#wordvember

[alex-writess]

wordvember #2 - a red thread

words written: 542 words

current word count: 34,007 words

okay, it's a red string, not thread but whatever. also i'm four days late but i'm going to pull through with writing more words across multiple sessions later the month.

Instead her aunt gave her a silk ribbon in the colour of fresh blood. She only stared at it for a few seconds. “… What’s that?” “Don’t tell me you’ve never heard about the red string of fate.”

[alex-writess]

wordvember #1 - a new day

words written: 845-ish words

current word count: 33,465 words

we're so back?? idk anymore. and i started book 2 for anyone wondering. i'm just gonna write them at the same time lmao.

The red veils parted as her aunt came inside and woke her up from her sleep into a new day. “T—.” She hated that name, that diminutive, the very sound of the language with its accentuated consonants. But she couldn’t remember her real name anymore so what did it matter?

[onaras-oficialni]

Den 29 - Copánky

Myrya měla problém. Potřebovala zaplést cop.

V Beltaně se vlasy berou velmi vážně. Po celý život je nesmíte zkrátit. Věnovat svému partnerovi o svatbě pramen vlasů stvrzuje sílu vašeho závazku. A jakmile jsou vlasy vašich dětí dost dlouhé, začnete je zaplétat.

Vlasy musí být vždycky zapletené. A nikdo si je nesmí zaplést sám.

Dnes už nikdo neví, kde se ta tradice vzala. Když byla Myrya malá, Trudi jí vyprávěla, že v houští číhají lesní duchové a natahují se po vlasech kolemjdoucích. A že zatímco po copech jejich pařáty sklouznou, v rozpuštěných vlasech se zamotají a pak tě za ně odtáhnou neznámo kam. No a musí ti je zaplést někdo jiný, protože tady v horách si všichni pomáháme. Ten, kdo ti plete copy, ti tím dává kousek svého štěstí, a ty ho pak můžeš zase dát někomu dalšímu. Možná to tehdy od Trudi byl jen trik, jak udržet neposedné dítě na místě, zatímco mu jednotlivé prameny splétala do složitého copu. Ale nosili je tak všichni, takže nač odporovat.

Naposledy jí vlasy zapletl Fergus, večer předtím, než vyrazila na jih. Ten cop začínal v týlu, obtáčel jí hlavu jako koruna a poté spadal na pravé rameno. Týdny na cestách však udělaly své a její účes teď spíš než korunu připomínal ptačí hnízdo. Musela s tím něco udělat.

„Poslyš,“ zeptala se Mei, když toho večera seděly na hlídce, zatímco zbytek Šesterstva se uložil ke spánku, „tohle bude znít divně, ale myslíš, že bys mi mohla zaplést vlasy?“

Mei si prohrábla vlastní rozježenou čupřinu. „Vážně myslíš, že jsem ten nejvhodnější kandidát?“

„Nemusí to být nic složitého, prostě jen aby to drželo…“

Mei přikývla. Myrya s drobným bodnutím lítosti rozvázala tkanici na konci copu a začala rozplétat Fergusovo dílo. Pak si vlasy párkrát prohrábla hřebenem a usadila se zády k Mei.

„Tohle je nějaká hraničářská tradice? Jako ty kosti, co máš na krku?“ zeptala se Mei, zatímco jí vlasy neobratně rozdělila do tří pramenů.

„Nejen hraničářská. V Beltaně se to prostě takhle dělá. Když si vlasy zapleteš sám, nosí to smůlu.“

„Na to vy v horách dáte hodně, co?“

„No, každá troška štěstí se hodí, ne? … A taky to znamená, že nejsi sama. Že máš v životě lidi, kterým věříš a kteří věří tobě... muset se spolehnout jen sám na sebe je někdy horší než ta nejhorší smůla. A k tomu tak nějak patří i ty vlasy… promiň, takhle zvenku to musí znít divně.“

„Ani ne. Jen nezvykle,“ Mei omylem zatáhla trochu silněji, ale Myryu by ani nenapadlo si stěžovat, „u nás si lidé vlasy holí, když se jejich život nějak hodně změní. Novomanželé po svatbě, čerstvé matky, žáci, když vstoupí do učení, a pak znovu, když ho ukončí… prostě vždycky, když začíná nová kapitola. Znamená to, že ať se s tebou dosud dělo cokoliv, dobré nebo špatné, teď to necháváš za sebou a do budoucnosti chceš jít s čistým štítem.“

„U nás by se řeklo, že si tím krátíš štěstí,“ usmála se Myrya.

