"Hele, řeknu to na rovinu, už mě to tady štve," zahájilo Perla skupinovou schůzi za dřevníkem, "Původní plán byl, že se tady ukryjem, než se ta věc s Konsiliem přežene. Ale už tady sedíme měsíc a furt nic. Na co sakra ještě čekáme?"
"Fakt je, že kdyby věděli, kde jsme, už by si pro nás přišli," připustila Carnimiria, "Nejspíš jsme je setřásli."
"Ale podle zpráv z Dvanáctiměstí všude visí naše podobizny. Jakmile nás poznají, jsme mrtví," oponoval Aurelius.
"Ne když je my zabijeme první," pronesla Perla a byla hrdá na to, jak dramaticky to znělo. Ostatní se k ní otočili.
"Shodnem se, že někdo je musí zastavit, ne?" pokračovala, "A mně z toho vychází, že ten někdo musíme bejt my. Nevím jak vy, ale já se nechci po zbytek života skrývat."
"Ty víš, že nic nechci víc než vidět je poražené. Ale jsou jich stovky a nás je pět. V boji proti nim nemáme šanci," řekl Roy.
"Tak nemusíme jít proti všem najednou. Vemem to po částech. Voni jsou po těch ostrovech rozstrkaný, nejsou všichni poromadě. To se podle mě dá zvládnout," pokrčil Perla rameny.
"Takže pomineme skutečnost, že nemáme loď a tím pádem způsob přepravy? A že právě teď trčíme uprostřed hor tisíce mil daleko?" zeptala se Carnimiria, "jestli máš nějaký plán, tak ven s ním, ale jinak je tahle debata celkem zbytečná."
"No," promnulo si Perla prsten s lebkou, "chci požádat o pomoc Bratrstvo."
"Neříkal jsi náhodou, že jseš s nima jen tak, aby se neřeklo, a že jim sice nosíš informace, ale jinak jseš na vlastní pěst? A že není šance, aby se kvůli tobě pustili do něčeho tak velkýho?" zvedla Krugga obočí.
"To jsem říkal..." připustil Perla, "ale taky jsem od tý doby přemýšlel a tak nějak myslím, že záleží na tom, jak jim to prodáme. Dyť nechcem, aby šli s náma do boje, stačí, když nás pomůžou ukrýt a neprásknou nás, až pude do tuhýho. Potřebujem spojence a moc jinejch možností nemáme."
Po cvilce zvažování Roy řekl: "Já myslím, že za zkoušku by to stálo. Když nic jiného, aspoň budeme vědět, na čem jsme. Kdy chceš vyrážet."
"Zejtra ráno, ten týpek říkal, že dýl čekat nebude."
Aurelius ztuhl. Tahle věta obvykle znamenala a) má průšvih, b) Theo má průšvih, c) ani jeden z nich nemá průšvih, ale rozhodně je něco špatně. Tentokrát si byl prakticky jistý, že se jedná o první případ.
Jak následoval matku do vedlejší místnosti, dumal, co přesně mu bude vyčteno. Že se vytratil uprostřed noci? Že o sobě týdny nedal vědět? Že se po třech měsících zjevil s bandou dobrodruhů? Něco jiného?
Co nečekal, bylo objetí, v němž ho lady Saphira sevřela, sotva za nimi zapadly dveře. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," zašeptala.
Když se od něj odtáhla, okamžitě nasadila důstojný výraz, jako by k předchozímu projevu citů vůbec nedošlo. To už se jí podobalo víc.
Posadila se a pokynula mu k protější židli. "Nebudu chodit kolem horké kaše. Během tvé nepřítomnosti se sešla rodinná rada v otázce následnictví."
Aurelius se zarazil. "Počkej, jak v otázce následnictví? Do toho snad nemá rada co mluvit, ne?"
"No, ne tak docela..." vysvětlovala, "Podívej, moje postavení není nejlepší. Napřed se u Thea neprojevila magie, pak ten rozvod... No a znáš strýce Argencia. Prostě khuftská větev pochybuje, že mám vládu pevně v rukou. Musela jsem něco udělat, abych je aspoň trochu uspokojila."
"Asi nerozumím..."
Povzdechla si. "Rada tě uznala jako následníka a příštího lorda Tamarise."
