DAVID CYPRIAN

Hi, my name is David Cyprian and I'm 22 years old Czech extreme enduro rider who participates in the hardest races in the world. I'm one of the only 3 riders from the Czech Republic that have ever finished the prestigious Erzberg Rodeo race. I've also achieved TOP 10 in Red Bull Romaniacs GOLD class numerous times, which was never done by any other Czech rider. At other extreme enduro races, I am a regular top 10 finisher as well.

[davidcyprian]

Kamarádi, chce to čas!

Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.

Minule jsem vás opustil po východu z nemocnice, kde jsem podstoupil plastiku křížového vazu (ACL). Pojďme tedy letem světem navázat na to, co bylo potom.

Když jsem dorazil domů, vyšel všechny schody a složil se na postel, tak jsem měl velmi rámcový plán toho, co chci a co musím dělat. Prvním úkolem bylo zajistit nepřerušený tok potravin z přízemí do prvního patra. To jsem zmáknul. Teda ne já, já jsem v pozici tzv. "na Netflix" sledoval Netflix. Pomohla mi s tím taťkova přítelkyně a taťka.

První týden jsem nohu jen propínal, ono operace vám vezme nejen ohyb, ale i propnutí. Zásuvka, teda vsuvka. Během rekonvalescence jsem se dozvěděl, že mnoho lidí dává kolenu přehnaný klid a to je špatně. Důležité je s kolenem a s celou nohou pracovat co nejdřív. Samozřejmě neběžet maraton dva dny po operaci, to by člověk nemusel zvládnout… nicméně začít doopravdy v malých krocích. Hýbat prsty na noze, točit kotníky atd. – a hlavně vytrvat. Mravenčí práce se pak vyplatí. Celkem pěkný článek si můžete přečíst zde , ale opět je to pouze doporučení a každý by se měl poradit s doktorem nebo fyzioterapeutem, a HLAVNĚ dbát na pocit – ono je lepší jít do toho trochu pomaleji s rozvahou, než to přehnat a mít pak následky později. To abych tady taky měl nějaké doporučení, ne jenom tlachání.

Po prvním týdnu jsem vyrazil na vytažení stehů a kontrolu. Položil jsem se na lavici a pan doktor Havrlant zavelel: "Sestřičko, poprosím jehlu, uděláme punkci." A jak řekl, tak se stalo. Zatím mi věci do těla většinou jen vpravovali, tohle byla premiéra vytahování jehlou (s dreny a cévkami mám bohaté zkušenosti, o tom ale jindy). Vytáhli nějakých 20 ml tekutiny. Každopádně, jsem přece silnej kluk, takže jsem o lízátko poprosil až později. Bohužel můj důmyslný vtip zůstal bez povšimnutí. Vážné pracoviště. Ve dveřích pan doktor ještě podotkl, abych zahodil ty berle, že jsou už k ničemu. Jen ať si dávám pozor na mokrých dlažebních kostkách, že kloužou. To byla panečku změna. Už bez berlí! No ona ta radost netrvala dlouho, protože asi o dvě hodiny později jsem byl v DJK fyzio (toto nápravné zařízení v Ostravě mohu jedině doporučit), kde mi bylo sděleno, že si mám berle ještě alespoň týden nechat. A víte co? Pravidla pro mě neplatí. Tak jsem chodil s fofrklackama dalších 6 dní. A pak jsem je zahodil... Do skříně, ještě se možná budou hodit.

Mezi návštěvou kliniky a zahozením berlí jsem už chodil na rehabilitace 2x týdně. Dále jsem závodil na motodlaze, což je přístroj, který vám nohu natahuje i ohýbá. Člověk si pouze nastaví rychlost a úhel ohybu a propnutí. Opět, nastavení rozsahu je velmi individuální... Celkem rychle jsem dostával jakyštakyš ohyb, i když samozřejmě do plného rozsahu to nebylo. Ještě další zásun, teda vsun, jako vsuvka. Je důležité se hezky starat o všechny jizvy, protože pokud se jizva zanedbá, může později dělat neplechu a bolet.

