RUMUNSKÉ CESTOPISY IX. Jebat-cecky-Ološ-Sighisoara
Ráno jsem se viděla na prosluněné zahrádce nějaké rozkošné kavárničky starobylého náměstíčka jak zajídám carrotcake croissantem za vítané společnosti poctivé kávičky. Možná se i plácnu přes kapsu a dám si čerstvý pomerančíkový džusíček. Mmm.
Ti zmetci ale rozhodli, že radši posnídáme zbylé instantní hovnojídla, když už jsme je nakoupili. Tak jsem bez dýchání zhltala jakousi zrůdnou hráškovou polívku, na níž byla hrášková tak maximálně barva. Pak jsem se šla za trest znova osprchovat, abych aspoň zdánlivě naplnila svou potřebu bambilionářky Dandy na dovolené.
Naše první kroky směřují opět na nádraží, kde si chceme koupit místenku na náš rychlík, na které Rumuni tak bazírujou. Mimochodem rychlíky tam jezdí asi tak rychle jako ten moped, co ukradl Mr. Bean.
Měla to být banalita, ale vyklubal se z toho kolosální a zdánlivě neřešitelný problém. Paní Nádražová v tamější kukani taky neuměla anglicky. Nebo nějak. Na rozdíl od první paní Nádražové neuměla ani malovat příběhy se šťastným koncem a byla to ještě k tomu kráva.
Nedokázala se přenést přes fakt, že na našem lístku není Sighisoara, nýbrž, že je vypsán na trochu jinou trasu, avšak s identickým cílem, identickou délku, za identickou cenu, o němž nás v Brně utvrdili, že bude platit i v případě této trasy.To, že pravda i Bůh byli na naší straně potvrzoval i fakt, že úplně stejnou trasou a s tím samým lístkem jsme se do Rumunska (Brašova) dostali.
Paní ale odmítala přistoupit na jakýkoli mezinárodní jazyk a její slovní zásoba se omezila jen na slova: "Fagaras, Sibiu, Brasov, NO Sighisoara.", které na nás v různých intervalech řvala nepříjemným hlasem z té své debilní kukaně, dokud námi zcela nepohrdla a svou pokladní pevnost nám přímo před nosem nezabouchla. Což bylo absurdní, protože byla průhledná a tak jsme na ni mohli stejně dělat zlé obličeje přes sklo.
No prostě nám za žádnou cenu místenku neprodá. Né a né a né.
15 minut bijeme hlavou do nádražní zdi a rozhazujeme rukama.
Sháním někoho, kdo nám poskytne rozhřešení. Volám na celou halu jestli je tam někdo, kdo umí anglicky. Jeden tam je.
A ten jeden mi docela vylepší náladu. Prostě řekne, ať to risknem, nastoupíme "načerno" a pak se případně tváříme, že jsme uplně hloupí prosťáčci, co neumí žádný jazyk a vůbec neví o rezervacích a tak vůbec.
Ten plán mám ráda.
A mám ho o to radši když zjišťuju, že Vojda už má nacvičený blbečkózní smích hlupáka. A je v něm sakra dobrej.
Pořád ještě nabroušení se vydáváme zpátky do města obhlídnout jeho krásy, které jsme včera záhlídli jen koutkem oka. Nejvíc se mi líbí Weasleyovic baráček, co stojí hned u hřbitova.
Krom starých hradeb a strážních věží, které mi nic neříkají...
...objevujeme nejbožejší obchod celého Rumunska. Jmenuje se Gigi, je to pekařství, kde si za pakatel můžeš koupit vynikajícní pečivo zrovna vytažené z pece. Řada je tam imr-vére a vlastně ani žádné zboží nestíhají vystavit, protože jim všechno mizí pod rukama. Byl tam takový chumel a zmatek, že jsme to nezvládli vyfotit. Ani jsme neměli jak, protože jsme měli ruce i pusy plné pečiva. Tak sorry.
Nádražní konflikt z nás ale i tak vysál spoustu energie a my většinu prohlídkového dne strávili sezením na lavičkách, bimbáním nohama, pitím piva a jezením. Což je vlastně docela labůžo.
Vyjet jsme měli těsně před 18. hodinou. Zosnovali jsme menší spiknutí. Doufali, že kukanní bába vyměnila směnu a vyslali Radka v přestrojení (kšiltovka) koupit nějaké 4 místenky do Budapešti. Byli jsme hustí a neprůhlední.
Bába zase zapištěla své zaklínadlo a zavřela poklop.
Tak jsme prostě nastoupili, no. Takticky jsme vybírali vagón tak, aby přišel průvodčí co nejpozději.
Samozřejmě přišel úplně hned.
Kupodivu jsem se odnervózněla ve chvíli, kdy jsem nastoupila, takže dostat se do role neználka, byla hračka. Pána, který vypadal jako Mario, jsme zcela zpracovali svým přehršelem rusko-českého žvatlání a mávání rukama, eurama a marlborkama, takže nám ručně a beze všeho vypsal místenky. A za poloviční cenu toho, co kráva nabízela, než jsme jí ukázali lístek.
Pchá. Vrcholem všeho bylo, že s náma ta jedubába jela i ve vlaku. Měli jsme tím pádem možnost chodit kolem ní jako králové.
Po cestě jsme se pak nacpali dalšíma Gigiho dobrotama, co jsme nakoupili do zásoby.
Poprvé přijeli nejen bez zpoždění, ale dokonce s předstihem do Budapešti, odkud nám jel hned vlak do Brna.
No a tak nám asi zazvonil zvonec.
______________________________________________________
Pokud jsi dočetl/a až sem a nelituješ toho...
2087
andulkaphoto
kaledo-art
yousharknotpass
dailybridgerton
theartofmadeline
vaporwave