JAK UČÍM PŘÁTELE (A ONI UČÍ MĚ) SVÁDĚT
Jsem vypravěč. Miluju příběhy. A jak tak pořád něco vyprávim, lidi získávaj mylnej dojem, že věcem rozumim. Takže si občas někdo přijde pro radu, nejčastějc ohledně vztahů. Nutno podotknout, že téměř každá taková moje rada vede pak ten jejich vztah (ať už jakýhokoli typu) přímo do záhuby.
Nicméně se dají samozřejmě najít výjimky, kdy dokážu poradit i dobře. Jako když moje kamarádka Magda naivně přijímá od mužů pozvání do kina a na večeři (přesto, že je šťastně zadaná) a já jí moudře radim:
"Je to rande, zlato."
"Není, jen jdeme do kina a na jídlo. Jako kámoši."
"Ne, je to regulérní rande!"
"Není, vždyť ví, že jsem zadaná!"
"No a? Bože, ty jseš občas tak naivní..."
Pak už stačí jen čekat na hovor v den D, kdy mi vystrašená Magda schovávající se před nápadníkem na záchodech restaurace šeptá do sluchátka: "No chápeš to? On po mně vyjel! Si snad myslel, že je to rande!"
Kamarádovi Kubovi taky neradim zas tak špatně: "Promiň, ale to není holka pro tebe. Vždyť jsi říkal, že si v sexu vůbec nesednete. A to je přece tak důležitý."
"Podle mě to všechno zvládnem. Se to musí nějak poddat. Chci s ní mít spoustu dětí a bejt happily ever after!"
Ale, jak asi tušíte, ani on mě neposlouchá a stejně to nakonec udělá všechno po svym. Happily ever after se nekoná. No a kdo pak asi ty vztahový dramata poslouchá? Vždycky chci říct jen: "Já ti to říkala." Ale většinou si to pošetřim až na chvíli, kdy je to drama zdárně za náma. Na jeho obranu - on si se mnou zažil taky nespočet dramat, a to někdy až neuvěřitelně stupidních. Takže dobře, že se máme, navzájem se v těch těžkejch chvílích držíme a neomlacujem si hlášku "já ti to říkal" o hlavu.
Co mi taky docela jde, je čtení mezi řádky. V psanym slově především. Já už se toho s chlapama napsala! A tak hodně kamarádům dokážu z přeposlanejch konverzací celkem dobře rozluštit (občas až neuvěřitelně velkou záhadu), jestli ten druhej má nebo nemá zájem, případně jakym způsobem. Problém ale je, že ve svejch skvělejch posudcích vlastně boduju jen v případech, kdy se nejedná o moje vlastní. Tam odhaduju vše úplně opačně, než jak to doopravdy je, případně vůbec nic neodhaduju a jsem si tim stoprocentně jistá a pak je to celý vlastně úplně jinak. To mam ze všeho toho koukání na filmy a seriály! V reálnym životě se lidi ale chovaj trochu jinak a mně to prostě nedochází. Znova a znova tak teda dopadám na hubu a nebo se dostávám do děsivejch situací, ze kterejch se špatně vybrusluje. No a vlastně mi i dochází, že mi to kámoši vždycky říkaj. Ale já je ne a ne poslechnout...
"Proč mu vůbec odepisuješ? Dyť je to debil, takhle tě nepřestane otravovat."
"Ale já chci mít úroveň a odmítnout ho dospěle, jak se sluší a patří."
Po týdnu: "Už jsem mu třikrát řekla, že nemam zájem, a on to furt zkouší! Je to normální?"
"Já ti to říkal..."
"Já mu to nemůžu napsat na férovku, to snad musí pochopit, dyť je to úplně jasný z celý ty konverzace."
"Ne, není. Chlapi jsou jednoduchý, musíš mu to jasně říct. Náznaky jsou k ničemu."
Po týdnu: "Čum, co mi napsal. Že prej až teď pochopil, jak jsem to myslela. To jako fakt?"
"Ja ti to říkala..."
"Tak už tě vzal na to druhý rande nebo co?"
"Nene, prej teď nemá vůbec čas. Moc práce, rodina, víš jak..."
"Tak to nemá zájem."
"Ale má! Jen toho má teď moc."
"Ne, nemá!"
A doopravdy neměl.