„Zase to tvoje štěstí,“ zasmála se Mei. „Mě třeba oholili, když jsem šla na učení do chrámu, to mi bylo tak osm. A potom vlastně až loni, když jsem přišla sem, to už jsem se oholila sama.“

Myrya napjatě čekala. Mei se o své minulosti rozmluvila málokdy, takže každý střípek informací byl velká vzácnost. Pro dnešek však, zdá se, měla dost.

Mei si vzala nabízenou tkanici a zajistila konec Myryina copu. Pak se usadila zpět na druhou stranu ohniště.

„Myryo,“ řekla po chvíli ticha, „až mi ty vlasy ještě trochu narostou, mohla bys mi je taky zaplést? Když jsme teď ten tým… třeba mi to taky přinese štěstí.“

[danielfeketewrites]

A creepypasta-like short story...

The Rat King Experiment (Wordvember 2024 #8: Tangled)

Trigger warning: suicide mentioned … This isn’t an official protocol, i.e. a record of an experiment, for the less sciency among my readers.

Sharing this one a few days later. And also, you know, almost two months later. As I mentioned somewhere else, I still wanna do shorts stories on prompts number 9 and 10, as they keep living in my head. Hopefully in January, but we'll see how things go.

[onaras-oficialni]

Den 28 - Sbalené kufry

"Nebyla to tvoje vina," opakovali mu všichni. Zbytek Kjarvigu, jeho rodina, Hulrikova rodina, pomalu i náhodní kolemjdoucí.

Durgrim věděl, že lžou.

Byli s Hulrikem posláni zajistit jednu z nových štol. Horníci tam prorazili do jeskyně, v níž nalezli hnízdo šedosporů. Oni měli buď jeskyni vyčistit, nebo pokud to nepůjde, zbortit přístupovou chodbu.

Měl Hulrika zadržet. Mohl Hulrika zadržet. Kdyby se do jeskyně nevrhli po hlavě a napřed hodili dovnitř trhavinu, mohl boj dopadnout úplně jinak. Ne, dopadl by úplně jinak. Ale oni byli tak nadšení, že jim kapitán věřil natolik, aby je poslal samotné. Jejich první mise bez dozoru staršího bojovníka. Tímhle akorát dokázali, že si tu důvěru nezasloužili.

Hulrik vběhl do sluje dřív, než Durgrim stihl cokoliv říci. První zvuky boje k němu dolehly dřív, než on sám překročil její práh. Kdo mohl tušit, že těch šedosporů bude tolik. Když se k němu konečně probil, Hulrik byl na prahu smrti. Museli ustoupit. Jednou rukou podpíral Hulrika, druhou odrážel šedospory. Vlekl ho ven a těch pár kroků se zdálo jako jako věčnost.

Vpotáceli se zpět do štoly. Durgrim měl alespoň dost rozumu, aby srazil podpěru a hodil ke vchodu slabou nálož trhaviny. Skála se otřásla, když se ústí tunelu sesypalo. Pak se mu Hulrik složil pod rukama.

Klečel s ním na hrubé podlaze, tiskl jej k sobě, netušil, jak dlouho. Znovu a znovu tiskl Hulrikovi na hruď svou dlaň v naději, že z ní opět vytryskne léčivá záře. Ale byl slabý, příliš slabý. Šeptal do jeskynního ticha, že bude v pořádku, že se uzdraví, tohle není konec, bude v pořádku, bude v pořádku, bude v pořádku...

Nic z toho, co následovalo poté, nepůsobilo skutečně. Našla je hlídka, kterou za nimi poslali. Vyčerpaný Durgrim prospal celý další den. Hulrikovi vystrojili hrdinský pohřeb, protože zemřel ve zbroji Kjarvigu. Durgrim dostal volno, dokud nebude "připraven vrátit se do služby". Ale jak měl pokračovat bez Hulrika...

