Problematika kýče v reprodukovatelnosti fotografického média ikonických motivů
Nemohu se ubránit vzpomínce na jeden slogan nejmenované telefonní značky, že fotit už dnes umí každý. Ano, fotit opravdu umí každý a právě proto se v této eseji budu chtít zaměřit na fenomén toho, že každý může být fotografem, potažmo co to znamená pro umělecké prostředí a obecně pro širokou veřejnost - a to z pohledu kýče.
Ocitáme se ve věku zábavy, ve kterém je čím dál tím složitější rozlišit estetické hodnoty kolem nás. Díky technickému pokroku a bezbřehé tvořivosti kýmkoliv v tomto univerzu se stírá hranice mezi nejrůznějšími uměleckými kategoriemi. Zároveň to přispívá k individualizaci, čímž se posiluje seberealizace jedince. Problém je však v tom, že zábava má převážně komerční rys a touží se stát masovou záležitostí. A právě tato nadprodukce vizuálního materiálu stanovuje novou normu, se kterou se tradiční umění těžce vyrovnává. Pod tíhou tolika teoretických textů o umění se objevují tendence jej zlehčovat, čímž nabývá poddajnému frivolnictví. To by mohlo vést ke ztrátě vážnosti, což je vlastnost, kterou uctívají ti na druhé straně barikády. Tam se jedná převážně o vyjádření osobnosti s přiznanou intencí. Dalším důsledkem je popularita, které se vysoké umění ze své podstaty těžko zmocňuje. Avšak, tématem vysokého umění bych se chtěl v této práci zabývat jen okrajově, přičemž v kontextu se může vynořit v asociační podobě. Spíše jde o fenomén postupné cesty ke kýči, během které se naše smysly pod vlivem každodennosti otupují.
Ocitáme se ve věku zábavy, kde nejsou důležité morální zásady a touha po opravdovosti si nezadává s autonomním projevem. Spíše obráceně, v závislosti na recipienta, inklinuje k vyumělkovanosti (imitaci). Sociální sítě (např. Instagram, Pinterest, Snapchat atd.) vypráví jeden a ten stejný příběh dokola. Fotografie postrádají stylistickou originalitu a bloudí v osvědčené výrazovosti, která přispívá obrazové reprodukovatelnosti. Dílo chce být osvojeno a to i za cenu cizopasnictví. Implikuje jistá obecná přesvědčení o uměleckém projevu. A tady se dostáváme k problematice umělectví. Je dotěrné a dostupné pro všechny. Způsob, kterým jsou díla prezentována, je cílit na libost či nelibost našich smyslů. Je to kýč. Rád bych tu zmínil slova Filipa Zrna, který hned v úvodu své úvahy Kýč jako projev konce myšlení píše: “Tento rámec pak odhaluje úlohu kýče jako objektu, skrze který přitakáváme způsobu manipulativního odkrývání, jisté formě průměrnosti a konzumentství”. (1) Přesně pro tyto účely byly sociální sítě (fotografické platformy) vytvořeny, nebo se v průběhu adaptace proměněny. Průměrnost zde představuje kolektivní vědomí, na jehož základě se lidé oslovují.
Ale zpátky k zmíněnému sloganu, že fotograf už dnes může být každý. Jedná se o technický pokrok, který umožnil miliónům uživatelům vytvořit precizní fotografie. Ty pak mohou sdílet na svých účtech a následně získávat obdiv od svých recipientů. Kdo už by dnes šel do galerie? - pokládám řečnickou otázku. Vždyť galerie jsou stále v našem smartphonu. Taková galerie je de facto součást vlastnictví, které je jedno z našich lidských potřeb. Což dokládá i Erich Fromm: „Mé vlastnictví zakládá mne a moji identitu, já jsem já proto, že já mám moc vlastnit a ovládat“. (2) Nevidím problém v tom, že fotografovat může každý. Spíše ho vnímám ve velké míře jednoznačnosti. Fotografie si nežádá být objektem myšlení. Fotografie tu je pro radost a snaží se nás odpoutat od vážnosti života. Užívá patetického jazyka, přičemž aspiruje vyjevovat to, co se stalo nebo co nám je známé. Především bojuje o líbivost a neustálým opakováním se nám definují určité vzorce, podle kterých se konstruují fotografie další. Dochází tu k redukci jinakosti na stejnost. Instagram je plný fotografií toho, co kdo dělal, co kdo jedl, kde kdo byl, přičemž se hledá ideální perspektiva, aby to zapadalo do líbivého ikonického stereotypu. Tím se mění naše vnímání a přístup k fotografickému médiu. Naše percepce se oplošťuje, přičemž samotní uživatelé sázkou na jistotu se tím seberealizují. Člověk se přeci nejvíce identifikuje s tím, čemu rozumí. To vede k tomu, že známé modely se utvrzují ve své platnosti a netouží míti ambice zrelativizovat vlastní existenci. Vždyť v neposlední řadě jde přeci jen o prožitek, emoce, vášeň.
