Pátek, den džezu.
Sem tam je potřeba si vodfrknout. Vod všednosti a zaběhnutejch zvyklostí. Vod všeho. Strhnout rychlík vlastního života malinko mimo zajetý koleje. Na to žádná rokárna, ani její klony nic moc nefungujou. A folk? Tak ten už vůbec. Ten je snad jen na plačtivý emoce. To chce něco, co pohladí, zaoblí hrany a zahojí rány. Nic, co jitřní vzpomínky, nic co sype sůl do nezhojitelnejch křivd. A na to je fajnovej džez.
Pravda, cesta k němu nevede úplně přímo, spíš se k němu musí doklopýtat tak nějak přes kamarády, zvědavost a jazzrock. Ovšem jak jednou začne hladit duši, utíká se k němu jako k matce ranhojičce. Pofoukat bolíska. Užít si suprovejch emocí, evokovanejch vlastním limbickym systémem.
Džes? Co na tom vlastně ty generace lidí maj? Představy? Třeba Badia? Za přivřenejma víčkama vymalovávaj tóny neskutečně idylickou cestu džunglí. Rovnou. Zelenou a přesto pestrobarevnou. A přes ní skákaj vopice. A to je ta muzika bez textu. Muzika, ve který každej slyší co chce. Slyší svý představy. Muzika o pocitech. Hudebníku i posluchačů. Prostě džes je taková kulatá bába, co udělá pohodu i beze slov i když s nima teda taky může. Ať tak nebo onak, tahle holka to prostě většinou zvládá bez keců.
Věky setrvalý klišé čtvrteční ulice prořezávaj tóny. Tesklivý ságo. Za mrskej peníz, vhozenej do klóbrcu. A nebo za nic. Jen tak na pohodu. Na cestu k domovu. Znělo to jak Dick Heckstall-Smith. Fakt paráda. Paráda co mění obvyklý plány. A tak nezbejvá než roztočit nějakej ten vinil. Třeba s Wayne Shortrem nebo Johnem Coltranem. Udělat si trochu jinej pátek. Pátek, den džezu.