Aurelius zbledl. "Ne... ne, to musí být chyba! Theo je starší, Theo má být - "
"Theo souhlasil s tím, že se svých nároků vzdá," přerušila ho, "shodli jsme se, že to tak bude lepší. Lord Tamaris musí mít magické schopnosti."
"Ale... to není fér..." Na víc se Aurelius nezmohl.
"Je to politika. Neboj, naučíš se v tom chodit," zvedla se Saphira. "Doufám, že se co nejdřív ujmeš svých povinností, ať tě můžeme začít připravovat na vládu."
*
"Ujmout povinností? Jako že od nás odejdeš? Na to jsi přece nemohl kejvnout!" vyjelo na něj Perla.
"A to jsem měl odmítnout? Rada už to rozhodla, na mém názoru nezáleží."
"No a cos jí řekl?" vyzvídala Carnimiria.
"Nic... Prostě jsem tam jen tak seděl... Já od vás nechci odejít, ale najednou na mě hodili tohle... Sakra vždyť to je úplně šílený! Já přece nemůžu být následník!"
"No, zítra bychom měli vyrážet. Myslíš, že tě pustí s námi?" zeptal se Roy.
"Těžko říct..." Otočil se k Royovi: "Nemohl by ses za mě přimluvit? Promluvit s ní tak nějak jako rodič s rodičem?"
"Já nejsem rodič... Ale můžu to zkusit."
*
"Lady Tamaris, mohl bych si vás vypůjčit na slovíčko?"
Byla překvapená jeho kuráží, ale souhlasila. Přešli spolu na terasu.
"Jde o Aurelia. Řekl nám o té vaší radě... Samozřejmě by mě ani nenapadlo zpochybňovat vaše rozhodnutí, ale Aurelius je součást týmu. Jsme zrovna uprostřed mise a bez něj to půjde o dost hůř. Prostě bych vás chtěl poprosit, jestli byste s tím zapojením do politiky nemohla trochu počkat? Aspoň než dokončíme tuhle zakázku?"
Přísně se na něj podívala. "A proč přesně se mě můj syn nemohl zeptat osobně? To má ze mě takový strach?"
"To neříkal." Roy se opřel o zábradlí. "Já do toho nemám co mluvit, ale Aureliovi na vás záleží. Nechce vás zklamat. Ale taky nechce zklamat nás, takže je zaseklý uprostřed. Je to hodnej kluk."
Lady zavrtěl hlavou. "Hodní kluci nezmizí uprostřed noci a nenechají svoje rodiny, aby se o ně strachovaly... Já uznávám, že mám svoje chyby, ale tohle jsem si snad nezasloužila."
"To určitě ne. Ale uznejte, že jste na něj to následnictví nemusela vybalit tak rychle."
"Třeba by ho ty povinnosti konečně udržely doma."
"A nebo by od nich utíkal tím rychleji."
"Taky pravda," usmála se, "vy máte děti?"
"Mohl jsem mít... Když nám Aurelia ještě na čas půjčíte," změnil rychle téma, "máte moje slovo, že udělám všechno pro to, aby se vám v pořádku vrátil."
Lady o jeho slovech chvíli přemýšlela. "Máte půl roku. Ale pak ať se mi vrátí."
Od chvíle, kdy opustili Gurdun, žila Carnimiria ve strachu. Každý poutník kráčející proti nim mohl být agentem Konsilia, každý jezdec, který je předjížděl, mohl v brašně ukrývat rudý plášť. Znovu a znovu si v hlavě omílala Royova slova útěchy, ale s každým dalším krokem zněla prázdněji. Zakrátko je obavy zcela přehlušily.
Takhle už nemohla pokračovat.
Třetí večer se utábořili v ďolíku poblíž cesty. Kdykoliv jí padly oči na někoho z Krys, bodlo ji u srdce.
Přihlásila se na třetí hlídku. Doufala, že se předtím stihne alespoň trochu vyspat, ale nešlo to. Jen ležela otočená zády k ohni a upírala oči do tmy. Když ji Aurelius budil na střídání hlídek, věnovala mu úsměv a mrknutí. Nemohla vypadat podezřele. Nesměli se dozvědět, co plánuje.
