Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.
Minule jsem vás opustil po východu z nemocnice, kde jsem podstoupil plastiku křížového vazu (ACL). Pojďme tedy letem světem navázat na to, co bylo potom.
Když jsem dorazil domů, vyšel všechny schody a složil se na postel, tak jsem měl velmi rámcový plán toho, co chci a co musím dělat. Prvním úkolem bylo zajistit nepřerušený tok potravin z přízemí do prvního patra. To jsem zmáknul. Teda ne já, já jsem v pozici tzv. "na Netflix" sledoval Netflix. Pomohla mi s tím taťkova přítelkyně a taťka.
První týden jsem nohu jen propínal, ono operace vám vezme nejen ohyb, ale i propnutí. Zásuvka, teda vsuvka. Během rekonvalescence jsem se dozvěděl, že mnoho lidí dává kolenu přehnaný klid a to je špatně. Důležité je s kolenem a s celou nohou pracovat co nejdřív. Samozřejmě neběžet maraton dva dny po operaci, to by člověk nemusel zvládnout… nicméně začít doopravdy v malých krocích. Hýbat prsty na noze, točit kotníky atd. – a hlavně vytrvat. Mravenčí práce se pak vyplatí. Celkem pěkný článek si můžete přečíst zde , ale opět je to pouze doporučení a každý by se měl poradit s doktorem nebo fyzioterapeutem, a HLAVNĚ dbát na pocit – ono je lepší jít do toho trochu pomaleji s rozvahou, než to přehnat a mít pak následky později. To abych tady taky měl nějaké doporučení, ne jenom tlachání.
Po prvním týdnu jsem vyrazil na vytažení stehů a kontrolu. Položil jsem se na lavici a pan doktor Havrlant zavelel: "Sestřičko, poprosím jehlu, uděláme punkci." A jak řekl, tak se stalo. Zatím mi věci do těla většinou jen vpravovali, tohle byla premiéra vytahování jehlou (s dreny a cévkami mám bohaté zkušenosti, o tom ale jindy). Vytáhli nějakých 20 ml tekutiny. Každopádně, jsem přece silnej kluk, takže jsem o lízátko poprosil až později. Bohužel můj důmyslný vtip zůstal bez povšimnutí. Vážné pracoviště. Ve dveřích pan doktor ještě podotkl, abych zahodil ty berle, že jsou už k ničemu. Jen ať si dávám pozor na mokrých dlažebních kostkách, že kloužou. To byla panečku změna. Už bez berlí! No ona ta radost netrvala dlouho, protože asi o dvě hodiny později jsem byl v DJK fyzio (toto nápravné zařízení v Ostravě mohu jedině doporučit), kde mi bylo sděleno, že si mám berle ještě alespoň týden nechat. A víte co? Pravidla pro mě neplatí. Tak jsem chodil s fofrklackama dalších 6 dní. A pak jsem je zahodil... Do skříně, ještě se možná budou hodit.
Mezi návštěvou kliniky a zahozením berlí jsem už chodil na rehabilitace 2x týdně. Dále jsem závodil na motodlaze, což je přístroj, který vám nohu natahuje i ohýbá. Člověk si pouze nastaví rychlost a úhel ohybu a propnutí. Opět, nastavení rozsahu je velmi individuální... Celkem rychle jsem dostával jakyštakyš ohyb, i když samozřejmě do plného rozsahu to nebylo. Ještě další zásun, teda vsun, jako vsuvka. Je důležité se hezky starat o všechny jizvy, protože pokud se jizva zanedbá, může později dělat neplechu a bolet.
Přibližně 15 dní po operaci jsem poprvé usedl na rotoped (samozřejmě mi to ještě nebylo úplně doporučeno, ale co už). Ohyb sice ještě nebyl ideální, ale protlačil jsem to tam (samozřejmě vše s citem a do bolesti). Během dalších 7 dní jsem se vypracoval na dvě rotopedové rozjížďky po 10 minutách každý den. A měsíc jsem zakončil půl hodinovkou... To byl výkon vám povím. Jsem se i zapotil.
Jinak stále je třeba pracovat na rozsahu – ať už v propnutí, tak v ohnutí. Dneska je to 4,5 měsíce od operace a já stále neohnu nohu tak jako předtím. A to jsem se snažil. Doopravdy. Pouze čas ukáže, zda jsem hoden dotknout se opět patou zadku.
Dost vtípků. Zde máte nějakou časovou osu, protože to letí a ne každý se vyzná v mé hatmatilce:
0–7 dní: Netflix pozice, hodně jídla. Tyto dny jsem věnoval hlubokému přemýšlení nad nekonečností vesmíru. Na nic jsem bohužel nepřišel, ale cítím, že jsem blízko. Vytažení stehů. Chůze o berlích.
8.–14. den: První rehabilitace, stále o berlích, elektroterapie, motodlaha. Přemýšlení pokračuje, stále na nic nepřicházím.
15.–21. den: Rehabilitace, elektroterapie, bez berlí, rotoped, už nepřemýšlím.
21.–30. den: Uhodli jste – rehabilitace, rotoped a tak dále. Stále jsem na nic nepřišel.
Po měsíci už je to na každém, já třeba vyrazil na elektrokole na Radhošť zkontrolovat, jestli se dodržují vládní opatření ohledně roušek a rozestupů. Celkem to šlo – na tom kole teda. A pak to bylo takové nahoru a dolů. Někdy fajn a někdy to bolelo jak blázen, ale o tom zase příště.