Nevěděl, kdy přesně se rozhodl odejít. Ale bylo to jediné rozumné rozhodnutí. Bez Hulrikovy přítomnosti byly kortunské síně tak strašlivě prázdné. Pomalu každý roh mu jej připomínal, jako by se za ním měl zase vynořit a sevřít ho v objetí, jen aby se ta představa vzápětí rozplynula. Takhle už nemohl pokračovat.

*

"Takže tohle je tvoje poslední slovo? Odcházíš?" ujišťoval se kapitán.

Durgrim přikývl. "Bude to tak lepší."

"Bude škoda tě ztratit. Vždycky jsi byl dobrý bojovník."

Zavrtěl hlavou. "Jak bych mohl bránit Kortunu, když jsem nedokázal ochránit Hul-... jeho." I vyslovit to jméno bolelo.

Začal si rozepínat přezku pláště se zlatým kladivem Kjarvigu. "Nezasloužím si ho dál nosit. Beztak jsem mu přinesl jen hanbu."

Kapitán jeho ruku zastavil. "Nech si ho. Ať ti připomíná, odkud jsi přišel, a kam se můžeš vrátit, pokud si to budeš přát."

*

Následujícího dne vyrazil časně ráno, plášť složený na dně torny. Ven z kortunské brány, pak cestou mezi horami dál a dál. Možná tam někde nalezne nový smysl.

A možná bude jednoho dne hoden znovu obléknout svůj plášť.

[danielfeketewrites]

#not dead - a new short story is here!

Wordvember 2024: Two Worlds (#7: “Mice kingdom”)

Act I, Wherein Theovic Observes The Terrain They were buying. There were so many things to buy and from Theovic’s perspective it seemed like

I got stuck on this one for a week, but last night I finally found a way to do it! It exists! Yay!

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 12 - Dopis

V pevnosti plné léčitelů nebylo těžké se dostat skoro z každého zranění, včetně otrávení všemožnými jedy. Potom, co byla záležitost se smokem v budce vyřešená, si Mara v archivu řádu vyhledala nějaké informace. Smočí jed mohl být podle všeho velice nebezpečný, podle toho, z jakého hada smok vyrostl (z užovky samozřejmě méně nebezpečný než ze zmije), ale protijed na něj byl známý, zejména v bylinkářských kruzích. Navíc se podařilo provinilého smoka zadržet a mistr Sestus se po extrakci smočího jedu na protijed ihned pustil s několika učni řádu do přípravy výběhu, ve kterém by smoka mohli chovat. A Tasse skončil ve svém pokoji pod pečlivým dohledem několika členů řádu, kteří si, aspoň podle toho, co tvrdila Priska, která měla skoro vždycky o všem přehled, vedli pečlivé poznámky o všem, co se s ním dělo. Maru k němu pustili až skoro po týdnu a to ještě musela přijít s výmluvou.

„Přišel ti dopis!“ oznámila, jakmile vstoupila do Tasseho pokoje. 

„Dopis? Nenapsalas ho, aby tě sem pustili, že ne?“ zasmál se. Neležel v posteli, jak by Mara čekala od někoho, kdo prodělal těžkou otravu. Ne, místo toho ho našla sedět u stolu pod oknem s otevřenou knihou. 

„Ne, dorazil dneska ráno. Neměl bys bejt v posteli?“

Tasse pokrčil rameny.

„Je mi dobře. Vlastně mi bylo docela dobře skoro celý týden.“

„Tak proč seš tady zavřenej?“

„Prý jsem se z toho jedu vzpamatoval až moc rychle.“ Tasse otočil list ve své knize. „Potřebují mě nějakou dobu pozorovat.“

„To zní jako skvělá zábava,“ ušklíbla se Mara.

„Je to zvláštní, protože takhle jsem strávil většinu dětství, ale nikdy mě to nepřivádělo k šílenství tak jako teď. Pár měsíců tady v Lesním hradě a… nevím, radši bych vyrazil někam do lesa, než sedět tady. Je to normální?“

„Pro mě jo. Spíš mě překvapuje, že by to takhle táhlo ven tebe, myslela jsem, žes říkal, že na takový věci moc nejseš.“

„Možná se tyhle věci můžou změnit…“ pronesl Tasse zamyšleně a zahleděl se z okna. „Sakra, nebýt už takové chladno, chtěl bych si jít někam zaplavat…“

„Fajn, to zní jako by ti tak trochu hráblo,“ poznamenala Mara. 