Přibližně 15 dní po operaci jsem poprvé usedl na rotoped (samozřejmě mi to ještě nebylo úplně doporučeno, ale co už). Ohyb sice ještě nebyl ideální, ale protlačil jsem to tam (samozřejmě vše s citem a do bolesti). Během dalších 7 dní jsem se vypracoval na dvě rotopedové rozjížďky po 10 minutách každý den. A měsíc jsem zakončil půl hodinovkou... To byl výkon vám povím. Jsem se i zapotil.

Jinak stále je třeba pracovat na rozsahu – ať už v propnutí, tak v ohnutí. Dneska je to 4,5 měsíce od operace a já stále neohnu nohu tak jako předtím. A to jsem se snažil. Doopravdy. Pouze čas ukáže, zda jsem hoden dotknout se opět patou zadku.

Dost vtípků. Zde máte nějakou časovou osu, protože to letí a ne každý se vyzná v mé hatmatilce:

0–7 dní: Netflix pozice, hodně jídla. Tyto dny jsem věnoval hlubokému přemýšlení nad nekonečností vesmíru. Na nic jsem bohužel nepřišel, ale cítím, že jsem blízko. Vytažení stehů. Chůze o berlích.

8.–14. den: První rehabilitace, stále o berlích, elektroterapie, motodlaha. Přemýšlení pokračuje, stále na nic nepřicházím.

15.–21. den: Rehabilitace, elektroterapie, bez berlí, rotoped, už nepřemýšlím.

21.–30. den: Uhodli jste – rehabilitace, rotoped a tak dále. Stále jsem na nic nepřišel.

Po měsíci už je to na každém, já třeba vyrazil na elektrokole na Radhošť zkontrolovat, jestli se dodržují vládní opatření ohledně roušek a rozestupů. Celkem to šlo – na tom kole teda. A pak to bylo takové nahoru a dolů. Někdy fajn a někdy to bolelo jak blázen, ale o tom zase příště.

[davidcyprian]

ACL plus

Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.

