Den 8 - Zamotaný
Slíbila jsem @aredhel-erinti pokračování Pavučin a tohle téma pasuje příliš dobře, než abych toho nevyužila.
Do Státub zbýval den cesty.
Šesterstvo bylo toho rána zamlklejší než obvykle, dokonce ani Johanna nevtipkovala jako obvykle. Myrya je naprosto chápala. Čím více času trávila na Stezce, tím více na ni ta prázdnota doléhala. Nedovedla si představit, jak působí na někoho, kdo po ní kráčel poprvé.
Rychle posnídali a seřadili se u vchodu. Myrya se zhluboka nadechla. Sevřela v dlani jeden z mnoha přívěsků na svém náhrdelníku – ohlazený kousek dřeva. Přejížděla po něm prsty, vnímala každou prasklinu, každou nedokonalost. Její mysl nalezla potřebné vlákno. Pavučina, musela se usmát.
Vykročila do prázdnoty.
Mlha se na ně nalepila jako mokrá deka. Dnes se zdála studenější než včera. Mohlo to znamenat, že cokoliv se v mlze ukrývalo, obrátilo svou pozornost jejich směrem. Taky to nemuselo znamenat vůbec nic.
Když se poprvé učila na Stezce orientovat, Lirg jí radil, ať zavře oči. Že jí to zbystří ostatní smysly. Popravdě neviděla rozdíl, zda má kolem sebe tmu, nebo bílou prázdnotu. V prstech stále žmoulala svůj přívěsek. Věděla, že je to jenom kousek dřeva bez špetky magie, ale na tom nezáleželo. Pomáhal jí.
Stezka dnes byla klikatější. Od ústí jeskyně je vedla podél skalní stěny, pak zahnula ostře vlevo. Mrzelo ji, když se od ní museli vzdálit. Jako by se propadali ještě hlouběji do prázdna. Chvíli měla pocit, že se vlákno stáčí do kruhu. Nezáviděla zbytku Šesterstva, kteří necítili jeho pnutí a museli se spolehnout na její vedení. Nesmí je zklamat.
„Hej! Je tam někdo? Kdokoliv?“ zakřičel kdosi – cosi? – z mlhy před nimi. Zastavila se v půli kroku.
„Co to bylo? Slyšeli jste to taky, ne? Je to bezpečný? Myryo?“ zaševelila skupinka za ní.
Neodpověděla hned. Stezka je vedla směrem ke zdroji zvuku. Zněl lidsky, ale to nemuselo nic znamenat. Měli dvě možnosti: uhnout ze správného směru a pokusit se zachytit vlákno o kousek dál, nebo pokračovat po Stezce a doufat v nejlepší.
Ať před nimi číhalo cokoliv, opustit Stezku si nemohli dovolit. Slyšela stovky příběhů, co se stalo těm, kteří zabloudili v mlze, a žádný z nich nekončil dobře. Museli pokračovat.
„Nevím, co to je,“ otočila se k ostatním, „ale musíme tím směrem. Zatím jsme měli štěstí, snad nám vydrží. Držte se v řadě, buďte potichu a nepanikařte. Budeme v pořádku.“ Přes mlhu viděla do tváře jen Elentaye, ale zpoza ní se ozval souhlasný šepot.
Promnula v dlani další z přívěsků, liščí zub. Zvládnou to. Ona to zvládne.
Z mlhy před nimi se vynořil tmavý tvar. Čím více se k němu blížili, tím více připomínal lidskou postavu. Nakonec se proměnil v zarostlého špinavého muže s vlasy v napůl rozpleteném copu.
„Konečně někdo,“ vytryskly mu slzy, „už jsem tady celou věčnost!“
„Nevíš, že na Stezce se nemá hulákat?“ napomenula ho, „co jsi vůbec zač?“
„Pardon… už je to tak dlouho… jsem Harald, hraničář z Bílé pevnosti,“ odpověděl jí šeptem. Až teď si všimla, že mu pod plnovousem visí náhrdelník podobný tomu jejímu. „Vracel jsem se z Vertu a chtěl jsem si zkrátit cestu… ale pak jsem se tu tak nějak… zamotal.“ Zase začal vzlykat. „Vemte mě odtud! Prosím!“
„My jdeme do Státub… asi se můžeš přidat.“ Jestli to byl klam, tak na něj právě skočila. Ale nemohla ho tu nechat.
Harald se připojil hned za ni. Je lépe, když ho bude mít poblíž.
„Děkuju! Děkuju… Jsem tak rád, že jste mě našli… už jsem myslel, že se tady zblázním… ta prázdnota… a pak jsem zahlíd‘ vás a napřed jsem myslel, že si se mnou jenom hraje mlha… ale vy jste přišli a jste skutečný!“ šeptal nadšeně. Myrya jen mlčky přikyvovala a soustředila se na Stezku. Neměla to srdce sdělit mu, že Vert před sedmdesáti lety zničil sesuv půdy a dnes z něj zbylo jen pár ruin. Nemohla mu říci, že jméno hraničáře Haralda zná jenom z odstrašujících příběhů a že valná většina těch, které znal, je dnes po smrti. Na to bude dost času. Teď se musí dostat ven.
Když se jí pod nohama objevila skála, vydechla úlevou. „Já už se tak strašně těším ven… už ani nevím, kdy naposledy jsem viděl slunce. A stromy!“ švitořil za ní Harald. Z mlhy se dále vynořily skalní stěny, z průrvy po straně přitekl potůček, ozvali se první ptáci. Vraceli se do obyčejného světa.
Stezka končila v místech, kde se jejich průrva otevírala do širokého údolí. Kousek za východem se Myrya zastavila a spokojeně se usmála ve slunečních paprscích. Dokázali to.
Její radost přerušil výkřik. Vyděšeně se otočila. Elentaya klečela nad hromádkou ztrouchnivělých kostí.
„Bylo to tak rychlé…“ mumlala, „zrovna otevíral ústa, že něco řekne, ale místo toho se prostě rozpadl…“
„Možná v té mlze čas funguje jinak,“ zamyslel se Karlimdor, „a když ji teď Harald opustil, náš čas ho dohnal. Kdo ví, jak dlouho tam bloudil.“
„Co teď s ním?“ zeptala se Mei, „Nemůžeme ho tady takhle nechat.“
Všichni se s očekáváním otočili na Myryu.
„Měl by dostat pohřeb,“ řekla a začala si pomalu sundávat plášť, „ty kosti by se měly spálit a popel rozsypat do větru. Ale ne tady. Moc stromů… pomůžete mi ho odnést?“
Do Státub zbývala hodina cesty.