Zhruba půl hodiny jen seděla u ohně. Musela mít jistotu, že Aurelius usnul. Jak naslouchala oddychování svých společníků, skoro měla chuť své rozhodnutí přehodnotit. Budou jí chybět. Ale ne, teď už nesmí couvnout.
Co nejtiššeji se zvedla a shromáždila své věci. S trochou štěstí si její nepřítomnosti všimnou až ráno. To už bude míle daleko.
Dostala se jen pár desítek stop od tábora. Pak se jí kolem nohy omotalo zlatě zářící lano a strhlo ji k zemi.
"Pusť mě!" zavrčela na zcela bdělého Aurelia.
"Promiň, ale to dost dobře nemůžu. Ne dokud mi nevysvětlíš, proč se uprostřed noci plížíš z tábora." Pokynul rukou a lano začalo zmítající se Carnimiriu přitahovat zpátky k tábořišti.
"Jasný, jasný, chápu! Nikam nejdu! Můžeš mě aspoň nechat si stoupnout?" Pnutí povolilo. Těch posledních pár kroků přešla se svěšenou hlavou.
Usadila se k ohni. Aurelius jí zkusil položit ruku na rameno, ale odtáhla se od něj.
"Co to jako bylo?" zeptal se znovu. Neodpověděla.
"Proč jsi chtěla odejít? A takhle uprostřed noci? Bez rozloučení?" naléhal dál.
"Protože je to tak jednodušší!" vypadlo z ní, "Sakra přiznej si to, celej tenhle podnik s Krysami byl fajn, ale prostě to nevyšlo! Jsme hotový a je jenom otázka času, než nás Konsilium najde."
"Roy přece říkal-"
"Já slyšela, co říkal," uťala ho, "A nevěřím tomu. Oni to nevzdají, Aurelie."
"Tak nás radši necháš a půjdeš se protloukat bez nás? To má jako být řešení? Máš nějaký zázračný plán na to, jak přežiješ sama?"
"Máme snad nějaký plán na to, jak přežijeme společně?" obrátila se na něj, "A laskavě vynech ty vznešený řečičky, že dokud jsme spolu, zvládneme všecko. Konkrétní plán. Přesný kroky, jak se z týhle situace dostaneme."
Když mlčel, pokračovala: "Podívej, mně na Krysách záleží. Na nich a na tobě... A společně jsme dokázali docela neuvěřitelný věci. Ale Konsilium je mnohem mocnější než my. A než abych vás musela vidět umírat... takhle bych mohla aspoň předstírat, že jste naživu někde beze mě." Ani si nevšimla, že zadržuje slzy, dokud nevytryskly.
Aurelius si sedl vedle ní. Mlčky hleděli do plamenů. "Tak už to řekni," řekla po chvíli přes slzy, "ať to máme z krku. Řekni, že jsem sobecká a zbabělá a-"
"Nejsi. Vlastně to chápu," Snad to bylo světlem, ale Aurelius se jí najdnou zdál mnohem starší. Nebo jen unavenější. "Ale jestli máš pravdu, jestli po nás opravdu dál půjdou, tak tím spíš musíme zůstat pohromadě. A když teď odejdeš, navíc bez rozloučení... pochybuju, že by zbytek mohl pokračovat dál. Já bych teda nemohl."
Zkusmo mu položila ruku na paži. Neodtáhl se. "Krysy jsou asi to nejlepší, co mě v životě potkalo," pokračoval Aurelius, "poprvé v životě mám pocit, že jsem součástí něčeho většího, že něco dokážu. A musíš uznat, že jsme dobrý tým. Máme mizernou šanci, ale pořád to je šance. To snad stojí za zkoušku, ne?"
Otočil se na ni. V očích se mu leskly slzy. "Prosím zůstaň. Aspoň kvůli mně. Kvůli nám, kvůli tomu, co je mezi náma."
Zavrtěla hlavou. "Já nevím, co je mezi náma. Je to... matoucí."
"Bylo to jednodušší, když jsi mě opilého táhla do stoky," uchechtl se.
Musela se zasmát. "Víš, že jsem ti tenkrát chtěla akorát vybrat kapsy, že?"
"Měl jsem tušení..."
Položila mu hlavu na rameno. Na oplátku se o ni opřel tou svou.
Zrovna když si Roy začal dávat život do pořádku, muselo se to všechno podělat.
