#disordered mind

[k-i-l-l-e-r-b-e-e-6-9]

[1introvertedsage]

The punishment of every disordered mind is its own disorder.

~St. Augustine

[nespolehlivyvypravec]

Přijímám svou roli. Odteď jsem záporák.

Podáváš mi scénář v zalepený obálce.

Let’s roll. Let’s play.

Let's role play.

Krvavě rudou rtěnkou mi maluješ bezkrevný rty

A svlíkáš mi kostým oběti.

A já s úšklebkem vzpomínám na to jaro,

Když jsem čekala, až vykvetou třešně

A na tvoje tělo jako něco, co by mě mohlo zachránit od myšlenek na Smrt.

Sbírala jsem (k)věty, co mi tě bolestivě připomínaly.

Útržky, melodie, kousíčky mozaiky.

Hrabětovo že máš oči jako tabák a jeho maskulinní něžnost.

Útěky vlakem nikam. Procházky Prahou, protože tam jsme se potkaly.

Snaha ustřihnout to vlákno

Vydávit ten provázek, přivázanej k žebru

Nebo se vrátit v čase a nikdy tě nepotkat.

Nacházím ústřižky tvojí hořkosti

Je to zvláštní, jako bych nezanechala dojem žádný nebo kompletně ničila životy.

[dividedartlondon]

“Disordered” (acrylic & watercolour on 30x40cm canvas) by Divided Art

[k-i-l-l-e-r-b-e-e-6-9]

[1introvertedsage]

You'd lose your mind trying to understand mine

[nespolehlivyvypravec]

Včera jsem impulzivně začala péct vánoční cukroví. Byla jsem rozhodnutá se tomu letos vyhnout, protože to nikdy nestálo za ten effort. Nějaká snaha udělat všechno správně, jak se má, zavděčit se. A zároveň to udělat po svým, veganský nebo aspoň z kokosový mouky. V mírný panice jsem se vznášela nad kuchyňskou podlahou, poletovala jak igelitka. Freneticky válela těsto, hlídala předešlou várku v troubě a hledala recept na další druh. Těsto nalepený ve spárách vzorovanýho válečku pak drhnu ve dřezu spolu s jediným vykrajovátkem (příliš velkou ozdobnou hvězdou), který mám. A tak trochu disociuju, přeju si, aby už přišel můj kluk, protože se v bytě s kocourem začínám trochu bát. Cítím nějakou tenzi uvnitř hrudníku, úzkost, která pochází kdoví odkud.

V pondělí jsem si impulzivně obarvila vlasy. Jsou teď tmavší, karmínový a o co mi šlo především, jiný. Prostě jiný. Jako potřeba otevřít zas nějakou novou kapitolu, ujistit se, že to, co se stalo předtím, se už nikdy nestane. Zabezpečit se magickým myšlením, trikem.

Pár dní jsem moc nespala nebo mi stačilo jen pár hodin. Časně ráno jsem si do poznámkovýho bloku v mobilu datlovala geniální nápady, co všechno chci udělat. Vztekle, poháněná nějakou prastarou křivdou. Jako by se najednou uvolnilo obrovský množství energie, která se někde schovávala. Přemýšlím, zda se moje deprese desátým rokem nezačíná měnit v bipolární poruchu. Aspoň by byla nějaká změna. Aspoň by byla sranda. (A ironický uchechtnutí komiksovýho antihrdiny, co si někde v baru nebo za popelnicí zapaluje pátou cigaretu. Aaa střih.)

Jsem u rodičů. Z pocitu viny jsem přijela den před Štědrým dnem, abych zítra dopoledne zase odjela. Nevím, jak se cítím. Vlastně ani nějak nevím, kde chci Vánoce trávit...ani nemám dojem, že bych reálně měla vánoční náladu. Koukám se z okna v kuchyni, jak pod svitem pouliční lampy dopadá tiše sníh na vozovku. Sněží hodně a po silnici už aspoň hodinu neprojelo ani jedno auto, vrstva se zdá naprosto neporušená. A starosvětské tikání hodin a kulisa příliš hlasitý francouzský komedie z obýváku, kterou už nikdo nesleduje.

Je příliš horko. Otevírám skříň ve svým bývalým pokoji, je jako hrobka mých bývalých já. Páry džín, díky kterým mi úzkost přejíždí po zádech. Zkouším si džínový kraťasy, který mám tak 10 let. Nejdřív mi byly tak akorát, nohavice se zakusovaly do stehen a otvíraly (otíraly?) o čerstvý jizvy. Dotyk modrý džínoviny mám spojený s pálením otevřený rány. Pak mi byly velký, nohavice komicky odstávaly trochu jak baletní sukýnka. To mam spojený s bolestí a létem a běháním, dokud jsem nebyla dost unavená, abych usnula bez myšlenek. A s tím, že jsem si připadala nemocná. Oblíkla jsem si je; jsou mi tak akorát.

Nestihla jsem zavolat psychiatričce. Kecám. Nechtělo se mi. Zbývá mi 9 prášků, ale před časem jsem si snížila dávku na 25 mg. Zbývá mi 18 prášků. 18 dávek stabilizátoru, co beru na noc a nudný dostatek antidepresiv, co beru ráno. Potmě si beru půlku prášku z batohu, ale vlastně chci, aby si toho mamka všimla a zeptala se, jak mi je. Připadám si sladkobolně dospělá. Tajemstvím prožraná. Na kost.