„Ne, jenom mám pocit, že by mi studená voda udělala dobře.“ Tasse vzhlédl a podíval se na Maru. „Možná mi opravdu hráblo, jak říkáš.“

„Možná bys měl fakt ještě odpočívat, ten smok ti to v hlavě pěkně zpřeházel.“

„Hm. To bude ono. Bohové, budu si vůbec schopný přečíst ten dopis?“

„No jo, dopis!“ plácla se Mara do čela. „Tady. Asi ti píše král nebo někdo tak důležitej, ještě nikdy jsem neviděla tak ohromnou pečeť.“

„To je docela možné,“ přikývl Tasartir a dopis si od ní vzal.

„Teď si ze mě děláš legraci, žejo?“

„Ne,“ broukl a pečeť zkontroloval. Byla opravdu velká a kůň ve skoku nad vodní hladinou na ní byl Tassemu dobře známý. „Ano,“ zamumlal. „Tohle je pečeť núelské královské rodiny.“ Rychlým pohybem pečeť zlomil, psaní otevřel a začal si mlčky pročítat jeho obsah.

„Ty seš z Núelu, žejo?“

„Ano.“

„Co by ti vaše královská rodina mohla chtít?“

„Chtějí vědět, jak se mi daří. Oh, bohové, a prý pošlou někoho, kdo se na mě přijede podívat…“

„To mi asi budeš muset vysvětlit… Proč by je něco takovýho mělo zajímat?“

„Oh… Já ti to vlastně neřekl, že?“ Tasse odložil dopis na stůl a otočil se se svým kolečkovým křeslem tak, aby byl obrácený čelem k Maře. 

„Neřek mi co?“

„Núelská královská rodina je moje rodina.“

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 11 - Obyčejná budka

„Tohle prostě není fér,“ povzdechl si Tasse a odhrnul si vlasy z očí. Začínaly být trochu dlouhé, zatím ne tak, aby si je mohl zastrčit za ucho, ale dost na to, aby mu mohly překážet. Seděl na povaleném špalku a s velice otráveným výrazem vyhraboval zbytky starého hnízda z ptačí budky.

„Co? Že nás nepustěj na krok z Lesního hradu protože jsme v doupěti tý pavoučí holky omylem strávili čtrnáct dní? A já myslela, že ty na venkovní aktivity moc nejseš,“ uchechtla se Mara. 

„Však teď jsme venku, ne? Ale tak nějak jsem nečekal, že skončíme u tohohle. Čištění ptačích budek - vážně?“

„Blíží se zima, někdo ty opuštěný musí vyčistit a připravit na jaro.“

„Já vím,“ zabručel Tasse a pokusil se odfouknout neposedný pramen vlasů, který ho lechtal na čele. „A ostatní si tohle všechno odbyli před týdnem mezi tím, co nás hledali. Jenom… Nikdo mě tak úplně nepřipravil na to, že budu pracovat.“

Mara vyprskla. „To jako fakt? Počkej, doopravdy?! Na co tě pak teda připravovali?“ 

„Na studium?“

„A k čemu myslíš, že to studium vede?“

„…k vzdělání?“

„A k práci! Tomu se tady v řádu nevyhneš. Každýho tady učej, jak bejt co nejvíc samostatnej. I když jseš kluk z bohatý rodiny.“ Mara se zazubila. „Možná, že tohle je ten důvod, proč si ten tvůj vychovatel myslel, že to tady nezvládneš…“

„Já tě nesnáším.“

„To je mi úplně jasný.“

„Podáš mi další budku?“

„Ani nápad!“ prohlásila Mara. Ještě ani nedomluvila a už se natahovala pro jednu z budek, které jim bylinkáři v rámci údržby sundali ze stromu. „Tahle je pěkně těžká…“

„Nevadí, postarám se o ni!“

„Když myslíš…“ Mara budku zdvihla. „Jo, váží o něco víc než ty ostatní… Ale zase je o dost větší. Zajímalo by mě, co v ní hnízdilo…“

„Škoda, že v těch budkách nenechávají podpisy, co?“

„Ty doma normálně píšeš po stěnách? Navíc… zůstává tam po nich peří a tak, takže vlastně jo, něco jako podpis po sobě nechávaj.“

„Hmmm…“ přikývl Tasse zamyšleně. „Tak se podíváme, kdo se nám podepsat tady?“ poklepal na stříšku budky. Budka zasyčela.

