JAK SE SVÁDÍ ZA SEDM MINUT
"Dnes akce! Padesát procent sleva!" lákala mě cílená reklama na facebooku.
"Za takový drobný bych to asi mohla vyzkoušet... Když nic jinýho, tak aspoň kvůli knize... Navíc se říká, že zkusit se má všechno... Co horšího, než že se budu cejtit trapně, se může stát?" A tak jsem se rozhodla - půjdu na Speed Dating!Určitě to znáte z filmů. Ženský seděj u stolků a chlapi se u nich po pár minutách točej. Když zazvoní zvoneček (dále jen CINK, CINK!), muži se zvednou a jdou o stůl dál. Na konci všichni zaškrtnou na papíře jména těch, na který chtěj kontakt a když je to vzájemný, předaj vám je. Prostě rychlo seznamka. A je to výborná věc! Opravdu můžu jen doporučit. Asi je dost jasný, že lásku tam najdete ztěží. Ale ukáže vám to spoustu věcí o vás samotnejch. Třeba jak moc zrovna v tu chvíli chcete bejt někde jinde. S někym jinym. S kymkoli jinym, než právě sedí naproti vám. Dobře, trošku to přehánim. Nemůžu úplně potvrdit názory toho typu, že takovýhle akce jsou přehlídky podivnejch individuí, to ne. Vlastně mě příjemně překvapilo, jak zajímaví a milí lidi se mezi nima dali najít. Občas. Jen nikdo z nich nesplňoval ani zlomek toho, co já u partnera hledám. Když jsem tam šla, vůbec jsem netušila, jak by to moje hledání mělo vypadat. Já vlastně ani nevěděla, že něco hledám! Ale v průběhu Speed Datingu mi to pomalu začalo docházet. A tak jsem odtamtud odcházela spokojená. S (téměř) hotovou představou toho svýho budoucího muže v hlavě. Cesta k tomu byla ale trnitá. Z nervozity jsem se potila snad úplně všude. A když říkám všude, myslim fakt všude! Nejvíc pod vlasama. Pracně vytvořenej rozcuch mýho mikáda byl po pár minutách minulostí a zpocený prameny vlasů se mi lepily k tvářím. Stehna se mi lepily k židli. Desky na poznámky, co nám rozdali, se mi lepily k ruce. Všechno se prostě ke všemu lepilo! Tu jedinou dvojku vína na celej večer (bylo to bez obsluhy, tudíž v průběhu nebylo jak sehnat pití, protože se prostě nemůžete zvednout a jít stát frontu na bar, když máte na každýho jen sedm minut!), tak tu jsem do sebe vyklopila během prvního frajera. Možná proto mě pak jedinej on nezaškrt. Pff, jeho chyba! Ne, vlastně je zázrak, že mě zaškrtli všichni ostatní potom, co jsem jim tam plácala občas totální hlouposti, párkrát se zakoktala, často si hrála na něco, co nejsem, skákala jim do řeči a tak. No prostě klasická nervózní Anna...
"Takže to bylo tak v kostce o mně. Teď mi řekni něco o sobě, Zdeňku." "Já teda taky žiju v Praze a..." CINK, CINK! "...no tak mě těšilo teda." (Opravdu jsem tak sebestředná, že jsem právě mluvila sedm minut v kuse jenom o sobě?)
CINK, CINK! "Ahoj. Luboš." "Anna, těší mě. Prosím, neříkej mi, že jseš ajťák!" "Haha. Všichni předemnou byli ajťáci?" "Víceméně všichni. Tři ze čtyř." "Já nejsem ajťák, dělám servisního technika." "Jo... Aha." (V mý hlavě jsou servisní technici v podstatě ajťáci, takže jsem doufala, že to byl pokus o vtip, pousmála se a změnila téma.)
"Co děláš ve volnym čase, Anno?" "Píšu knihu." "O sobě?" "Jop. Přesně tak." "Budeš psát i o tomhle?" "Samozřejmě. Proto jsem tady, aby bylo o čem psát." "Co tam napíšeš o mě?" "Nic. Nejseš zajímavej, promiň." CINK, CINK!
"Já jsem dřív dělával na těhletěch akcích komparz. Víš, když jim chyběl chlap do páru, tak jsem se obětoval a vyplnil skulinku." (Přemejšlela jsem, jestli pořád mluvíme o Speed Datingu.)
"Můj život je tanec." "Hm, to zní zajímavě. Ja teda o tanci skoro nic nevim, ale obdivuju každýho, kdo ho umí. A kromě tance nějaký jiný koníčky?" " Ne. Nic jinýho nedělám. Pořád jen tancuju." "Hm." CINK, CINK! (Za tohle cinknutí jsem se modlila dlouhý vteřiny trapnýho ticha, který se táhly jak smrad.)
"Takže ty tady nejseš kvůli seznámení ale kvůli knížce? Já jsem si hned říkal, jak jsem tě zahlíd ve dveřích, co tady děláš, že ty o seznamování asi nouzi nemáš. Ale jednoho panáka bys pak se mnou mohla dát. Víš, za těch sedm minut, cos ukradla nějaký jiný, která kvůli tobě neměla místo a nemohla mě poznat. Jeden panák za to, žes mě možná připravila o setkání s moji budoucí ženou, je podle mě fér!" CINK, CINK! (Nedalo se na to nic říct, panáka jsem musela dát.)