To, čím se současný člověk stává platným v očích jiných dokládá právě tento projev nacházení identity skrze vizuální působení. “Důvod takového přizpůsobení se společnosti je, že člověk nechtěl být odsouzen v očích druhých, to by ho opět dostalo k pocitu osamocení a mohl by i ztratit nově převzatou identitu. Člověk se tedy osvobodil od něčeho – k novým poutům”. (3) V souvislosti s kýčem jde o to, že společnost díky obrazovým a komunikačním platformám vytváří větší propojenost mezi lidmi nejrůznějších kultur. Kulturnost, náboženství, sociální postavení, věk, národnost - to vše se navzájem mísí do jednoho. Tím vznikl požadavek na univerzální jazyk. A právě kýč překypuje empatickou ctižádostivostí. Jde o specifický druh komunikace, která se těší z manipulace. Poutá nás svojí emocionální estetickou iluzí krásna. Vzruch, který vzniká jeho působením dodává lidem pocit jistoty. “Podstatou kýče je ujistit konzumenta v jeho předpokladech, nikoli mu je zpochybnit”. (4) Samotný předpoklad je prostoduchým očekáváním, který si neseme v kolektivním podvědomí. Předpokládaná specifická estetika kýče se v tomto ohledu jeví jako jedna z potřeb této univerzální kultury. Toho si jsou reklamní agentury a influenceři velice vědomi. Jejich vliv a styl se noří do hladových očí amatérů, kteří je zbožně kopírují a napodobují.
Ocitáme se ve věku zábavy, kde není většího prostoru pro interpretace. Tím, jak přijímáme a tvoříme takové množství obrazů, vyplňujeme vlastní prázdnotu nejjednodušším způsobem. Své o tom psala i Susan Sontagová, která užívala termín redundance pro to, aby popsala oslabování a mylný přístup k uměleckým dílům. Ta jsou dostupná zcela každému, zajišťují materiální hojnost, stávají se kulisami našich životů a to i přes to, aniž bychom jim věnovali delší pozornost. “Co dnes rozhodně nepotřebujeme, je převádět nadále umění na myšlení a nebo (ještě hůře) na kulturu”. (5) Pokud bych toto tvrzení převrátil, tak by to znamenalo, že unikáme naší kulturní tradici.