Je 23.9. a já nastupuji na operaci rekonstrukce levého předního zkříženého vazu v koleni jinak taky známou jako „plastika kolene“, proč a jak se mi to stalo jsem už popsal v tomto článku. Je 11 hodin a já se dostávám na kliniku Gilmeda, pod křídla MUDr. Miroslava Havrlanta, kde musím ještě pár hodin počkat. Víte, co je pro mě nejhorší? Hlad! A já nejedl od rána… Fakt jsem byl nešťastný. Měl jsem mít původně operaci v 8 ale kvůli nějakých papíru jsem šel až jako poslední, tedy v 13:00. Čas nadešel a průchod jako z hvězdné brány se otevřel: „3, 2, 1, showtime!“ pomyslel jsem si, když jsem procházel na sál a v pozadí hrálo radio HELAX (rip). Sálová klasika, lehátko, sestřičky, doktoři, světla, nic nového. Viděl jsem, zažil jsem. „Tady si lehněte, dejte nohu sem, ruku tam, zavedeme kanylu, trochu se Vám bude točit hlava jako když jste opilý“, a… a pak nic. Pak jsem usnul. Probuzení bylo divoké, jen co je pravda. Chlad, zima, bolest, první pocity. Neustávající třas, bolest hlavy a rozostřené vidění. První vjemy po probuzení byly ostré. Každy kdo byl někdy v narkoze tak asi ví, jak vypadá probuzení. Já narkózu snášel dobře asi první dvě operace a teď už z toho mám spíš jen deprese. První hmatatelná vzpomínka patří sestřičce, která mě otočila a já si pěkně ostravsky „zapičoval“, jelikož mě to fakt bolelo. Vzápětí jsem se ale sestřičce omluvil, jelikož si to mohla vyložit tak, že nadávám jí a to jsem nechtěl, ona za to nemohla. To já. Řekněme si narovinu, jak moc bych chtěl své hoře na někoho hodit tak nemůžu, protože já jsem spadl. Noha byla teda nahoře a já se přestával klepat, někdo na mě hodil další peřinu tak jsem se zahřál, ale bolest neustávala (ona jakoby neustála asi ještě měsíc). Čas plynul a v pozadí hrálo radio HELAX (rest in RIP(vím, že je to jen RIP, ale to je vtip, prosím, děkuji)) a já přicházel k sobě. V lůžkové časti jsem zbyl jen já a jedna slečna, která brzy taky odešla. Jak by řekl básník osiřel jsem. Jen já a má hoře. Čas se vlekl, ale sestřička byla velmi fajn a hodně mi toho osvětlila. Byla to fakt milá paní, než mi řekla, že si mám dojít na záchod. Pěšky. Nelíbilo se mi to. První cesta na záchod trvala asi 45 minut. Ještě, že jsem se nepočůral. Rozdělil bych to na tyto fáze- sednout si, setrvat v této pozici a vyrovnat tlak. Stoupnout si, vyrovnat tlak a vyrazit. „Pane Cyprian, když spadnete tak Vás zvedneme až ráno.“, Tázavě jsem se na ni podíval, „Jsem tu sama a s vámi si neporadím.“ Dodala. Někdy člověk musí motivaci hledat, tady si mě našla. Nebudu Vás napínat. Nedošlo k žádnému incidentu a já to zmákl jako správný sportovec, ale takové vypětí mě dostalo a musel jsem si dát pauzu. HELAX stále hrál, ale poprosil jsem sestru ať to vypne, protože už jsem tu elektronickou hudbu nemohl vystát. To bylo naposled, co jsem ho slyšel v éteru. Sestřička mi před spaním nabídla analgetika, ale jako správný sportovec a silná osobnost jsem je přijal. Nikdy neříkej ne drogám zadarmo. I přes to byla noc neklidná. Nebyla to ani tak bolest kolene jako bolest v kyčli a celková slabost. Ještě bych chtěl říct, že jídlo bylo vynikající, v prostřenu bych dal 2 body, jelikož netaktizuji. Ráno 5:30 budíček, nastal pro mě kritický moment a to vytažení drenu. Docela to bolí, ale už jsem to znal z operace sleziny, takže mě to nemohlo rozhodit… Nebo ano? Zvladnul jsem to a v 6:00 už pajdal z kliniky připraven pokořit všechny překážky, které mi život hodí do cesty. Inu jak to tak bývá operace bolí. Nebyl jsem ještě na operaci, která mě nebolela. Důležité je se psychicky připravit na to, že to bude prostě úplně na hovno. Je jedno jaký lékař Vám to bude dělat, je jedno kdo jste, co děláte. Bude to prostě bolet. Epizodu KLINIKA bych tedy zakončil tím, že je to pěkně na hovno. Přišel jsem po svých s plným rozsahem pohybu a odešel s berlema bez rozsahu.

[davidcyprian]

ACL mínus

Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.

