Den 15 - Tuhá zima
Beleron už tu skupinku sledoval pět dní. Popravdě se divil, že jsou pořád ještě naživu.
Tak pro začátek si dosud nevšimli, že je sleduje. Ne že by to bylo až tak překvapivé, koneckonců jeho od dětství učili, jak se v lese nenechat spatřit, ale když mu Fergus nařídil tuhle skupinku ohlídat, tak nějak předpokládal, že budou... já nevím, představovat hrozbu? Ale z toho, co za těch pět dní viděl, to bylo jen pár chudáků z nížin, kteří podcenili beltanskou zimu.
Stáhl si kápi hlouběji do čela a opatrně vykoukl skrze křoví, za kterým se krčil. To byla další chyba, které se ta pětice dopouštěla - vyčnívali z krajiny jako muchomůrky z mechu. Každý věděl, že správné tábořiště se staví kousek dál od cesty, nejlépe v nějakém ďolíku nebo vedle skalní stěny, aby bylo alespoň částečně chráněno před větrem. Hraničáři si o podobných místech říkali, takže některá z nich se používala už staletí. Ale tihle matlové sebou plácli hned vedle pěšiny, ani se nepokusili kolem sebe uplácat sníh. Není divu, že se jim dosud ani jednou nepodařilo rozdělat oheň.
Ale musel uznat, že na nich bylo něco... Ostrého? Nešlo jen o zbraně, které se většině z nich houpaly u boku nebo na zádech. Byl to způsob, jakým se pohybovali, jak se rozhlíželi po okolí, jako by byli připravení při sebemenší náznaku ohrožení okamžitě vystartovat. Někde jinde mohli být nebezpeční - ale tady byli na neznámé půdě a v jejich pohybech byla znát nejistota.
Už ho začínala bolet záda. Kousek odtud je tábořiště, mohl by se tam přesunout a trochu se vyspat. Ohně by si mohli všimnout, ale aspoň bude za větrem. Ale raději ještě počká, až se ještě trochu setmí. Když už se nenechal spatřit takhle dlouho, přece si to teď nezkazí.
Skupinka u cesty opět učinila marný pokus rozdělat oheň. Nevrle si rozložili stan a začali se chystat ke spánku. Jen ten dlouhá v černém (Beleron ho odhadoval na vůdce skupiny) dál obhlížel okolí.
Už už se Beleron chtěl zvednout, když v protější stráni zachytil pohyb. Směrem ke stanu klouzalo pět sněhobílých snovlků. V šeru jejich těla prakticky splývala s okolním sněhem. Neměli by tu být, ne takhle daleko na jihu. A ti chudáci dole neměli ani tušení, že se k nim blíží smrt.
*
Baltazar si šelem všiml, až když po něm první z nich skočila. S výkřikem jej odrazil magickým štítem. Zbytek Eskadry se vyrojil jako vosy, když jim někdo kopne do hnízda. Koutkem oka zahlédl Ořícha, jak se ohnal po dalším z vlků, který však jeho sekeře hbitě skočil. Ty potvory byly zatraceně rychlé.
Baltazar se zaměřil na vlka, jehož právě odrazil. Šelma byla zcela bílá a náraz do štítu jím, zdá se, nijak neotřásl. V jeho ledově modrých očích skoro jiskřila špetka inteligence. Ty oči... modré jako voda z tajícího ledovce... tak hluboké... tak studené... mrazivé...
Do vlkovy lopatky se zabodl šíp a šelma vyjekla bolestí. Mrazivý pohled se stočil jinam a Baltazar se otřásl. "Nedívejte se jim do očí! Uspí vás!" zakřičel nad bojištěm jakýsi horský duch. Ne, nesmysl, takhle se duchové nechovají. Baltazar vrhl po vlkovi magický projektil. Maximálně ho tím vyprovokoval.
"Nějaké další rady?" houkl do šera.
"Oheň a železo!" odpověděl neznámý. K prvnímu šípu se připojil druhý.
Z Baltazarových rukou vyšlehl proud temného plamene. Do nosu ho udeřil puch spáleného masa a šelma padla k zemi. Baltazar obrátil svou pozornost ke zbytku smečky.
*
Bylo po boji. Beleron odvedl Eskadru, jak se mu představili, do malého údolí chráněného před větrem, kde jim pomohl rozdělat oheň. Durgrim (jejich léčitel), se okamžitě pustil do čištění ran.
"Není to nic osobního, vážně," vysvětloval Beleron Baltazarovi, "prostě jste něco neobvyklého, tak mě náš velitel pověřil, abych vás sledoval. Co tu vůbec takhle uprostřed zimy děláte."
"Byznys," pokrčil Baltazar rameny, "hledáme ztraceného syna jednoho kupce. Naposled ho viděli kousek odsud."
"Hele," vložil se do debaty Ořích, "ty umíš stopovat, ne? To bys nám ho mohl pomoct najít."
"Je pravda, že někdo místní, by se nám hodil," navázala Claudia.
"Pravda, to bych mohl." Koneckonců bude pořád plnit Fergusův příkaz. Zblízka se mu budou sledovat mnohem lépe.