„Um… Maro?“

Mara vzhlédla od budky, do jejíhož čištění se právě pustila. Tasse na stříšku zaklepal znovu. Budka opět zasyčela. 

„Tohle ptačí budky normálně nedělají, že ne?“

„Tak…třeba taková husa dovede syčet pěkně. Ale do obyčejný budky se husa nedostane…“

„To řekni téhleté!“

Tasse natáhl ruku a opatrně nadzvedl stříšku budky, aby viděl dovnitř. Z příšeří na něj zasvítil pár žhnoucích očí. Tasse jejich pohled opětoval.

„Ty nevypadáš jako husa…“

„Sssssss.“

„Co tam máš?“ vyzvídala Mara.

„Pojď se podívat!“

Mara odstrčila svou budku a znovu vyskočila na nohy. V mžiku byla u Tasseho a nakláněla se mu přes rameno. Ve škvíře mezi budkou a stříškou byly vidět oči jako řeřavé uhlíky navrchu šupinaté hlavy, z jejíž tlamy podrážděně šlehal rozeklaný jazyk.

„Had…?“

„Tohle nebude had,“ potřásl Tasse hlavou a pootevřel budku ještě o něco víc. „Podívej.“

Tvor v budce sice připomínal hada, ale byl výrazně mohutnější. Šupiny, na pohled hrubší než ty hadí, se mu duhově leskly a na zádech měl složená křídla připomínající netopýří. V  budce byl zaklíněný tak natěsno, až to vypadalo, že se dost možná nemůže ani hnout.“

„Vypadá to, že tu máme smoka. Vidíš? Má křídla a už i nohy.“

„Tak to jsem s tím hadem nebyla až tak daleko, co?“

„Vlastně ne. Kdo ví, jak dlouho v té budce byl, možná se tam dostal už v hadí podobě a jak rostl, nemohl se už dostat ven…“

„Představ si, že by tam dorost na draka,“ zamumlala Mara. 

„No nevím, podvyživeně sice nevypadá, ale potom, co si asi smlsl na ptácích, co tu budku obývali, tak asi moc další potravy očekávat nemohl. Ven se dostat nemohl a ptáci určitě nejsou tak hloupí, aby za ním do budky sami lezli. Četl jsem, že vydrží bez jídla docela dlouho, ale takhle by se té druhé stovky asi nedožil, aspoň ne v dobrém zdraví…“

„Co s ním teda? Zkusíme ho dostat ven?“

„Můžeme to zkusit… Pak ho vezmeme za mistrem Sestem, ten by mohl vědět, co s ním.“

Tasse odklopil stříšku budky úplně a zanořil do ní ruku. „Tak pojď, kamaráde, vytáhneme tě na světlo, ať se v té krabici moc- ÁÁÁÁÁU!“ zařval a odskočil od budky. Ruku prudce vytáhl a s ní i rozvášněného smoka, který se mu zakousl do předloktí. Na denním světle byl překrásný - hrál všemi barvami a z čela mu vyrůstal pár zlatavých růžků. Hrabal ve vzduchu krátkýma nohama a křídla, momentálně moc malá na to, aby s nimi mohl létat, se mu podrážděně škubala. 

„Sakra, Tasse!“ zaječela Mara. 

„Uh… mám ho?“ uchechtl se Tasse rozpačitě. 

„Nejsou tyhle potvory náhodou jedovatý?!“

„…možná?“

„Ty jseš takovej idiot!“

„Tohle snad nemyslíte vážně!“ zazněl dvorem hlas mistryně Luidgardy. „Vy jste se úplně zbláznili?! Maro, okamžitě přiveď mistra Sesta! Tasartire, ty se nehýbej, toho smoka z tebe musíme dostat dolů, ať do tebe nenapumpuje ještě víc jedu. Bohové, začínám mít pocit, že na vás dva budu muset víc dohlédnout!“