Vídal se s novými lidmi. Měl přátele. Pravidelně se holil, dostatečně jedl i spal. Jasně, prakticky denně riskoval život za peníze, ale aspoň to dělal s lidmi, na které se mohl spolehnout. Jenže Konsilium se mu už zase muselo vložit do života a už zase to skončilo v plamenech.
Napřed to nevypadalo podezřele. Náhodně vzniklé portály, ze kterých vylézají monstra, se prý mohou vyskytnout. Jenže kdekoliv se objevily, tam byli i rudí mágové Konsilia, aby ten problém vyřešili. A díky tomu rychle získávali vliv. Rozlévali se po ostrovech Dvanáctiměstí jako rudá povodeň. A Roy si prostě nemohl pomoct - musel klást otázky. Ne, museli, protože zbytek Krys souhlasil, že teď už to nemůže být náhoda.
Odpověď na ty otázky dostali uprostřed noci. Vraceli se zrovna přístavem na Mokrou myš, aby se po poslední misi pořádně vyspali. Carnimiria zrovna vyprávěla nějakou historku, když z davu na molu vyletěla ohnivá koule a přistála na palubě jejich lodi. Stačil jediný záblesk červeně a Roy už táhl zbytek Krys opačným směrem. Nesměli se nechat spatřit.
Přes panikařící dav si nikdo nevšiml, když se vkradli na plachetnici o pár set stop dál a usadili se v podpalubí. Nevšimli si jich, ani když loď zvedla kotvy, aby ji nedostihl rychle se šířící požár. Když je konečně našli, kapitán povzbuzen jistým finančním obnosem usoudil, že si jich nadále nebude všímat. Dokonce jim pomohl odsunout pár balíků s bavlnou (Roy aspoň doufal, že to je bavlna) a vytvořit za nimi za pomoci kusu plátna jakýsi stan nebo boudu, kde měli trochu soukromí.
To bylo před třemi dny. Za tu dobu toho moc nenamluvili. První den brali do rukou zbraně při každém hlasitějším zvuku, teď se spokojili s pravidelnými hlídkami. Z celé skupiny sálala beznaděj.
"Chtěli nás zabít?" zeptala se z ničeho nic Krugga, "nebo to mělo být varování?"
"Zaútočili v noci," zamyslel se Roy, "Nejspíš čekali, že na té lodi budeme. Kdyby to bylo varování, udělali by to za dne."
"No ale to znamená, že máme pravdu," pookřál Aurelius, "Otvírají ty portály, aby je pak mohli zase zavřít a postupně získat vládu nad ostrovy. Nepotřebovali by nás umlčet, kdyby nedělali nic podezřelého."
"Fajn. Tak máme pravdu. A co to kurva změní?" zavrčelo Perla, "Konsilium kontroluje celý Planiny a brzo bude kontrolovat celý Dvanáctiměstí. My se krčíme na cizí lodi a lekáme se vlastního stínu. Oni můžou všecko. My nezmůžem nic."
"Nemůžou všechno," řekla Krugga, "Nemůžou všechno, protože my jsme ještě naživu. Ano, chtěli nás zabít, ale neuspěli."
"A kdo říká, že to nezkusí znova?" oponovala Carnimiria, "teď už musí vědět, že jsme na Myši nebyli. Možná dokonce ví, na jaké lodi jsme. Jak dlouho bude trvat, než nás tady najdou?"
"S trochou štěstí dost dlouho na to, abychom se dostali do Gurdunu," přemýšlel Roy. "Pak už nás nebudou muset hledat na jedné lodi, ale v celém městě. Co městě, na celém kontinentě. Pochybuju, že jejich vliv sahá tak daleko. A časem je to hledání určitě přestane bavit. Tak důležití pro ně snad nejsme."
Aurelius se pousmál. "To nevíš. Jestli jsem se za posledních pár měsíců něco naučil, tak to, že společně zvládnem sakra hodně."
I tenhle krátký rozhovor, aby se nálada skupiny změnila. Stále nad ní seděla paranoia, ale pomalu se k ní přidávala jistota a snad i trocha naděje. Pořád ještě byli naživu. A dokud se udrží na nohou, udělají všechno pro to, aby to tak zůstalo.
