Před pár lety jsem to tady už zkoušela, ale teď se snažím zase začít psát, tak to sem hodím znova.
Máte chuť psát, ale nevíte o čem?
Jde vám nebo vás baví formát krátkých povídek?
V tom případě by vás mohl zaujmout Slovopad!
Je to psací výzva, která pravděpodobně už není úplně oficiálně aktivní, ale my (aka já a jeden z mých nejoblíbenějších tvorů jejichž blog najdete tady) se jí pořád tak nějak držíme a pravidelně si děláme seznam témat na každý den v listopadu.
Případně pro ty, kdo radši píšou v angličtině:
Pravidla výzvy jsou jednoduchá - každý den v listopadu napsat povídku, nebo v podstatě asi jakýkoliv text na dané téma. Text by měl mít aspoň 500 slov a obsahovat nebo se nějak vztahovat k tématu na daný den (prostě třeba v povídce na téma Červená nitka se ta červená nitka musí nějak vyskytovat nebo aspoň zmínit). Pokud budete vzniklý díla zveřejňovat, ať už tady nebo jinde, přidejte k nim #Wordvember nebo #Wordvember2024 (nebo #Slovopad, zkoušíme, jestli se to ujme).
Perla spěchala temnými ulicemi k Velrybímu břichu a myšlenky jí běžely jako o závod.
Mohli tam umřít. Strašně snadno tam mohli umřít. A byla by to její vina. Co to do ní vjelo, že se takhle vrhla do nebezpečí? To jí na Eagilovi tak moc záleželo? Jako je to fajn chlap, ne že ne, ale až tak fajn přece není, ne? Ne tak, aby se kvůli němu rvala s nějakou potvorou.
A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.
A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.
Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.
„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.
„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.
„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.
„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“
„Nějaký problémy?“
„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“
„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“
„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“
Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“
„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“
„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“
„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.
„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“
„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“
Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“
Venku Perla vytáhl umolousanou lékořici z kapsy a vsunul si ji do úst. Pak vyrazil zpátky do přístavu, kde nechal zbytek. Krysy, tak je Uldarion nazval. Bylo načase zjistit, jak od něj dostat víc sýra.
Slíbila jsem @aredhel-erinti pokračování Pavučin a tohle téma pasuje příliš dobře, než abych toho nevyužila.
Do Státub zbýval den cesty.
Šesterstvo bylo toho rána zamlklejší než obvykle, dokonce ani Johanna nevtipkovala jako obvykle. Myrya je naprosto chápala. Čím více času trávila na Stezce, tím více na ni ta prázdnota doléhala. Nedovedla si představit, jak působí na někoho, kdo po ní kráčel poprvé.
Rychle posnídali a seřadili se u vchodu. Myrya se zhluboka nadechla. Sevřela v dlani jeden z mnoha přívěsků na svém náhrdelníku – ohlazený kousek dřeva. Přejížděla po něm prsty, vnímala každou prasklinu, každou nedokonalost. Její mysl nalezla potřebné vlákno. Pavučina, musela se usmát.
Vykročila do prázdnoty.
Mlha se na ně nalepila jako mokrá deka. Dnes se zdála studenější než včera. Mohlo to znamenat, že cokoliv se v mlze ukrývalo, obrátilo svou pozornost jejich směrem. Taky to nemuselo znamenat vůbec nic.
Když se poprvé učila na Stezce orientovat, Lirg jí radil, ať zavře oči. Že jí to zbystří ostatní smysly. Popravdě neviděla rozdíl, zda má kolem sebe tmu, nebo bílou prázdnotu. V prstech stále žmoulala svůj přívěsek. Věděla, že je to jenom kousek dřeva bez špetky magie, ale na tom nezáleželo. Pomáhal jí.
Stezka dnes byla klikatější. Od ústí jeskyně je vedla podél skalní stěny, pak zahnula ostře vlevo. Mrzelo ji, když se od ní museli vzdálit. Jako by se propadali ještě hlouběji do prázdna. Chvíli měla pocit, že se vlákno stáčí do kruhu. Nezáviděla zbytku Šesterstva, kteří necítili jeho pnutí a museli se spolehnout na její vedení. Nesmí je zklamat.
„Hej! Je tam někdo? Kdokoliv?“ zakřičel kdosi – cosi? – z mlhy před nimi. Zastavila se v půli kroku.
„Co to bylo? Slyšeli jste to taky, ne? Je to bezpečný? Myryo?“ zaševelila skupinka za ní.
Neodpověděla hned. Stezka je vedla směrem ke zdroji zvuku. Zněl lidsky, ale to nemuselo nic znamenat. Měli dvě možnosti: uhnout ze správného směru a pokusit se zachytit vlákno o kousek dál, nebo pokračovat po Stezce a doufat v nejlepší.
