Do you know how often I think about the fact that Chris Kent, son of a Superman villain and a clear storytelling opposition to the ideas of biological legacy and only blood relation counting as family, first appeared just months after Damian, a child related to a Batman villain and the sole biological son of a man who's taken several children into his family prior, was introduced. I think about it every day. I literally never stop thinking about it.
Amazing. To tell a story about a fantastical world without words, without a single line of dialogue, without even a fragment of text to define the setting. But do we actually need any of that? We don’t, because from the very beginning we understand what kind of comic this is. What kind of story we’re about to face.
It’s the tale of a beautiful woman from a fantastic world—just as dangerous and wild as it is, at times, lascivious. The same blonde heroine who wakes up one morning in her hut begins another day. It’s likely a kind of routine: she wakes, stretches, flicks a mosquito off her shapely backside, then mounts a great flying creature and heads deeper into the mysterious (though not to her!) land.
Serpieri returns to his iconic character after years, but he does it differently than before. He abandons words, strips the narrative clean, and leaves only the image. The result is an album that doesn’t so much expand the myth of Druuna as reveal its foundations.
To me, this world—the girl’s path—is a kind of dream. The landscapes, rather empty as if nothing should distract us; the monsters; and the erotic raptures are monumental, filtered through Serpieri’s obsession with corporeality. In every frame the heroine looks ready for a centerfold. Even if we understand nothing, it hardly matters—we’re meant to feel this sticky, strange world, its brutality, its peculiar atmosphere.
Serpieri’s drawing remains hypnotic throughout the album. His line is meticulous, full of delicate hatching that gives bodies texture and weight.
The album functions as a “volume zero,” but it doesn’t serve as a prequel. It explains nothing and doesn’t organize the chronology. Instead, it offers a kind of peculiar experience. Entering Druuna’s world without a guide felt to me like an attempt to reach the source of the character—when Druuna is not yet a fully formed heroine but an idea, a concept. A beautiful, unsettling album, one you can sink into like something abstract, always exquisitely drawn.
Tak jo, první díl měl docela úspěch. Tentokrát jsem se to rozhodl brát víc seriózně, takže druhý díl bude flop. Přesto vám ho, drazí čtenáři, narvu do ksichtu.
Moje další extrémně husťácké frikulínské OCčko se zve velkoknížetem Prokofjevem Trofimovičem Pljuškiným. Znalci ruského jazyka a všichni soudní lidé se teď asi ptají, co to je to himmel herr gott za jméno. Nešikanujte jej ale prosím, nemuselo by se vám to vyplatit, protože mf (mladý fakan, matkojebatel) je četníkem srovnatelným s báťuškou carem Mikulášem I., na morfinu závislý magor bez jakékoliv zábrany ve výkonu svého povolání, Vůle a autoritářského politického přesvědčení. Navzdory své očividné bisexualitě vymyslel homofobii a transfobii, odmítá se léčit ze závislosti, přestože mu pomalu uhnívá ruka, mluví jako největší vidlák se silným čecháčkovským přízvukem a nedovede ani na chvilu zavřít hubu - názory lidí na něj se tedy dosti různí a jediný člověk, který se o něj opravdu zajímá, je jeho lékař.
České písničky, co mi ho připomínají
Posádková hudba marného slávy - Přesvědčování; Černý prapor (a reálně cokoliv jiného od nich, miluju posádkovou a mega doporučuju)
Progres 2 - Planeta Hieronyma Bosche II
Plastic People of the Universe - Toxika
Garáž - Muchomůrky bílé
Psí vojáci - Černý sedlo (takhle debílek zní, hlasupřivlastnění), Žiletky
DG 307 - Zvěstovatel smrti
Karel Kryl - Divný kníže
Faktické informace ze života
Prvních sedmatřicet let života strávil v malé pohraniční vesničce Ztracená Naděje, kde by se nebýt jej nikdy nic důležitého nestalo a obyvatelstvo by jen celý život ztrácelo naději na spásu a následně umíralo. Rodina jeho otce, tj. císařova bratra, tuto vesnici o nějakých dvou tisíci duších vlastnila a na statku i celoživotně žila se svými pěti dětmi, ze kterých se Prokofjevu Trofimoviči poštěstilo státi se prvorozeným synem a tudíž po svých dvou rodičích třetím v pořadí následnictví trůnu. Do třiceti se stihl oženit s jistou Marií Borisovnou, která jej nikdy nemilovala a toužila se oženit s Prokofovým osobním lékařem Franzem. Ten jí nosil bílé kosatce potřísněné vlastní krví, léčil lidi namísto jejich zavírání do cel a násilného vyslíchání, a především nechoval se tak nesnesitelně egocentricky jako tady Prokof. Pak mu ale, chytrému to muži, přišlo na mysl, že jeho otec ani matka by nejlepšími panovníky nebyli, jedině on sám se této role může důstojně zhostit a spasit zemi od ateismu, polarizace společnosti, války a ekonomické krize. Jedné teplé letní noci zapálil statek rodičů a společně se statkem i většinu jeho obyvatel. Z osob, které stojí za zmínku, přežili nejmladší bratr Mavrikij a výše zmiňovaný lékař Franz (který ovšem během útěku oslepl).
