Svojí neschopnost psát deníky pokouším pouze ve dvou případech. 1) Cestování - naivita, se kterou vozím na cesty na dva prsty tlustý kroužkový bloky mě udivovat nepřestává. Myslím, že to je prostě taková nějaká zástěrka pro navštěvu papírnictví. 2) Když jsem v prdeli - čti zamilovaná a zmatená. Dobrej způsob, jak se vypovídat a nepřijít o všechny kamarády. Papír snese všechno, včetně kýčovitejch textů písní a dramatických trojteček. Ten poslední jsem si psala kvůli Klukovi - vztahu tak krátkým, jako intenzivním. Jsou v něm jen ty špatný věci. Těch dobrejch moc nebylo, ale stejně bych je nepsala. Pro tento typ deníku volím označení “vpíčníček”. Obrozenci by měli radost.
1. Budu muset začít seriózně pracovat. A já vždycky chtěla dělat srandu až budu veliká. Teď ale nevím, co jsem tou srandou myslela...
2. Vlastně ani nevím jak se hledá práce. Ne fakt, já ji dostala pokaždé nechtěně.
3. Jsem nevrlá, když vstávám dřív než ptáčci.
4. Nevím jaký je rozdíl mezi podnájmem a pronájmem, co když to hraje nějakou roli?
5. Neumím trojčlenku, protože matematický pán s nozdrami jak vítězný oblouk (Rudolf Brucháček) kdysi řekl: “To vás nebudu učit, to nebudete nikdy potřebovat.” Načež mě o opaku dennodenně přesvědčují lidé, co věří v existenci čísel.
6. Nikdy jsem nic nevrtala a vlastně ani nevím, jaké nářadí bych si měla koupit do domu. V tuto chvíli by můj seznam čítal tavící pistoli (moudrá Bety mě naučila, že tím spravíš klidně i jemnou mechaniku) a kladivo (kterým bych oddělovala věci špatně slepené tavící pistolí - jako třeba jemnou mechaniku).
7. Daně a banky, jejichž důmyslný systém fungování je mi cizí, jelikož se ve škole usnesli, že lepší je, když se budu učit jak funguje Centrální světová banka, místo lokální lidské. (Taky máte takový strach mačkat ty tlačítka v pořadníku na pobočkách, abyste si omylem nevzali půjčku?)
8. Spolu s koncem studia mi zmizí asi 90 % přátel a já jsem čím dál horší v navazování nových známostí s lidmi. Poslední pokusy spočívaly v opilém pokřikování zblízka do obličeje: “Hej, poslouchej mě. Poslouchej, ale já mám pocit. Že my dvě... bychom si strašně rozuměly, víš? Ty a já? Že bychom jako byly kámoši. Víš?” a následovným úprkem do temnot ve strachu z odmítnutí.
(Nikdo z nich se mi už neozval.)
9. Neumím dělat žádný typ klasické české omáčky. Ani vepřoknedlozelo. Zhola žádné knedlo.
Ale ta sranda... ta sranda mě sejří nejvíc. Dyť já to napsala i na LinkedIn.
Lidi, co je to ta sranda?
