prečo komentáre?
Komentár je v žurnalistike krátky textový útvar, ktorý vyjadruje názor autora alebo daného média k nejakej problematike a uvádza ju do súvislosti s inými udalosťami. Autor komentára, komentátor, je dnes už možno pojem zastaraný, poctivo zostal snáď len v športe, inde si komentátori hovoria analytici.
Webová stránka musí zaujať návštevníka do troch sekúnd, inak ju opustí. Pri novinách či blogoch je to podobné. Prečítame nadpis, prvý odstavec, možno dva a klikáme inde. Ak teda chceme zdeliť názor a úplnú myšlienku, musíme to urobiť podľa možností s čo najkratším počtom riadkov. A komentár je na to ideálny.
Preto vznikol Publitify, ktorý je okrem vlastností ako nezávislý a nestranný, trochu aj netradičný. Minimalistický vzhľad, kde je všetka pozornosť zameraná len na text, krátky článok, nikdy nie viac ako dve výšky obrazovky bežného monitora počítača alebo notebooku. A najmä čitateľný obsah, jednoduchý, bez dlhých úvah a odbočení, priamo k veci, čo na srdci, to na klávesnici.