Včerejšek byl trochu hektický, takže včerejší téma jsem dopsala až teď. Uvidíme, jestli dnešní stihnu ještě dneska, nebo až zítra.
Uldarion říkal, že je ta svatyně opuštěná. Asi tím nemyslel to hejno přízraků, kterým se Krysy musely probít, než se dostaly k točitému schodišti. Na jeho vrcholu se podle Uldarionových zpráv měla nacházet pokladnice, a v ní jeden z Eldasirských klenotů.
Schodiště je zavedlo doprostřed obrovského kruhového sálu. Až na zdobenou truhlu přímo proti nim se zdál prázdný. Byli by se k ní rozběhli, ale Aurelius je zastavil. Po celé podlaze se rozbíhaly magické obrazce. Zkusmo hozený kámen se v záblesku zelenkavého světla rozpadl na prach.
Takže teď byli zaseklí na vrcholu schodiště. Perla se posledních dvacet minut pokoušela vytrhnout nejbližší dlaždici, jestli se tím náhodou magie nenaruší. Aurelius jí koukal pod ruce, Roy si začal čistit revolver, Krugga žvýkala kousek sušeného masa a Carnimiria se nudila. Tiché škrábání Perliných nástrojů ji přivádělo k šílenství.
Začala si do zábradlí vyťukávat jeden z mnoha rytmů, které používala při tanci. Zpod prstů jí vylétly narůžovělé kuličky světla a jako světlušky se rozletěly po místnosti. Ničemu nepomáhaly, ale byly krásné. Jejich měkké světlo se rozlilo po stěnách a jakoby roztančilo figury na kamenných reliéfech. Jestli postavy vyprávěly příběh, nebyl to žádný, který by Carnimiria znala.
Dlaždice zarachotila, což Perla kvitovalo nadšeným vyjeknutím. "Tak co," chtělo hned vědět, "změnilo se něco?"
Aurelius se zahleděl na glyfy. V očích mu zlatě zablesklo. "Furt stejný. Ale tahle dlaždice už je bezpečná. Takže..." začal hned plánovat, "pojedeme tímhle způsobem až k truhle, uděláme si takovou pěšinku, a stejnou cestou zase zpátky. Za pár hodin máme hotovo a můžeme jít domů."
"No já teda žádnou pěšinku nedělám. Si myslíš, že jsem kurva nějakej dlaždič? Už na tý jedný jsem málem zničil kudlu," rozohnil se Perla.
"Jestli máš nějaký lepší nápad, tak prosím, ale nevšiml jsem si, že bys s něčím přišel."
"Se v tý spáře šťourej sám, když tě to tak baví, ale já si dávám pauzu."
V uraženém tichu zachytily Carnimiriiny uši nový zvuk. Snad nově začal, snad ho dříve přehlušilo škrábání Perliných nástrojů, ale byl tu. Tiché ťukání, trochu jako kapky na okenní tabulku. Carnimiria se zaposlouchala. Znělo chaoticky, ale po chvíli v něm začala rozeznávat vzor.
Bylo to, jako když vítr náhle rozdmýchá plamen. V jednu chvíli hleděla na vzory v nejbližší dlaždici, v druhé už sledovala hlavní linii. Obtáčela vrchol schodiště a zase se vracela, dál než předtím.
"Spirála," vydechla, "je to spirála!" A než ji kdokoliv stihl zastavit, vběhla do sálu.
Její nohy se samy sladily s rytmem ťukání. Každý krok našel své místo na linii. Když poprvé obkoružila schodiště, už jí tančily i ruce. Její smích se odrážel od kamenných reliéfů. Svatyně jí byla jevištěm, kapelou i obecenstvem. Snad i její srdce bušilo v rytmu jejích kroků.
Zastavila se, až když se jí do cesty postavila truhla. Otočila se na zbytek Krys. Zírali na ni s otevřenými ústy. Němý údiv může být lepší odměna než aplaus, musela se usmát. "Tak pojďte! Nebo se nechcete podívat, za co nás Uldarion platí?"
"To je neuvěřitelný," zamumlal Aurelius, když k ní došli, "jakože, bravo, ale jak je to možný? Jak jsi věděla, že to tu magii vyruší?"
"Nevěděla," pokrčila rameny, "prostě jsem to zkusila a měla jsem štěstí."