"Dělal jsem to pro dobro našeho státu, teda to jsem si myslel. Jedině ta myšlenka, že se stanu císařem, mě hnala vpřed. Bez mojí vize nejsem nic. Jediný, co je na mě důstojnýho života, je moje myšlenka, jak spravovat stát. Ale co když je špatná? Co když to celou dobu dělám špatně a jenom žiju v iluzi jak nejsem dobrej, protože kdybych přišel na to, že to tak není, musel bych se zabít. Chápeš to, Franzi? Za co stojím, když nejsem chytrej ani v politice? V ničem jiným nevynikám. Můj jedinej účel na tomhle světe je, abych dělal správný věci, za který mě lidi budou k smrti nenávidět. Ale říkám si, co když ta lidská nenávist má nějakej jinej účel? Co když je to fakt tím, že jsem prostě jenom fakt otřesnej člověk? Ale já to na sobě nevidím! Já nepoznám, jestli si to vymejšlím nebo ne! Vem si to takhle – je člověk jako já třeba vůbec schopnej někoho milovat?" - Ecce Deus, kniha II
Navzrody všemu výše zmíněnému ovšem přesladký velkokníže nikdy nebyl vražedným maniakem, ale pouze mužem posedlým Idejí. Jak řekl Raskolnikov ve Zločinu a trestu: тварь ли я дрожащая или право имею? Prokof byl pevně přesvědčen, že v právu je. Po tomto svém husarském kousku se roznemohl, spadl do těžké nemoci, neustále omdlíval, nejedl a nepil. Nebylo lékaře, který by jej z této těžké nemoci dokázal vyléčit, jednalo se totiž o nemoc duše. Vyjma Franze. Franz věděl příliš dobře, co jeho pán učinil. Zkoušel mu podávat vývar z mladých makovic, třezalku či konopí, načež se pacientův stav poněkud zlepšil, mohl již klidně spát a nezemřít hlady či žízní. Dosti rychle ovšem i tato medicína ztratila účinku a od lidového léčitelství Franz povýšil na to, proč se celé ty roky na lékaře učil - aby mohl svému pánu intravenózně aplikovat morfin. Tato jediná úloha drahému Franzovi zůstala několik dalších let až do smrti obou.
"Prokofjev se k němu částo choval necitelně, bez nejmenší vděčnosti či sympatie, jindy by pro něj ale naopak seslal i modré z nebe. To byly ty okamžiky, pro které Franz svou práci zbožňoval a zbožňoval i Prokofjeva. Věděl totiž, že takovýto nebýval. Nikdo než on neznal Prokofjeva, jaký býval před smrtí svých rodičů. Mavrikij býval ještě příliš mladý, než aby chápal jakékoliv problémy svého o více než deset let staršího bratra. Jak zvláštní, že přežilo pouze nejstarší a nejmladší z dětí Pljuškiných! Býval docela jiný. Idealistický mladík milující společnost, milující poznání a hlavně vášnivě a hluboce milující život. Zdá se to smyšlenkou, pouhou iluzí, že Prokofjev stojící dnes před ním kdysi býval tak odlišný a často tomu sám nedovedl uvěřit. Ale čert ví, co se mu tehdy odehrávalo v hlavě, když byl schopen takového činu." - Ecce Deus, kniha II
Když se císařpán již těžce roznemohl, Prokofjev odjel do hlavního města. Zde napáchal mnoho věcí, hrabal se ve státních archivech, odhalil temná tajemství místních obyvatel a vůbec vše, o čem se případný čtenář dozví, až mi za několik let vydají knihu a budu významným spisovatelem epochy a budou mé jméno říkat v jedné větě s Máchou, Gogolem a Suchovo-Kobyliným.
Lipiec z Lucky Lukiem: Czy samotny kowboj rzeczywiście jest samotny?
Kiedy oglądałam w marcu nowy aktorski serial o Lucky Luke’u, zauważyłam, że jest to serial, który nadaje nowe znaczenie określeniu „samotny kowboj”....
https://planetakapeluszy.com/2026/07/29/lipiec-z-lucky-lukiem-czy-samotny-kowboj-rzeczywiscie-jest-samotny/