Ať před nimi číhalo cokoliv, opustit Stezku si nemohli dovolit. Slyšela stovky příběhů, co se stalo těm, kteří zabloudili v mlze, a žádný z nich nekončil dobře. Museli pokračovat.
„Nevím, co to je,“ otočila se k ostatním, „ale musíme tím směrem. Zatím jsme měli štěstí, snad nám vydrží. Držte se v řadě, buďte potichu a nepanikařte. Budeme v pořádku.“ Přes mlhu viděla do tváře jen Elentaye, ale zpoza ní se ozval souhlasný šepot.
Promnula v dlani další z přívěsků, liščí zub. Zvládnou to. Ona to zvládne.
Z mlhy před nimi se vynořil tmavý tvar. Čím více se k němu blížili, tím více připomínal lidskou postavu. Nakonec se proměnil v zarostlého špinavého muže s vlasy v napůl rozpleteném copu.
„Konečně někdo,“ vytryskly mu slzy, „už jsem tady celou věčnost!“
„Nevíš, že na Stezce se nemá hulákat?“ napomenula ho, „co jsi vůbec zač?“
„Pardon… už je to tak dlouho… jsem Harald, hraničář z Bílé pevnosti,“ odpověděl jí šeptem. Až teď si všimla, že mu pod plnovousem visí náhrdelník podobný tomu jejímu. „Vracel jsem se z Vertu a chtěl jsem si zkrátit cestu… ale pak jsem se tu tak nějak… zamotal.“ Zase začal vzlykat. „Vemte mě odtud! Prosím!“
„My jdeme do Státub… asi se můžeš přidat.“ Jestli to byl klam, tak na něj právě skočila. Ale nemohla ho tu nechat.
Harald se připojil hned za ni. Je lépe, když ho bude mít poblíž.
„Děkuju! Děkuju… Jsem tak rád, že jste mě našli… už jsem myslel, že se tady zblázním… ta prázdnota… a pak jsem zahlíd‘ vás a napřed jsem myslel, že si se mnou jenom hraje mlha… ale vy jste přišli a jste skutečný!“ šeptal nadšeně. Myrya jen mlčky přikyvovala a soustředila se na Stezku. Neměla to srdce sdělit mu, že Vert před sedmdesáti lety zničil sesuv půdy a dnes z něj zbylo jen pár ruin. Nemohla mu říci, že jméno hraničáře Haralda zná jenom z odstrašujících příběhů a že valná většina těch, které znal, je dnes po smrti. Na to bude dost času. Teď se musí dostat ven.
Když se jí pod nohama objevila skála, vydechla úlevou. „Já už se tak strašně těším ven… už ani nevím, kdy naposledy jsem viděl slunce. A stromy!“ švitořil za ní Harald. Z mlhy se dále vynořily skalní stěny, z průrvy po straně přitekl potůček, ozvali se první ptáci. Vraceli se do obyčejného světa.
Stezka končila v místech, kde se jejich průrva otevírala do širokého údolí. Kousek za východem se Myrya zastavila a spokojeně se usmála ve slunečních paprscích. Dokázali to.
Její radost přerušil výkřik. Vyděšeně se otočila. Elentaya klečela nad hromádkou ztrouchnivělých kostí.
„Bylo to tak rychlé…“ mumlala, „zrovna otevíral ústa, že něco řekne, ale místo toho se prostě rozpadl…“
„Možná v té mlze čas funguje jinak,“ zamyslel se Karlimdor, „a když ji teď Harald opustil, náš čas ho dohnal. Kdo ví, jak dlouho tam bloudil.“
„Co teď s ním?“ zeptala se Mei, „Nemůžeme ho tady takhle nechat.“
Všichni se s očekáváním otočili na Myryu.
„Měl by dostat pohřeb,“ řekla a začala si pomalu sundávat plášť, „ty kosti by se měly spálit a popel rozsypat do větru. Ale ne tady. Moc stromů… pomůžete mi ho odnést?“
Tak jo, jdeme na to, mám tady první povídku letošního Slovopadu! Budu se snažit psát na pokračování, držte mi palce.
Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. „Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. „Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“ „Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“ „Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. „Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho. „Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. „Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“ Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne?
Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie?
Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí.
Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.
„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“
„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“
Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal.
„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“
„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“
„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“
„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.
„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“
Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.
okay, it's a red string, not thread but whatever. also i'm four days late but i'm going to pull through with writing more words across multiple sessions later the month.
Instead her aunt gave her a silk ribbon in the colour of fresh blood.
She only stared at it for a few seconds. “… What’s that?”
“Don’t tell me you’ve never heard about the red string of fate.”
we're so back?? idk anymore. and i started book 2 for anyone wondering. i'm just gonna write them at the same time lmao.
The red veils parted as her aunt came inside and woke her up from her sleep into a new day. “T—.”
She hated that name, that diminutive, the very sound of the language with its accentuated consonants.
But she couldn’t remember her real name anymore so what did it matter?
