Jak Kolbaba se Šlapkami slavili 28.říjen.
Jednoho podzimního rána vykoukl pan Kolbaba z okna a nestačil se divit. Všude na domech, na sloupech, lampách i stožárech, ba i na autobusech vlály červenomodrobílé vlajky, lidé byli slavnostně oblečeni a usmívali se na sebe. To bude asi nějaká sláva, povídá pan Kolbaba. Já vím, co to je, povídá Vítek od počítače, dnes přece Vinohradské šlapky pořádají nultý ročník slavného závodu „Poslední šlápnutí“. Aha, řekl pan Kolbaba, v novinách psali, že večer bude pan president předávat na Hradě ceny, to bychom si neměli nechat ujít. A šli. Vítek přinesl ze sklepa kola, pan Kolbaba připravil automobil, převlékli se a vyrazili. Po cestě se zdravili s usměvavými řidiči a nepronesli ani nezaslechli jediné sprosté slovo.Jeli přes Unhošť a Červený Újezd, Ptice a Úhonice dál přes Rudnou až k tachlovické silnici. Auto si vesele broukalo a za chvíli byli na místě. Tam Vám bylo Šlapek! Všude kam se podíváte samé oranžové dresy, byl tam Honza a Kolíkáč, Soused i Anděl, Kotě a vousatý Igor i Vlka zahlédli a Michala Pravdu,ba i jeden cyklista na mauntinovém bajku přijel. Všichni nedočkaví, jen jen vyrazit. U silnice stály slavnostně přistrojené ženy a děti s vlaječkami. Pan Kolbaba a Vitek pozdravili, zaparkovali automobil, sundali kola a odebrali se ke startu. Pak paní Kolíkáčová zavelela a závod byl zahájen.
Nejrychlejší šlapky na čele pelotonu rozjely spolu s Vítkem veliké tempo, až pan Kolbaba stěží popadal dech. Okolo se míhaly vesnice a značky a sedláci v polích, vyplašení zajíci i dělníci u výkopů jen tak tak uskakovali z cesty. Pan Kolbaba pevně svíral řídítka a ustaraně sledoval svůj tepoměr, výhrůžně se blížící 180. Ve stoupání za Kuchařem nohy poprvé zaskřípaly, ale Vítek se jen zasmál – to jedeme, panečku! Pan Kolbaba nemluvil, jen se posunul se na konec skupiny. Několik ostrých pravoúhlých zatáček prověřilo řidičské schopnosti všech závodníků a pak přišlo další stoupání před nájezdem do druhého kola. Nohy zaskřípaly podruhé a pak se zastavily. Pan Kolbaba osaměl a smutně se rozhlížel po liduprázdné silnici. Když spatřil přijíždějícího Vlka, chtěl se přidat se k němu, ale ani vlčí tempo nebylo to pravé. Netrvalo dlouho a i Vlk zmizel v dáli.
Unavený a posmutnělý přijel pan Kolbaba do cílové rovinky, kde uviděl v příkopě Vítka, který měnil duši, klel a všelijak se rouhal. Ve druhém kole začal foukat nepříjemný protivítr a pan Kolbaba jen lamentoval, jaký to byl ťulpas, trulant, hlupák a nerozuma, když takhle přepálil tempo. Vesnice a značky okolo silnice se už nemíhaly, ale jen zvolna sunuly, zajíci v poli klidně pokukovali a dělníci u výkopů se chápavě usmívali. U jednoho příkopu potkal pan Kolbaba osamělé Kotě bez duše. Až vymění a sjede se s Vítkem, tak mě brzy dostihnou, pomyslel si, pozdravil a sunul se dál.
Druhé kolo a po něm třetí. Na konci třetího okruhu za sebou uviděl červený puntík, který se brzy zvětšil v přijíždějícího cyklistu. To bude Kotě, řekl si pan Kolbaba a zkusil přišlápnout a pak ještě a znova a ejhle - odpočaté nohy přestaly skřípat a kola se otáčela stále rychleji.V konci třetího okruhu už pan Kolbaba uháněl jako o závod, ve čtvrtém kole jako k ohni a v pátém jako od ohně. Stále se ustaraně ohlížel, kdy už ho protivník dohoní, ale nikdo ho nedohonil.
Když pak popáté a naposledy proťal cílovou pásku, slezl s kola a pozdravil čtyři jezdce před sebou. Zejména blahopřál vítěznému Kolíkáčovi, který byl ze všech nejrychlejší, nejstatečnější a nejobratnější, neupadl ani nepíchl. Mezitím se v cíli ukázal červený stíhač a nebylo to Kotě, byl to tempista Honza, po něm dorazil i Kotě a Igor a Anděl,jen Vítek stále ne. Ustaraný pan Kolbaba se jej vydal hledat a nalezl ho v příkopě u Vysokém Újezda zabláceného, otrhaného a odřeného, bez duší a neslušného. Dál už nemluvili, vyměnili, nahustili, dojeli a naložili. Zbytek oslavy pak strávili v hostinci v Řeporyjích, kde si všichni společně pochvalovali, jak se letos ten 28.říjen pěkně vydařil.
2.11.2004 Kolbaba