Pátek, den bez Půlnoci.
Jen co dětskej rozumek začne pošilhávat po světě dospělejch, slovo půlnoc je zařazeno do slovníku, nabere na vážnosti a spojí se s časem. Půlnoc! Proč tohle pojmenování konce dne vzniklo, nelze snad ani pochopit. Neměřitelná chvilka, kdy podruhý v ciferníkovym časoběhu překryje velká malou. Tak trochu jak sexuální poloha tam ty dvě potvůrky na sobě ležej. Půlnoc! A přece má to slovo v sobě cosi magickýho, určujícího.
Rozum by velel, že když je něčeho půl, tak to fakt bude někde mezi začátkem a koncem, nejlíp přesně uprostřed. Ne tak ta půlnoc. A páteční už vůbec. Tahle startovní čára soboty je tak akorát matka kravin. Každej průměrnej spáč je i ve všední den v nejhlubšim limbu tak v čase, kde leží právě ona bájná hodina mezi psem a vlkem. Remová spací fáze hold jistojistě není ustanovena půlnocí.
Ovšem, ono není půlnoc jako Půlnoc. Tady by snad mohlo platit ono půlení. Půl Plastiků je Půlnoc. Snad. Snad proto se půl plastický muziky muselo schovat za tohle tajnosnubné označení. Smutné. Tahle Půlnoc je smutná. Jak jinak. Smutná doba. Smutné osudy. Smutné hraní. Krásné. Nesmrtelné. Půlnoční smutnění.
Páteční noc bejvá ta nej z celýho tejdne. V kdejakym lokále řinčí a běsní bujará muzika, vesele se juchá a vůbec. Prostě to tak je a má to tak bejt. A páč u toho veselý se musí zůstat, pak taky musí platit onen postulát. Pátek, den bez Půlnoci.
