Náš blog není o nás, ale o našem společném bloudění Barcelonou, přilehlém okolí a zajímavých setkáních. I tak nám přijde fér se alespoň zlehka představit. Zkrátka ať víte, do čeho se to pouštíte :).
Jsme dvě kamarádky, které spolu trávily čas/pracovaly/špekařily/smály se a udatně bojovaly, až se nakonec po třech a půl letech úspěšně prokousaly Technickou univerzitou v Liberci. Následovalo odloučení, kdy Terka odešla do slovenských krajin, kde vystudovala magisterské studium na VŠVU v Bratislavě v ateliéru S+m+l_xl – kov a šperk u prof. Karola Weisslechnera. Alžběta se vrátila do rodné matičky Prahy, kde absolvovala na UMPRUM v ateliéru K.O.V. pod vedením doc. Evy Eisler.
A tak se stalo, že jednoho dlouhého pracovního večera, pod tíhou okolností všedních dnů, nás napadlo, že bychom si mohly sbalit kufry a společně odjet za prací do zahraničí. Brzy jsme poněkud pozměnily naše plány, a jelikož jsme dobrodruzi na slovo vzatí, rozhodly jsme se namísto pracovního výletu podniknout spíše dovolenou za šperkem, což se za tři měsíce i stalo skutečností.
Náš výlet měl jasně vytyčený cíl. Setkat se s místními šperkaři, poznat zblízka jejich práci a místo, kde tvoří.
Barcelona není jen mistr Gaudí. Nachází se tam spousta zajímavých míst a lidí, jen musíte být poněkud trpělivější s jejich objevováním. Každé z našich setkání bylo ojedinělé, ale všechny spojovalo jedno – nadšení pro šperk.
Botanická zahrada/Jardí Botánic
Ve světě se nachází mnoho zajímavých lidí, kteří rozhodně stojí (nejen) za povšimnutí. Někdy je k nim cesta lehce trnitá a je obtížné je najít, jindy stačí napsat email nebo zkrátka pomůže šťastná náhoda. Měly jsme příležitost několik takových lidí potkat a rády bychom se s vámi podělily o zážitky z našeho bloudění po kraji barcolenském.
Upřímně, nečekejte žádné sáhodlouhé texty či dokonalé fotografie. Prosíme, berte náš blog s lehčí rezervou. Pakliže vás budou otravovat neustále se opakující slova – boží, skvělé, úžasné a neskutečné, promiňte nám to.
Nechceme vám prozrazovat vše zažité, jen pomálu pro inspiraci naťukneme…
Za dva a půl měsíce jsme se dověděly celkem dost. Třebas to, že těžký je to všude stejně, že práce v kavárně a tvorba šperku jde i v jiné zemi ruku v ruce. Jen tam se to nikdo nestydí říct (není to ostuda). Je to tak, jak to je.
Také jsme přišly na to, že slovo chtít je nejvíc, že strach je největší nepřítel (jak říká EE svým studentům).
Člověk si jen tak nějak musí dovolit chtít. My jsme si dovolily tuhle cestu a nelitujeme jediného okamžiku!
Objevy ohledně jídla zas tak překvapivé nebyly – jakože španělská zelenina rovnou z pole chutná prostě líp než ta česká dovezená (jako jo ♥), že brambory na loupačku se nepřejí a zůstanou lahůdkou až do konce cestovatelských dnů, že místní zmrzliny by člověk mohl jíst furt, ale nakonec se vám stejně nejvíc zasteskne po tom čerstvém českém chlebu s kmínem, poněvadž to je prostě nejlepší jídlo na světě.
Výhled od kláštera Montserrat.
Pak ty průběžný postřehy, jakože badalonský východy Slunce prostě chceš, že vstup do Sagrady Familie stojí stejně, jako cesta na Mallorku, že Barcelona je unavená z turistů, že i my jsme unavené z turistů, že Picassovo muzeum je fakt nářez, že muzeum Joana Miró je ještě větší nářez (nejlepší!), že na Montsserat je nejlepší jít pěšky tam i zpět, že ruský kolo se vecpe všude (jakožto atrakce na Tibidabo vršku), že Maroko je blízko, že sehnat Španěla nad metr šedesát dá vážně práci, že siesta je dobrá a často potřebná záležitost, že tu krásu prostě nevyfotíš, že na Beverly Hills 90210 se dá koukat i ve třiceti, že Brenda je neskutečná hysterka a hlavně, že nám to všechno dokáže tak moc chybět.