Dnes je pátek (tento příspěvek se psal 30. října) . Den jako každý jiný... Akorát místo toho, abych drandil rumunské kopce a tlačil motorku nahoru do svahů, ležím doma… Proč? Tři měsíce nazpět jsem si v Rumunsku na jednom závodě otočil koleno. A hádejte co? Přetrhl jsem si přední zkřížený vaz a ulomil kousek čéšky v levém koleni. Teď vám povyprávím, jak se mi to přihodilo. Už to sice není úplně čerstvé, jenomže pro mě to ještě nějakou dobu aktuální bude – minimálně do té doby, než se dám do kupy. Jak se to tedy seběhlo? Byl pátek a já jsem nastupoval na start prologu v rumunské Orăștii. Startovní pole bylo nabité talentem… Byl tam například Alfredo Gómez, jehož skalp by se stal velmi cenným. Prolog jsem vyhrál. Celou noc pak pršelo. Nebyl to takový příjemný letní deštík, ale brutální slejvák. Sobotní start byl naplánovaný na 9:30, odstartovali jsme v 11:30. Vítejte v Rumunsku. Byl to náročný závodní den. Jeden z nejtěžších za tuhle sezonu… Vlastně jich moc letos nebylo. Ze začátku se mi nedařilo. Alfredo mě dojel a bojovali jsme. Kousek mi ujel, ale pak jsem ho dojel, předjel a ujel mu. Otevřel jsem si 18minutový náskok, což je fakt hodně. Neděle, stejný předstartovní proces jako v sobotu. Start, Alfredo mě dojel rychle a šlo vidět, že si nebudeme jen hrát. Jeli jsme hodně rychle. Možná jsem to hrotil až moc... Dva checkpointy před cílem se mi Gómez trochu vzdálil a já ho chtěl docuknout za každou cenu. Klasická mladická nerozvážnost! Věděl jsem, že mi do cíle chybí maximálně 30 minut, tudíž jsem mohl dojet na pohodu, ale ne… No, samozřejmě jsem udělal chybu. V expertském úseku jsem na chvíli ztratil koncentraci, vypadl z rovnováhy, zavadil špičkou boty o zem a… au, ta bolest mě překvapila. Opřel jsem se o levé koleno a jediné, na co jsem se mohl soustředit, byla bolest. Jak kdyby mi v tom koleni něco vybouchlo. Hned jsem věděl, že je něco špatně... Ale! Když jsem se zvedl a opřel o nohu, tak to šlo. Nepodlomila se, mohl jsem se o ni opřít. I když to bolelo – po ostravsky – “jak hajzl”, tak jsem mohl jet dál. Inu co, pokračoval jsem. Alfredo byl přede mnou maximálně minutu nebo dvě, měl jsem přece náskok 18 minut a do cíle to nebylo daleko. Celá tato “kolenní epizoda” mi zabrala dobrých 15 vteřin, což byla ovšem spousta ztraceného času. Zjistil jsem, že ve stupačkách to celkem jde. Sice jsem nemohl sedět a tlačit, ale tak alespoň něco... Nicméně to nejhorší teprve přišlo. Měl jsem před sebou totiž nejtěžší kopec z nedělní tratě. Long story short – moc si z toho nepamatuju, protože jsem byl někde na pokraji příčetnosti... ale pokořil jsem ho a zároveň se mi podařilo udržet si první místo v celkovém pořadí. Nakonec jsem alespoň Alfreda porazil. V cíli jsem hned vyrazil do místní záchranky. Rumunský doktor se podíval na mé koleno zkušeným okem, bodl mi injekci s neznámou substancí, dal mi prášky bez označení a řekl: “Tomorrow no problem, my friend.” Pokud jste se dočetli až sem, tak asi víte, že to další den nebyl “no problem”, právě naopak. Obešel jsem tedy pár vyšetření a dozvěděl se, že je to pohmožděná čéška. Dobrá zpráva. Dva týdny rehabilitací a budu zase jako nový… Nebyl jsem. Dohodli jsme se tedy na artroskopickém vyšetření. Mezitím jsem se ale dostal na nanoskopické vyšetření – to je nová metoda, při které vám do kolene bodnou jehlu s kamerkou a podívají se dovnitř. Vy po zákroku odcházíte a jste připraveni klidně na maraton (teda takto mi to bylo podané). Jenže to není úplně pravda, jelikož později vyprchá účinek umrtvovací injekce a hle! O půlnoci lozíte bolestí po stěně a sypete třetí Aulin, protože čím víc toho sním, tak to bude lépe účinkovat, ne? Co já vím... Jsem jen drogový hobík. Ale na druhou stranu jsem se aspoň dozvěděl, že mi v koleni chybí přední zkřížený vaz, takže místo artroskopie jsem si zabalil tričko, trenky a vyrazil na “plastiku křižáku”. Operace bolela, ale už jsem zažil i horší věci. O tom vám povím zase příště… Možná.

[davidcyprian]

„Succes is born out of pain“