Ve spojitosti s Instagramem je důležité si uvědomit motivaci uživatelů a jejich způsob trávení času. Sám Instagram mám a trávím na něm v průměru 45 minut denně. Za tu dobu můj mozek přijmul nespočetné množství obrazů. Připouštím, žádný obraz mi nezměnil život a ani mě nikterak neobohatil. Každé fotografii jsem nevěnoval více jak 3 vteřiny. Během své aktivity jsem pociťoval mnoho emocí. Dokonce samotný Instagram mi nabízel na příspěvky reagovat paletou nejrůznějších emotikonů. Tu jsem užíval převážně v návaznosti na situace, když jsem chtěl někomu dát vědět o mém naladění se na druhou osobu. Byl jsem rád, že mi je osoba blízká, při čemž se mi vybavovali nejrůznější vzpomínky. No, není snad touha vlastností kýče? Neunikám tím do falešného života? A co fotografie, které tam přidávám? Vždyť se jedná o estetický nezdar, kterému nedávám zásadní váhu. Tu aplikaci jsem zapnul, jenom pro to, abych se pobavil a cítil částečný pocit blízkosti. Nedalo mi to a zkusil jsem najít nějakou jednotící linii toho, jaká triviální reprezentace sdělení se tam dá najít. Rozklikl jsem místo, ze kterého bylo pořízeno více fotek od různých uživatelů a výsledek byl fenomenální. Přede mnou se rozprostřela plejáda fotografií na jedno téma. Nevím, k čemu ty fotografie jsou dobré, ale tuším, že by se na nich kolegové sociologové pořádně vyřádili. V této situaci mi tu vznikla jedna obrazová kategorie. V této kategorii se objevuje jeden a ten stejný motiv. To, co se mění, je postava v popředí. Úhel pohledu je téměř totožný. Je vlastně úplně jedno, kdo na fotografii je. Klidně tam nemusí být nikdo. Jedná se o nápodobu a pouhý záznam, který dál k ničemu neznačí. Není ani podstatný kontext. Důležité je celkové působení, což je patrné v rozdílnosti užitých filtrů. I když scéna působí odlišně, tak vykazuje známky barevné přehnanosti. Standardní rysy (6) nás usvědčují setrvat ve stejné kategorii, přičemž se zde umocňují standardní zobrazovací konvence, které nám dopomáhají jednoduché identifikovatelnosti. (7) Jak dále Kulka popisuje: konzument věří, že se mu kýč líbí pro jeho estetické vlastnosti. Avšak, kýč nemá estetickou funkci a je jen souborem jevů, které si na estetiku pouze hrají. Jde o zdánlivé působení sentimentu.
V tento moment je pozoruhodné doplnit tezi, že kýč de facto nespadá do kategorie umění. A to tím, že nemá estetické vlastnosti a jeho prvky jsou libovolně zaměnitelné. Čili nemůžeme hodnotit jeho kvality a z pohledu teoretika umění ho odsuzovat. Kýč je svým způsobem fenomén, který je zcela autonomní. Svojí vizualitou je nicméně podobný uměleckým dílům. Avšak, spíše se jedná o komerční zboží nebo vyplňující kulisu. Další zcela zajímavá myšlenka, se kterou Kulka přichází je ta: “Přestože kýč má všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobá spíše piktogramu”. (8)
Jak už je z textu patrné, tak docházíme do situace, kdy část populace podléhá tomuto fenoménu, přičemž se mísí s uměleckými díly. Tím je těžké rozlišit jedno od druhého. Ve veřejném prostoru, v kavárnách a i na zmíněném Instagramu můžeme vedle sebe vidět jedno i druhé. A tratí tím převážně umělecká díla, která se podobné vizualitě přibližují a nachází se v minoritě. Kýč je pomalu vytlačuje a může za to převážně komerční zábavní průmysl. Jemnost vkusu je to jediné, čím bychom mohli být vůči tomu odolní. Ten se dá trénovat skrze umělecká díla a napojením se na tuto tradici dokážeme vytušit hranice těchto dvou odlišných kategorií. Je to vlastně taková hra na hrdinství individualismu, ve které utíkáme do dětské nesmrtelnosti.
Vošvrda Sebastian
............................................................................................
1) VONDRŮ, Hana. Umění KÝČE (The Art of KITSCH). Pelhřimov: Muzeum Vysočiny Pelhřimov, příspěvková organizace, 2016. 35 pp. s. 138. ISBN 978-80-87228-13-5.
2) FROMM, Erich. Mít nebo být?. Praha: Naše vojsko, 1992. s. 63-64. ISBN 80-206-0181-3.
3¨KLIMEŠOVÁ , Lenka. Pojetí člověka u Herberta Marcuseho a Ericha Fromma. Plzeň, 2013. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, Studijní obor Humanistika. s. 28. Vedoucí práce PhDr. Daniel Špelda, Ph.D.
4) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994, s. 40. ISBN 80-85639-17-3.
5) SONTAGOVÁ. Susan. „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 5. Přeložil Karel Palek. Esej byla poprvé otištěna roku 1964
6) Užito v kontextu terminologie Kendalla Waltona a jeho text Kategorie umění
7) KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Praha: Torst, 1994,.s. 93. ISBN 80-85639-17-3.
8) Tamtéž, s. 99
